Anna Slobodian přežila Holodomor, který připravil o život miliony lidí

O několik měsíců později se v její vesnici umíralo hlady.

Na počátku třicátých let žila v ukrajinské vesnici Jančyntsi na Podolí rodina Kaščakových. Jejich dcera Anna se narodila do světa, který byl sice plný práce a starostí, ale v němž lidé stále mohli rozhodovat o vlastním životě.

Její rodiče hospodařili na vlastním poli a měli koně. Nebyli žádnými velkostatkáři. Patřili mezi rolníky, kteří se snažili uživit rodinu vlastní prací. Anna později vzpomínala, že její otec Pavlo měl koně, vůz a saně. Přesto ho sovětské úřady označily za kulaka, tedy údajně bohatého rolníka.

V tehdejším Sovětském svazu však toto označení neznamenalo jen popis majetkových poměrů. Mohlo se stát nástrojem pronásledování lidí, kteří se nechtěli vzdát samostatného hospodaření nebo se jinak stavěli proti politice komunistického režimu.

Vesnické rodiny přicházely o půdu, hospodářská zvířata i majetek. Jejich dosavadní způsob života se rozpadal. A právě to se stalo také Annině rodině.

Na jaře roku 1932 začala nucená kolektivizace stále výrazněji zasahovat do života Kaščakových.

Sovětské vedení prosazovalo, aby se samostatná hospodářství podřídila kolektivním zemědělským podnikům, tedy kolchozům. Rolníci se měli vzdát samostatného hospodaření a podřídit se systému, v němž stát určoval, jak se bude vyrábět a jak se bude se zemědělskou produkcí nakládat.

Odpor mohl znamenat zabavení majetku, zastrašování i fyzické násilí. Anna si i po mnoha desetiletích pamatovala okamžik, kdy do jejich domu přišla skupina mužů. Přijeli ke stodole, odvedli koně a začali nakládat pytle se zrním.

Její otec si přitom část obilí ponechával právě proto, aby rodina měla co jíst do další sklizně. Pro rolníka bylo zrno více než pouhou zemědělskou komoditou. Znamenalo chléb, možnost přežít zimu a naději, že rodina nebude hladovět. A teď mizelo z jejich domu a jim nezbylo nic jiného, než se na to mlčky dívat.

Příběh Anny Slobodianové, jak jej zaznamenalo Národní muzeum Holodomoru, zachycuje okamžik, kdy se politika sovětského státu změnila v přímou hrozbu pro každodenní přežití obyčejných lidí.

Abychom pochopili, co následovalo, musíme se na chvíli zastavit u samotných příčin katastrofy.

Často se můžeme setkat s představou, že Holodomor byl důsledkem katastrofální neúrody. Že jednoduše nebylo co jíst a lidé umírali hlady, protože země nedokázala vyprodukovat dostatek potravin. Skutečnost však byla mnohem komplikovanější a zároveň děsivější.

Na přelomu dvacátých a třicátých let zahájil Josif Stalin rozsáhlou přeměnu sovětského zemědělství. Soukromé hospodaření mělo ustoupit kolektivním farmám a zemědělství se mělo stát nástrojem rychlé industrializace Sovětského svazu.

Rolníci se však kolektivizaci bránili. Pro mnoho rodin znamenala ztrátu půdy, zvířat, majetku i možnosti rozhodovat o vlastní práci. Stát odpověděl nátlakem. Některé rodiny byly označeny za kulaky, jejich majetek byl zabavován a lidé byli deportováni. Současně se zvyšovaly požadavky na dodávky obilí, které musely vesnice odevzdávat.

Přesněji, Ukrajina nebyla zemí, která by neměla zemědělský potenciál. Naopak patřila k nejvýznamnějším zemědělským oblastem Sovětského svazu. Přestože sklizeň v roce 1932 nebyla rekordní a kolektivizace zemědělství způsobila značný chaos, pozdější historické a demografické výzkumy ukázaly, že celkové množství vypěstovaných potravin mohlo obyvatelstvo uživit.

