Lusitania - námořní katastrofa, která zůstala ztracena ve stínu Titanicu

Jen málokterá námořní katastrofa se stala tak hluboko zakořeněnou součástí kolektivní paměti moderní civilizace. Přesto existuje jiná loď, jejíž potopení mělo možná ještě větší historický dopad. Loď, jejíž zkáza ovlivnila světovou politiku, přispěla ke vstupu Spojených států do první světové války a změnila pohled lidstva na moderní válčení.

Tou lodí byla RMS Lusitania.

Její příběh je fascinující směsicí technologického pokroku, luxusu, geopolitiky, propagandy, lidské tragédie i dodnes ne zcela objasněných otázek. Na rozdíl od Titanicu nezmizela Lusitania kvůli přírodní katastrofě nebo lidské pýše tváří v tvář oceánu. Byla zničena ve válce. A právě možná proto se o ní dnes mluví méně.

Na počátku 20. století probíhal mezi evropskými mocnostmi nejen závod ve zbrojení, ale také závod o prestiž na oceánech. Transatlantické lodní společnosti soupeřily v tom, kdo vyrobí lodě rychlejší, luxusnější i technicky dokonalejší. Atlantik tehdy představoval tepnu světa, hlavní cestu mezi Evropou a Amerikou.

Britská společnost Cunard Line potřebovala odpověď na rostoucí konkurenci německých lodních gigantů. Výsledkem se stala dvojice revolučních lodí Lusitania a její sesterská loď Mauretania.

Lusitania byla spuštěna na vodu roku 1906 v loděnicích Johna Browna ve skotském Clydebanku. Už tehdy představovala technický zázrak své doby. Měřila téměř 240 metrů, disponovala čtyřmi komíny a poháněly ji parní turbíny, které z ní učinily jednu z nejrychlejších lodí světa.

V době svého dokončení byla největší osobní lodí planety. Luxusní interiéry připomínaly paláce evropské aristokracie. Cestující první třídy měli k dispozici velkolepé schodiště, elegantní salonky, knihovny, jídelny se zlacenými detaily i elektrické osvětlení, které bylo tehdy stále symbolem modernity.

Přestože byla Lusitania symbolem elegance, její konstrukce měla od počátku i jiný rozměr. Britská admiralita finančně podpořila její stavbu pod podmínkou, že v případě války bude možné loď rychle přestavět na pomocný vojenský křižník. Už tehdy se tedy počítalo s tím, že hranice mezi civilní a vojenskou lodí může být v budoucím konfliktu velmi tenká.

To se později stalo jedním z nejkontroverznějších aspektů celého příběhu.

Na počátku 20. století byla cesta přes Atlantik zvláštní kombinací dobrodružství, luxusu a společenské prestiže. Bohatí cestující vnímali zaoceánské parníky téměř jako plovoucí hotely.

Lusitania rychle získala pověst mimořádně rychlé lodi. Získala slavnou cenu Blue Riband za nejrychlejší přeplutí Atlantiku a pravidelně překonávala rekordy.

Na jejích palubách cestovali obchodníci, milionáři, umělci, emigranti i politici. Pro mnoho Evropanů představovala cesta do Ameriky naději na nový život.

Jenže roku 1914 se svět změnil.

Po atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda v Sarajevu se Evropa propadla do první světové války. Konflikt, který měl podle mnohých trvat jen několik měsíců, se rychle změnil v jatka.

Británie využívala svou silnou flotilu k blokádě Německa. Němci odpověděli novou zbraní, která naháněla hrůzu. Ponorkami U-boot.

Ponorková válka představovala zcela nový typ konfliktu. Kterákoli loď mohla být během několika minut zničena torpédem vystřeleným z tehdy neviditelného protivníka.

Německo vyhlásilo vody kolem Britských ostrovů za válečnou zónu a upozornilo, že britské lodě mohou být potopeny. Dokonce i americké noviny krátce před poslední plavbou Lusitanie zveřejnily německé varování, že cestující plující britskými loděmi riskují život.

Mnozí to však považovali za propagandu. Nikdo si neuměl představit, že by civilní luxusní parník plný žen a dětí mohl být skutečně záměrně zničen.

