Článek
Dnes se však stále častěji ozývají hlasy lidí, kteří rodičovství nejen odkládají, ale vědomě ho odmítají. Někteří proto, že děti jednoduše nechtějí. Jiní mají obavy z budoucnosti planety, ekonomické nejistoty nebo vlastních schopností být dobrými rodiči. A pak existuje skupina lidí, kteří zastávají filozofický postoj zvaný antinatalismus – přesvědčení, že přivádět nové lidi na svět není morálně správné.
Je antinatalismus jen módním výstřelkem generace Z? Nebo jde o myšlenku starou jako lidstvo samo?
Odpověď je možná překvapivá. Přestože se o antinatalismu začalo více mluvit až v posledních letech, jeho kořeny sahají hluboko do historie.
Ve starověkém Řecku i Indii existovaly filozofické směry, které pohlížely na lidský život především jako na zdroj utrpení. Některé proudy buddhismu zdůrazňují, že život je neoddělitelně spojen s bolestí, nemocemi, stárnutím a smrtí. Cílem proto není přivádět na svět stále nové bytosti, ale naopak vystoupit z koloběhu zrození a smrti.
Podobné úvahy nacházíme i u některých řeckých myslitelů. Ačkoliv je nelze označit za antinatalisty v dnešním slova smyslu, objevuje se u nich otázka, zda je samotná existence skutečně darem.
Nejvýznamnějším představitelem moderního pesimismu se stal německý filozof Arthur Schopenhauer (1788–1860). Podle něj je lidský život ovládán nikdy nekončící touhou. Jakmile člověk uspokojí jednu potřebu, objeví se další. Skutečné štěstí je proto jen krátkým okamžikem mezi dvěma obdobími nespokojenosti. Schopenhauer sice přímo nevyzýval lidstvo, aby přestalo mít děti, ale jeho filozofie výrazně ovlivnila pozdější antinatalistické myšlení.
Současnou podobu antinatalismu formuloval jihoafrický filozof David Benatar, autor knihy Better Never to Have Been z roku 2006. Jeho nejslavnější argument vychází z takzvané asymetrie bolesti a potěšení.
Podle Benatara je neexistující člověk ochuzen o radost, ale protože neexistuje, nemůže tím trpět. Zato pokud se narodí, bude s naprostou jistotou zažívat bolest, nemoci, ztráty, zklamání a nakonec smrt. Z tohoto pohledu je podle něj morálně bezpečnější nikoho nového na svět nepřivádět.
Ať už s tímto závěrem souhlasíme, nebo ne, nelze Benatarovi upřít jedno - otevřel diskusi, která byla dlouhou dobu téměř tabu. Najednou se začalo mluvit o tom, že rodičovství nemusí být automatickou životní metou každého člověka.
Ve skutečnosti totiž většina lidí, kteří dnes děti nemají, nejsou filozofičtí antinatalisté. Jejich důvody bývají mnohem praktičtější. Touha po svobodě, finanční nejistota, nedostupné bydlení, obavy z budoucnosti nebo prostě jen vědomí, že rodičovství není cesta, po které chtějí jít.
Právě zde se dostáváme k zásadní otázce. Proč se zdá, že mladá generace ztrácí chuť zakládat rodiny? Je to skutečně známka sobectví, jak tvrdí část společnosti? Nebo jde o důsledek hlubokých společenských změn, které začaly už před několika desetiletími?
Na tuto otázku neexistuje jednoduchá odpověď. Statistiky však ukazují, že porodnost klesá téměř ve všech ekonomicky vyspělých zemích. A důvody jsou mnohem složitější, než se na první pohled zdá.
Když se mění svět, mění se i pohled na rodičovství
Zatímco filozofové vedou debaty o morálních otázkách zrození, demografové sledují jiný fenomén - porodnost v ekonomicky vyspělých zemích dlouhodobě klesá. Česká republika není výjimkou. Podobný vývoj lze pozorovat téměř v celé Evropě, ale také v Japonsku, Jižní Koreji či Kanadě. Důvodů je celá řada a málokdy jde o jediný faktor.