Zásadním problémem bylo, že sovětský stát pod vedením Stalina zabavoval obilí ve státem stanovených kvótách, často bez ohledu na skutečné potřeby vesnického obyvatelstva.

Část obilí byla určena pro zásobování měst a armády, část se vyvážela do zahraničí, aby Sovětský svaz získal devizy na nákup průmyslových strojů a technologií. Stalin totiž chtěl za každou cenu urychlit industrializaci země a zemědělství se stalo jedním z nástrojů jejího financování.

Tragickým paradoxem bylo, že zatímco lidé na ukrajinském venkově umírali hlady, část sklizeného obilí zůstávala pod kontrolou státu, někdy se kvůli problémům s přepravou a skladováním dokonce znehodnocovala - obilí doslova hnilo v silech. Hladovějící rolníci se k těmto zásobám nesměli dostat. Stát navíc trestal i ty, kteří se pokoušeli zachránit alespoň několik klasů obilí pro vlastní rodinu.

Zemědělská výroba byla narušena násilnou kolektivizací, konfiskacemi a chaosem. V letech 1932 a 1933 se tyto problémy spojily s represivní politikou, která připravila obrovské množství lidí o přístup k potravinám. Sovětské úřady neustupovaly ani tehdy, když bylo zřejmé, že lidé hladovějí.

V některých oblastech byly zabavovány nejen zásoby určené k odevzdání státu, ale také potraviny, které si rodiny ponechávaly pro vlastní potřebu. Vesnice, které nesplnily stanovené kvóty, mohly být vystaveny dalším trestům a omezením.

V lednu 1933 navíc sovětské vedení zpřísnilo omezení cestování z Ukrajiny a přilehlé oblasti Kubáně. Hladovějícím lidem tak bylo ztíženo hledání potravin v jiných oblastech.Právě souhra těchto opatření proměnila potravinovou krizi v katastrofu obrovských rozměrů.

Ukrajinské označení Holodomor se používá pro hladomor let 1932–1933 na sovětské Ukrajině. Je odvozeno od slov spojených s hladem a smrtí.

Počet obětí se odhaduje v milionech. Přesná čísla se liší podle použité metodiky a historického výzkumu, ale demografické studie potvrzují, že šlo o jednu z nejničivějších katastrof v moderních dějinách Ukrajiny.

Hladomor nebyl omezen pouze na Ukrajinu. Širší sovětská hladová krize zasáhla také části Ruska, Kazachstánu a další oblasti. Ukrajinská katastrofa však měla své specifické politické souvislosti, včetně represivních opatření namířených proti ukrajinskému venkovu.

Historici se zabývají také otázkou, do jaké míry lze Holodomor právně a historicky označit za genocidu. Ukrajina a řada dalších států jej jako genocidu uznávají. Podstatné je, že masové umírání nebylo pouhým důsledkem nepříznivého počasí či neúrody. Významnou roli sehrála rozhodnutí sovětského vedení a represivní systém, který lidem odebíral prostředky k přežití.

Pro obyvatele vesnic se velká politika změnila v každodenní boj o jídlo.

Anna byla v době hladomoru stále velmi malá. Nedokázala pochopit všechny politické důvody, proč její rodina přicházela o majetek a potraviny. Dokázala však rozpoznat, že jim někdo bere to, co potřebují k životu.

Ve svém svědectví vzpomínala také na chvíli, kdy se se svým bratrem pokusila bránit jídlo před takzvanými aktivisty, kteří ho přišli zabavit. Obě děti byly zbičovány. Je to jeden z nejkrutějších detailů jejího příběhu. Děti, které se snažily uchránit něco k jídlu, se samy staly terčem násilí.