Na palubě se nacházelo téměř dva tisíce lidí. Byli mezi nimi bohatí Američané, britští občané, děti, obchodníci i obyčejní cestující. Kapitán William Thomas Turner byl zkušený námořník. Věděl, že vody kolem Irska jsou nebezpečné, ale zároveň si byl vědom reputace své lodi. Lusitania byla rychlá. Mnozí věřili, že právě rychlost ji činí prakticky nedostižnou pro německé ponorky.

To byla osudová chyba.7. května 1915 se loď blížila k jižnímu pobřeží Irska poblíž Old Head of Kinsale. Moře bylo klidné a viditelnost dobrá. Nedaleko však číhala německá ponorka U-20 pod velením kapitánporučíka Walthera Schwiegera.

Ve 14:10 vypálil torpédo. Zasáhlo pravobok lodi. Krátce nato následovala druhá, mnohem silnější exploze. Právě tato druhá detonace se stala jednou z největších záhad celé katastrofy.

Lusitania se začala prudce naklánět. Nastala panika.

Titanic se potápěl téměř tři hodiny. Lusitania zmizela pod hladinou za pouhých osmnáct minut.

Právě rychlost katastrofy výrazně zvýšila počet obětí.

Loď se naklonila natolik, že většinu záchranných člunů nebylo možné bezpečně spustit. Některé se převrhly, jiné rozdrtily cestující pod sebou. Lidé skákali do ledové vody. Mnoho pasažérů zemřelo během několika minut.

Matky ztrácely děti. Rodiny se oddělovaly v chaosu.

Přeživší později popisovali děsivé scény. Lidi vtahované pod hladinu vírem vznikajícím kolem potápějící se lodi, výkřiky z vody i naprostý šok z toho, že se něco takového vůbec mohlo stát. Z téměř 1960 lidí na palubě zahynulo přibližně 1198 osob, včetně 94 dětí. Mezi mrtvými bylo i 128 Američanů.

A právě to změnilo světové dějiny. Amerika se následně připojila do války.

Jednou z nejdiskutovanějších otázek celé katastrofy zůstává druhá exploze.

Přeživší ji popsali jako mnohem silnější než samotný zásah torpédem. Někteří svědci byli přesvědčeni, že loď zasáhla dvě torpéda. Německý kapitán Schwieger však ve svém deníku uváděl pouze jedno.

Co tedy způsobilo druhý výbuch? Teorií existuje několik.

Podle jedné explodovaly kotle a parní systémy lodi po zásahu torpédem.

Jiní historici poukazují na to, že Lusitania převážela také vojenský materiál. Miliony nábojů do pušek, dělostřelecké komponenty a další zásoby určené pro britské válečné úsilí. Britská vláda tuto skutečnost dlouho zlehčovala.

Pokud totiž loď skutečně převážela munici, Němci mohli argumentovat, že nešlo o čistě civilní cíl. Dodnes kolem toho existují spory.

Vrak Lusitanie byl zkoumán opakovaně a některé expedice tvrdily, že nalezly důkazy podporující teorii o přepravě munice. Jiní historici však upozorňují, že množství převáženého materiálu samo o sobě pravděpodobně nestačilo k tak obrovské explozi.

Přesná odpověď tak možná zůstane navždy na dně oceánu.

Když zprávy o katastrofě dorazily do Spojených států, vyvolaly obrovské pobouření. Noviny přinášely fotografie mrtvých dětí, zoufalých matek i kresby potápějící se lodi.

Německo bylo líčeno jako nelidský agresor. Efekt to mělo obrovský. Je důležité připomenout, že Spojené státy byly tehdy stále neutrální. Prezident Woodrow Wilson se snažil držet zemi mimo evropský konflikt.

Po potopení Lusitanie však začala americká veřejnost stále více vnímat Německo jako hrozbu. Ačkoli USA vstoupily do války až roku 1917, právě Lusitania se stala symbolem německé brutality.

Mnozí historici tvrdí, že bez Lusitanie by americký vstup do války mohl vypadat úplně jinak.

Katastrofa Lusitanie dala vzniknout také mnoha kontroverzním teoriím.

Jedna z nejznámějších tvrdí, že britská vláda vědomě nechala loď vplout do nebezpečné oblasti bez dostatečné ochrany, protože očekávala, že útok na civilní loď vyvolá pobouření v USA.

