Dne 24. října 1942 se stala nejmladší obětí hromadné popravy českých vlastenců v Mauthausenu.

Stačila jedna chvíle, kdy se čtrnáctiletá dívka rozhodla pomoci. O pět měsíců později byla mrtvá. Její rodina také. Jindřiška Nováková patří k obětem nacistické pomsty za atentát na Reinharda Heydricha.

Šestého května 1942 oslavila čtrnácté narozeniny.

Byl to věk prvních velkých snů, tajných přání a představ o tom, co jednou člověk dokáže. Věk, kdy se svět teprve otevírá a budoucnost se zdá téměř nekonečná.

Jindřiška Nováková žila s rodinou v pražské Libni. Chodila do školy, měla své starosti a patřila k dětem, jejichž život měl pokračovat ještě mnoho desetiletí.

Jenže nad Evropou se už několik let vznášel stín nacistické okupace. A v českých zemích se schylovalo k události, která navždy změnila osud tisíců lidí.

Jindřiška tehdy nemohla vědět, že do dějin vstoupí kvůli obyčejnému jízdnímu kolu.

Ve středu 27. května 1942 se v pražské Libni uskutečnil atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Operaci Anthropoid provedli českoslovenští parašutisté vyslaní z Velké Británie, Jan Kubiš a Jozef Gabčík.

Heydrich byl jedním z nejmocnějších představitelů nacistického režimu a jedním z hlavních organizátorů pronásledování a vyvražďování evropských Židů. Atentát se podařil, byť Heydrich svým zraněním podlehl až 4. června.

Pro české obyvatelstvo však následovala doba teroru, kterou si dnes dokážeme jen obtížně představit.

Nacisté rozpoutali vlnu represí. Popravy, zatýkání a brutální výslechy se staly součástí každodenního života. Gestapo hledalo každého, kdo mohl atentátníkům pomoci. Za jakoukoli stopou vedoucí k parašutistům se mohly skrývat desítky dalších lidských osudů.

Jedním z míst, kde našel Jan Kubiš po atentátu útočiště, byl byt rodiny Novákových. Tato rodina už předtím pomáhala československému odboji. Její členové věděli, že ukrývání parašutistů znamená riskovat vlastní život. Přesto pomoc neodmítli.

A právě tehdy přišla chvíle, která navždy spojila Jindřiščino jméno s historií českého odboje.

Jan Kubiš při útěku z místa atentátu zanechal jízdní kolo u obchodu Baťa v Libni. Potřeboval se dostat do bezpečí a kolo nesmělo zůstat na místě, kde by mohlo přivést vyšetřovatele na jeho stopu.

Jindřiščina matka ji proto vyslala, aby kolo odvedla a ukryla. Byl to úkol, který mohl vypadat jednoduše. Vzít jízdní kolo a odvézt ho pryč. Jenže v Praze už pátralo gestapo.

Dvě ženy si dívky všimly a začaly se zajímat o její počínání. Zaujalo je především to, že kolo předtím používal zakrvácený muž, kterého spojovaly s událostmi kolem atentátu.

Informace se dostala k německým vyšetřovatelům. Nacisté začali pátrat po dívce, která kolo odvezla. Předvolávali mladé dívky z okolí a snažili se ji identifikovat. Jindřiška se ocitla v nebezpečí, které si žádné dítě jejího věku nezaslouží.

Přesto se ji tehdy nepodařilo odhalit.

Představme si na okamžik, co taková situace znamenala. Čtrnáctiletá školačka se ocitla v hledáčku tajné policie, která disponovala prakticky neomezenou mocí nad životy lidí v okupované zemi.

Neměla zbraně. Neměla žádné zvláštní postavení. Neměla možnost obrátit se na úřady, které by ji ochránily. Byla to obyčejná mladá dívka v mimořádně kruté době.

A přesto pomohla.

Jindřiščin příběh nelze oddělit od osudu její rodiny.

Novákovi patřili k lidem, kteří se rozhodli nepřijmout nacistickou okupaci jako něco, čemu je nutné se bez odporu podřídit. Pomáhali parašutistům, a tím se vystavili smrtelnému nebezpečí.

Po atentátu se však situace stále zhoršovala. Zlom nastal poté, co se československý parašutista Karel Čurda rozhodl spolupracovat s gestapem a prozradil informace o odbojářích a jejich podporovatelích. Devátého července 1942 gestapo zatklo rodinu Novákových.

Pro Jindřišku tím skončilo dětství. Vlastně to byl začátek konce jejího mladého života. Následovaly výslechy a věznění. Nacisté se snažili rozbít odbojovou síť a získat informace o dalších lidech, kteří parašutistům pomáhali.