Pro dnešního člověka může být těžké představit si, co taková situace znamenala. Dítě obvykle očekává, že ho dospělí ochrání. V Annině světě však dospělí, kteří přicházeli z pověření státu, představovali pro rodinu nebezpečí.

A nebyla to jen její rodina, kdo se ocitl v této situaci.

Podle Annina svědectví umírali lidé v její vesnici hlady každý den. Ve vesnických komunitách, kde se lidé dříve vzájemně podporovali, se nyní všichni potýkali s nedostatkem.

Zásoby mizely. Rodiny hledaly cokoli, co by se dalo sníst. Lidé, kteří celý život pracovali na polích, najednou neměli dostatek jídla, aby přežili.

Annina rodina se snažila přežít díky tomu, co bylo ještě možné najít nebo uchovat. Jedli sušené ovoce, houby a různé potravinové náhražky. Taková strava nemohla nahradit běžné jídlo, zvlášť ne v době, kdy lidé potřebovali dostatek energie pro každodenní práci.

Hladomor však znamenal právě to. Člověk už nevybíral mezi dobrým a špatným jídlem. Snažil se najít cokoli, co by mu pomohlo přežít další den. Pro dospělé to znamenalo boj o vlastní život i o život jejich dětí. Pro děti to znamenalo vyrůstat ve světě, kde nebylo jisté, zda bude zítra co jíst.

V takových podmínkách se hlad postupně měnil v tělesné vyčerpání, nemoc a smrt. Svědectví přeživších ukazují, že lidé neztráceli jen své blízké. Ztráceli také pocit bezpečí a důvěru v prostředí, které dosud považovali za svůj domov.

A nejhorší na tom bylo, že katastrofa nebyla neznámá těm, kdo rozhodovali. Sovětské úřady dostávaly zprávy o hladovění, ale represivní politika pokračovala. Zatímco venkovské rodiny bojovaly o přežití, stát dál trval na svých požadavcích.

Příběh Anny Slobodianové se propojil také s tragédií rodiny jejího budoucího manžela Ivana. Ivan žil v sousední vesnici. Jeho rodiče, Roman a Feodosia Slobodianovi, měli pět dětí. Hladomor však přežily pouze dvě z nich. Tři děti jménem Vasyl, Serhij a Antonina zemřely hlady.

V rodinném archivu se dochovala fotografie z roku 1932. Na snímku stojí rodiče před sklizenou úrodou společně se třemi svými dětmi. Je to fotografie rodiny, která ještě měla před sebou společnou budoucnost.

O tom, co přišlo potom, však vypovídá už samotný osud těch, kteří na snímku stojí. Tři z pěti dětí nepřežily. Za každou rodinou, kterou hladomor zasáhl, zůstali lidé, kteří se museli naučit žít se ztrátou.

Sovětský režim rozsah hladomoru popíral a informace o něm potlačoval. Svědectví o umírání byla zamlčována, údaje o obětech zkreslovány a vzpomínky přeživších zůstávaly často soukromé.

Pro mnoho lidí nebylo bezpečné o tom, co prožili, otevřeně mluvit. Hladomor tak zanechal také rodiny, které po desetiletí nesly své vzpomínky v tichosti.

Teprve později se začala svědectví systematicky shromažďovat a zveřejňovat. Dnes díky nim můžeme poznávat nejen politické souvislosti katastrofy, ale také její každodenní podobu.

Příběh Anny Slobodianové patří právě mezi tato svědectví. Její vzpomínky nám umožňují nahlédnout do světa, který by jinak mohl zůstat skrytý za statistikami a historickými pojmy.

Anna Slobodianová přežila. Její svědectví nám umožňuje poznat alespoň část světa, v němž vyrůstala.

*

Hlavní zdroje použité k tvorbě tohoto textu:

Holodomor museum (ZDE)

Wikipedie (ZDE)

Library of Congres (ZDE)

Oxford Academic (ZDE)

Encyclopedia of Ukraine (ZDE)

Harvard University (ZDE)