V těchto teoriích bývá často zmiňován Winston Churchill, tehdejší první lord admirality. Zastánci této hypotézy tvrdí, že Britové mohli Lusitanii využít jako propagandistický nástroj.

Většina seriózních historiků však tuto teorii odmítá. Přesto zůstává faktem, že okolnosti katastrofy nebyly zcela transparentní a britská vláda některé informace dlouho tajila. To samo o sobě přispělo k vzniku legend a spekulací.

Vrak Lusitanie leží u irského pobřeží v hloubce přibližně 90 metrů. Na rozdíl od Titanicu, který spočívá v extrémní hloubce téměř čtyř kilometrů, je Lusitania relativně dostupnější pro potápěče.

Přesto je její stav překvapivě špatný. Silné proudy, koroze a desetiletí poškozování způsobily, že se vrak rozpadá mnohem rychleji než Titanic. Některé části byly navíc během desetiletí odstraněny nebo poškozeny při záchranných expedicích.

I dnes však vrak fascinuje historiky i badatele. Mnozí jej považují za válečný hrob.

To je otázka, kterou si klade mnoho historiků. Proč se Titanic stal celosvětovým symbolem katastrofy, zatímco Lusitania zůstává ve stínu?

Důvodů je několik.

Titanic představuje univerzální tragédii lidské pýchy. Byl označován za nepotopitelný a jeho zkáza při první plavbě působí téměř jako antická tragédie. Příběh obsahuje silné dramatické prvky. Ledovec, bohaté a chudé pasažéry, hudebníky hrající do poslední chvíle, nedostatek člunů i romantickou představu elegantního světa mizícího pod hladinou.

Navíc k potopení došlo roku 1912, tedy ještě před hrůzami první světové války.

Titanic tak v kolektivní paměti symbolizuje konec jedné éry. Poslední okamžiky nevinného a sebevědomého světa před katastrofami 20. století. Lusitania je oproti tomu mnohem političtější příběh.

Její potopení je spojeno s válkou, propagandou, geopolitikou a otázkou legitimity vojenských cílů. Nevznikl kolem ní romantický mýtus.

Navíc byla zastíněna samotnou první světovou válkou, během níž umíraly miliony lidí v zákopech. Ve srovnání s masovým krveprolitím fronty působila tragédie jediné lodi paradoxně méně výjimečně.

Velkou roli sehrála také kultura.

Titanicu se dostalo nespočet knih, dokumentů a především slavný film Jamese Camerona z roku 1997, který z něj vytvořil globální fenomén.

Lusitania nikdy nedostala podobně monumentální hollywoodské zpracování.

Potopení Lusitanie ukázalo, že moderní válka už nerozlišuje mezi vojákem a civilistou. Právě v tom spočívá její skutečný historický význam.

Staletí předtím si lidé často idealizovalo válku jako střet armád vedený podle určitých pravidel. První světová válka však přinesla zákopy, chemické zbraně, bombardování měst a ponorkovou válku.

Lusitania se stala symbolem nové kapitoly dějin, v níž technologie umožnila zabíjet anonymně a na dálku, kde kapitán ponorky nikdy neviděl většinu svých obětí. Stiskl pouze mechanismus torpéda. A během několika minut zmizelo pod hladinou téměř dvanáct set lidských životů, včetně nevinných dětí.

Ačkoli Lusitania nikdy nedosáhla mytologického postavení Titanicu, její příběh dodnes fascinuje historiky, spisovatele i milovníky námořní historie.

Příběh propagandy, politických zájmů a lidských životů ztracených mezi mocenskými hrami velmocí.

*

Zdroje použité k tvorbě tohoto článku:

Britannica.com (https://www.britannica.com/topic/Lusitania-British-ship)

Wikipedie (https://en.wikipedia.org/wiki/RMS_Lusitania)

ekniha Dead Wake: Poslední překročení Lusitanie (dostupná zde https://www.amazon.com/Dead-Wake-Last-Crossing-Lusitania/dp/0307408876)

National geographic (https://www.nationalgeographic.cz/historie/jak-jedno-torpedo-potopilo-mocnou-lusitanii/)