Jedním z nejčastěji zmiňovaných je ekonomická nejistota. Ceny bydlení rostou rychleji než mzdy, mladí lidé zakládají domácnosti později a často čekají na „správný okamžik“, který ale nikdy nepřijde. Přidává se nejistý pracovní trh, rostoucí náklady na vzdělání dětí i obavy z budoucnosti.
Vedle ekonomiky se však odehrála ještě jedna zásadní společenská změna - proměnilo se postavení žen.
Ještě v době našich babiček bylo mateřství považováno téměř za povinnost. Žena, která děti neměla, byla často vnímána jako neúplná nebo dokonce podezřelá. Dnes mají ženy možnost studovat, budovat kariéru, cestovat nebo jednoduše žít způsobem života, který by byl před padesáti lety téměř nepředstavitelný.
To ale neznamená, že by odmítaly děti proto, že jsou sobecké.
Mnohé z nich vyrůstaly v domácnostech, kde péče o rodinu ležela téměř výhradně na matce. Otec chodil do práce, což bylo bezpochyby důležité, ale po návratu domů si často odpočinul, zatímco matce začínala druhá směna. Vaření, praní, úklid, domácí úkoly, nemocné děti, noční vstávání. Péče o rodinu byla nepřetržitou službou.
Není těžké pochopit, že dívka, která v takovém prostředí vyrůstala, si mohla říci, že takový život nechce.
Samozřejmě by bylo nespravedlivé tvrdit, že takto fungovaly všechny rodiny. Mnoho otců bylo aktivních a pečujících už tehdy. Přesto sociologické výzkumy dlouhodobě potvrzují, že domácí práce i péče o děti byly rozděleny výrazně nerovnoměrně a ženy nesly větší část této zátěže.
Dnes se situace postupně mění. Otcové jsou mnohem častěji přítomni u porodu, využívají rodičovskou dovolenou a zapojují se do každodenní péče. Přesto společenské očekávání stále často dopadá především na ženy. Právě proto některé z nich rodičovství odmítají nikoli proto, že by děti neměly rády, ale proto, že nechtějí nést odpovědnost, kterou považují za příliš velkou nebo nespravedlivě rozdělenou.
Dalším často uváděným důvodem jsou obavy z budoucnosti. Klimatická změna, války, ekonomické krize nebo nejistota ohledně vývoje společnosti vedou některé lidi k otázce, zda je správné přivádět dítě do světa, který podle nich čekají stále větší problémy. Ať už jsou tyto obavy oprávněné či nikoli, pro mnoho lidí představují skutečný důvod, proč rodičovství odkládají nebo odmítají.
Sobectví? Nebo zodpovědnost?
Lidé, kteří děti nechtějí, bývají často označováni za sobce. Argument bývá jednoduchý - myslí jen na vlastní pohodlí, cestování nebo kariéru.
Jenže je opravdu sobectvím přiznat si, že po dětech netoužím?
Možná je naopak větším projevem zodpovědnosti uvědomit si vlastní limity. Dítě není koníček ani společenská povinnost. Je to člověk, který bude potřebovat lásku, čas, trpělivost a bezpečné zázemí.
Pokud někdo ví, že takový závazek nechce nebo nedokáže přijmout, nemusí být jeho rozhodnutí projevem sobectví. Naopak může být výrazem upřímnosti vůči sobě i vůči dítěti, které by jinak možná vyrůstalo v prostředí, kde by nebylo skutečně chtěné.
To samozřejmě neznamená, že lidé s dětmi jsou méně svobodní nebo že jejich rozhodnutí je horší. Většina rodičů by bez váhání řekla, že právě děti jejich život obohatily nejvíce. Smyslem není hledat vítěze mezi rodiči a bezdětnými, ale přijmout, že různí lidé mohou nacházet smysl života různými způsoby.