Výslechy gestapa byly proslulé brutalitou. Vězni čelili nátlaku, násilí a hrozbě smrti. U rodiny Novákových však nešlo pouze o osud jednotlivců. Nacistická moc mířila na celou rodinu. Rodiče, sourozenci, děti. Lidé, kteří měli své vztahy, vzpomínky a společný život, byli vystaveni systému, v němž lidský život neměl téměř žádnou hodnotu.

Jindřiška byla mučena před očima její matky.

Rodina Novákových byla po těchto odporných výsleších uvězněna v Terezíně a následně deportována do koncentračního tábora Mauthausen v dnešním Rakousku. Mauthausen patřil k nejbrutálnějším nacistickým koncentračním táborům. Vězni tam umírali následkem násilí, vyčerpání, nemocí, hladu a systematického týrání.

Pro člověka, který se do takového místa dostal, znamenala samotná skutečnost, že přežil další den, často mimořádné úsilí. Pro čtrnáctiletou Jindřišku to byl svět, který neměl nic společného s tím, co by mělo patřit k dospívání.

Nemůžeme s jistotou vědět, na co tehdy myslela. Nemůžeme si domýšlet její poslední rozhovory s rodiči ani slova, která si mohla říct se sourozenci. Dochované historické prameny nám neumožňují vyprávět všechny její osobní pocity.

Ví­me však, jaký byl konec příběhu. A někdy jsou skutečná fakta dostatečně strašná sama o sobě.

Dne 24. října 1942 nacisté v Mauthausenu zavraždili stovky českých vlastenců a podporovatelů odboje, kteří byli vězněni v souvislosti s atentátem na Heydricha.

Mezi popravenými byla také rodina Novákových. Jindřišce bylo pouhých čtrnáct let. Její život skončil ve chvíli, kdy ho měla mít téměř celý před sebou.

Nikdy nedospěla. Nikdy se nevrátila do školy. Nikdy neměla příležitost rozhodnout se, čím bude, koho bude milovat nebo jaký život si vybuduje.

Nacisté jí vzali všechno, co ještě mohla prožít. A nebyla jediná.

Po atentátu na Heydricha zahynuly stovky lidí, kteří parašutistům pomáhali nebo byli s odbojem spojeni. Mnozí z nich nebyli profesionálními vojáky. Byli to obyčejní občané, kteří poskytli úkryt, jídlo, informace nebo jinou pomoc.

Někteří byli dospělí. Jiní velmi mladí. Jindřiščin příběh však připomíná, že mezi oběťmi nacistického teroru byly i děti. Mnoho dětí.

Když dnes vyslovíme jména Gabčík a Kubiš, většina lidí si vybaví atentát na Reinharda Heydricha. Jejich čin patří k nejznámějším kapitolám československého odboje. Jenže za takovými historickými událostmi stojí také lidé, jejichž jména se do učebnic dostala méně výrazně nebo vůbec.

Lidé, kteří poskytovali úkryt. Přinášeli jídlo. Předávali zprávy. Riskovali, že jediná chyba bude znamenat smrt jejich blízkých. A mezi nimi byla i Jindřiška Nováková.

Její příběh není příběhem člověka, který změnil průběh války jediným velkým činem. Je to příběh dívky, která splnila zdánlivě obyčejný úkol, protože bylo potřeba pomoci. Sebrala veškerou odvahu v tak šílené době a prostě šla a udělala, co bylo potřeba.

Odvaha totiž nemusí znamenat, že člověk necítí strach. A už vůbec nemusí mít podobu velkolepého gesta, které obdivují davy. Někdy má podobu čtrnáctileté dívky, která vezme jízdní kolo a odvede ho do bezpečí.

Jindřiška za svůj čin zaplatila životem. Stejný osud potkal její nejbližší rodinu.

Dnes si její jméno připomínáme také díky pamětním místům v pražské Libni, kde žila a kde se její osud protnul s dějinami. Připomínají nám, že za velkými historickými událostmi nestojí jen slavní vojáci a politici, ale také lidé, jejichž jména bychom jinak možná nikdy nepoznali.

A tak se znovu vraťme k té čtrnáctileté dívce.

Kolik odvahy může svět požadovat od čtrnáctiletého dítěte, svět v němž selhalo úplně všechno, co mělo člověka chránit?

Jindřiška Nováková se narodila 6. května 1928. Bylo jí čtrnáct let, když ji nacisté zavraždili. Jindřiška Nováková. Dívka s kolem. Nezapomeneme

*

Zdroje použité k tvorbě tohoto článku

Wikipedie (ZDE)

Český rozhlas (ZDE)

Radiožurnál (ZDE)

Pražsky.denik.cz (ZDE)