Článek
Většina to považuje za módní výstřelek nebo podvod. Jenže jeden muž se rozhodne nenechat to být. Jmenuje se Hippolyte Léon Denizard Rivail, učitel, logik, skeptik. A tento klidný profesor, vychovaný v duchu švýcarské pedagogiky, se brzy zapíše do dějin pod jménem, které si zvolí později – Allan Kardec.
Od školní tabule k „otáčejícím se stolům“
Rivail nikdy nebyl dobrodruh ani senzacechtivý mystik. Naopak – věřil v rozum, vzdělání a výchovu. Učil fyziku, chemii i astronomii, psal učebnice a snažil se přenést do Francie metody slavného pedagoga Johanna Heinricha Pestalozziho, který kladl důraz na rozvoj myšlení, nikoli na slepé memorování.
Když mu přátelé v polovině 50. let 19. století vyprávěli o „duchovních seancích“, měl jasno – nesmysl. Ale když byl pozván, aby se jedné z nich zúčastnil, rozhodl se pozorovat. A tam – mezi otáčejícími se stolky a dívkami v transu – uviděl něco, co si nedokázal jednoduše vysvětlit.
Jako vědec začal experimentovat. Seance zaznamenával, otázky zapisoval, odpovědi analyzoval. Nechtěl slepě věřit, ale pochopit.
Zrození Allana Kardeca
Postupně začal získávat odpovědi, které podle přítomných přicházely od duchů. Rivail byl fascinován jejich logikou. Podle jedné z komunikací mu duch sdělil, že v minulém životě byl keltským druidem jménem Allan Kardec. A tak se zrodilo jeho nové jméno – symbol spojení rozumu a ducha.
V roce 1857 vydal první knihu pod tímto pseudonymem: Knihu duchů (Le Livre des Esprits). Obsahovala více než tisíc otázek a odpovědí, které měly vysvětlovat podstatu života, smrti a posmrtné existence.
Reakce? Skandál i zázrak. Pro jedny šarlatán, pro jiné prorok nové éry. Kardec ale dál pracoval s metodickou přesností učitele. Z jeho dalších knih – Kniha médií, Evangelium podle spiritismu, Nebe a peklo a Kniha zrození – vznikl celek, kterému se dodnes říká Kardecova kodifikace spiritismu.
Vědec mezi duchy
Na rozdíl od pozdějších spiritistů nebyl Kardec extatickým prorokem. Zůstával pozorovatelem. Zkoumal různé hypotézy – od podvodu přes magnetismus až po působení „discarnátů“, tedy nehmotných bytostí. Tvrdil, že skutečný duchovní výzkum musí stát na stejných principech jako věda: opakování, ověřování a logické analýze.
Zároveň však hlásal, že člověk není tělo, které má duši – ale duše, která má tělo. Smrt pro něj nebyla koncem, ale přechodem. A reinkarnace – možnost návratu k životu, aby duše mohla dál růst – byla pro něj přirozeným zákonem vesmíru.
„Zrozen, zemřel, znovu se rodí a stále se rozvíjí – to je zákon,“ stojí dodnes na jeho hrobě na pařížském hřbitově Père-Lachaise.
Náhrobek Allana Kardeca
Síla myšlenky, která přežila staletí
Allan Kardec zemřel v roce 1869, náhle, uprostřed práce. Ale myšlenka, kterou zasel, přežila. Jeho knihy se rozšířily po celém světě – především v Brazílii, kde spiritismus inspiroval nejen náboženská hnutí, ale i lékaře, umělce a vědce.
Jeho vize byla překvapivě moderní: spojit vědu, filozofii a morálku do jednoho pohledu na svět. Tvrdil, že skutečná víra se nebojí rozumu – a rozum, který se otevře duchu, se nebojí víry.
Kardec nebyl dokonalý ani neomylný, ale jeho odvaha myslet jinak inspirovala celé generace. V době, kdy se Evropa topila v dogmatech i skepsi, přišel muž, který dokázal říct: možná existuje svět, který věda teprve musí objevit.
Závěrem
Dnes, po více než 150 letech, zůstává Allan Kardec fascinující postavou. Pedagog, který chtěl učit rozumem – a nakonec učil i srdcem. Skeptik, který se nebál zkoumat neviditelné. A člověk, který svým dílem připomíná, že poznání světa nezačíná odpověďmi, ale odvahou ptát se.
Zdroje:
Allan Kardec – Biography, allankardec.org
Allan Kardec, Wikipedia
Who was Allan Kardec?, iamspiritist.us