Musíme se stále množit?
V debatách o nízké porodnosti často zaznívá argument, že bez dostatečného počtu narozených dětí nebude mít kdo vydělávat na důchody.
Je pravda, že stárnutí populace představuje pro moderní státy obrovskou výzvu. Současné důchodové systémy byly vytvořeny v době, kdy připadalo mnohem více pracujících na jednoho seniora. Dnes se tento poměr mění a vlády hledají řešení.
Otázkou ale zůstává, zda je správné chápat narození dítěte především jako ekonomickou investici do budoucího důchodového systému.
Mnoho lidí namítá, že přivádět děti na svět především proto, aby jednou financovaly chod společnosti, není příliš přesvědčivý argument. Odpovědnost za nastavení ekonomického systému přece neleží na jednotlivých rodinách.
Podobně se vede debata o přelidnění planety.
Ještě kolem roku 1930 žily na Zemi přibližně dvě miliardy lidí. V roce 2022 překročila světová populace hranici osmi miliard. Organizace spojených národů předpokládá, že kolem 80. let tohoto století dosáhne maxima přibližně 10,3 miliardy obyvatel a poté se může začít pozvolna snižovat.
Pro některé lidi je přirozený pokles porodnosti známkou toho, že lidstvo samo hledá novou rovnováhu. Jiní upozorňují, že problémem není samotný počet lidí, ale především způsob, jakým lidstvo spotřebovává přírodní zdroje. Odborníci se v tomto směru neshodují a jednoduchá odpověď neexistuje.
Antinatalismus není totéž co nenávist k dětem
Možná největším omylem je představa, že antinatalisté děti nemají rádi.
Ve skutečnosti mnoho z nich tvrdí pravý opak. Právě proto, že dětem přejí co nejméně utrpení, domnívají se, že je lepší je na svět nepřivádět. S tímto názorem lze zásadně nesouhlasit, ale je důležité chápat, že vychází z etických úvah, nikoli z nepřátelství vůči dětem.
Stejně tak většina lidí, kteří se rozhodnou zůstat bezdětní, nejsou antinatalisté. Prostě jen cítí, že rodičovství není jejich životní cesta.
A možná právě zde se skrývá největší změna posledních desetiletí.
Ne v tom, že by lidé přestali mít děti.
Ale v tom, že si poprvé v historii stále více lidí připouští, že je možné žít plnohodnotný život i bez nich.
Závěrem
Společnost se mění a s ní i naše představy o rodině, partnerství a rodičovství. To, co bylo kdysi považováno za samozřejmost, se dnes stává otázkou osobní volby.
Antinatalismus zůstává menšinovým filozofickým směrem a pravděpodobně jím i zůstane. Přesto otevřel důležitou debatu o tom, zda je rodičovství skutečně povinností, nebo především svobodným rozhodnutím.
Možná bychom měli méně soudit a více naslouchat. Někdo nachází největší štěstí ve výchově dětí. Jiný v práci, umění, cestování nebo pomoci druhým. Jedna cesta nemusí být správnější než druhá.
Protože dítě by nemělo přicházet na svět proto, že to očekává rodina, společnost nebo stát. Mělo by přicházet na svět především tehdy, když po něm někdo skutečně touží.
*
Zdroje použité k tvorbě tohoto článku:
International Encyclopedia of Philosophy (https://iep.utm.edu/anti-natalism/)
Stanford Encyclopedia of Philosophy (https://plato.stanford.edu/entries/schopenhauer/)
United Nations (https://population.un.org/wpp/)
Český statistický úřad (https://csu.gov.cz/)
Pew Research Center (https://www.pewresearch.org/social-trends/2026/06/16/how-working-parents-divide-family-responsibilities/)
Wikipedie (https://cs.wikipedia.org/wiki/Sv%C4%9Btov%C3%A1_populace)
Wikipedie (https://cs.wikipedia.org/wiki/Antinatalismus)
