Když největšími kritiky bývají ženy: Proč jsme si zvykli soudit cizí vzhled?

Terčem posměchu jsou běžní lidé, děti, senioři i lidé s nemocemi. Zdá se, jako bychom si zvykli hodnotit vzhled druhých stejně samozřejmě, jako hodnotíme počasí.

Paradoxní je ještě jedna věc. Přestože se často mluví o mužské agresivitě na internetu, v diskusích zaměřených na vzhled bývají velmi aktivní právě ženy. Ženy kritizují ženy. A někdy dokonce děti.

Příkladem jsou komentáře pod fotografiemi tenisové legendy Sereny Williams, kde se objevily urážlivé poznámky nejen na její adresu, ale dokonce i na vzhled její malé dcery. Dítě, které si svůj vzhled nevybralo a které jednou možná podobné komentáře uvidí (nedělejme si iluze, že stejné komentáře se neobjevují i na zahraničních webech).

Co člověka vede k tomu, že napíše něco takového?

Psychologie nabízí několik vysvětlení.

Prvním je sociální srovnávání. Lidé mají přirozenou tendenci porovnávat se s ostatními. Pokud někdo bojuje s vlastním sebevědomím nebo není spokojený sám se sebou, může mít potřebu hledat chyby u druhých. Na okamžik mu to přinese pocit, že je na tom lépe. Jenže je to falešný pocit, který rychle mizí a nic neřeší.

Dalším faktorem je takzvaný efekt online disinhibice. Za obrazovkou telefonu nevidíme tvář člověka, jeho emoce ani bolest, kterou mohou naše slova způsobit. Chybí oční kontakt, okamžitá reakce i pocit odpovědnosti. To vede k tomu, že lidé napíší věci, které by si při osobním setkání nikdy nedovolili říct.

Svoji roli hraje i skupinová psychologie. Když člověk vidí desítky posměšných komentářů, snáze přidá další. Nechce vyčnívat. Přizpůsobí se atmosféře davu. A právě tím vzniká lavina nenávisti, která může mít pro oběť velmi reálné následky.

Je ale potřeba říct i něco nepříjemného.

Dospělý člověk, který veřejně uráží vzhled dítěte, neříká nic o tom dítěti. Vypovídá především sám o sobě.

O své nulové empatii. O své chybějící vyspělosti. O svém pokřiveném charakteru.

Nikdo z nás si nevybral obličej, se kterým se narodil. Nikdo si nevybral barvu očí, tvar nosu ani genetickou výbavu. Přesto se právě tyto věci stávají terčem posměchu. Jak absurdní je vysmívat se někomu za něco, co nemůžeme změnit?

Často slýcháme, že ženy by měly držet při sobě, podporovat se a vytvářet prostředí, ve kterém nebude vzhled hlavním měřítkem hodnoty člověka. Skutečnost je však někdy opačná. Nejtvrdší kritika často přichází právě od jiných žen.

Možná je čas položit si jednoduchou otázku.

Kdyby stejné komentáře někdo napsal pod fotografii naší dcery, sestry nebo vnučky, přišlo by nám to pořád vtipné?

Internet nám dal svobodu vyjadřovat názory. Ale svoboda nikdy neznamenala ztrátu odpovědnosti.

Než příště odešleme posměšný komentář, stojí za to se zamyslet, co vlastně chceme světu sdělit. Že jsme vtipní? Nebo jen to, že jsme ochotni zranit druhého člověka kvůli několika sekundám vlastní zábavy?

Možná bychom se měli vrátit k jednoduchému pravidlu, které nás učili už jako děti - pokud nemáme co říct laskavého nebo užitečného, někdy je lepší neříkat vůbec nic.

*

Zdroje použité k tvorbě tohoto článku:

Super.cz (https://www.super.cz/clanek/celebrity-ta-je-vazne-bozi-dvouleta-holcicka-sereny-williams-nadsene-fandila-mamince-na-wimbledonu-1525934#utm_content=ribbonnews&utm_term=serena%20williams&utm_medium=hint&utm_source=search.seznam.cz)

C. Litchfield and E. Kavanach: Social Media and the Politics of Gender Race and Identity (chrome-extension://efaidnbmnnnibpcajpcglclefindmkaj/https://eprints.bournemouth.ac.uk/30146/3/social%20media%20serena%20williams.pdf)