Náměstí Nebeského klidu 1989 a šest týdnů naděje, které změnily Čínu - část 2.

Na přelomu dubna a května 1989 se situace v Pekingu začala vyvíjet způsobem, který překvapil nejen čínské vedení, ale i samotné organizátory protestů.

Původně pietní shromáždění se proměnilo v masové občanské hnutí. Náměstí Nebeského klidu se stalo symbolem naděje, diskusí a touhy po změně. Každým dnem přicházeli další lidé. Nejen studenti, ale také učitelé, vědci, lékaři, dělníci, úředníci a dokonce i někteří členové komunistické strany.

Protesty se mezitím začaly šířit do dalších měst.

Demonstrace probíhaly v Šanghaji, Kantonu, Wu-chanu, Si-anu i v mnoha dalších centrech země. V některých případech šlo o největší veřejná shromáždění od založení Čínské lidové republiky v roce 1949. A vedení státu sledovalo vývoj s rostoucí nervozitou.

Na začátku května už Náměstí Nebeského klidu připomínalo spíše improvizované město než prostor určený pro státní ceremonie.

Studenti zde zřizovali informační stánky, zdravotnická stanoviště i provizorní noclehárny. Dobrovolníci rozdávali vodu a jídlo. Na schodech památníků se vedly nekonečné debaty o budoucnosti země.

Atmosféra byla často překvapivě pokojná.

Lidé zpívali, diskutovali, četli básně a poslouchali projevy řečníků. Někteří účastníci později vzpomínali, že navzdory napětí šlo o jedno z nejoptimističtějších období jejich života. Poprvé měli pocit, že mohou otevřeně mluvit o problémech společnosti.

Mnozí věřili, že Čína stojí na prahu nové éry.

Zatímco na náměstí rostl optimismus, uvnitř nejvyššího vedení komunistické strany probíhal tvrdý boj. Část funkcionářů zastávala názor, že je třeba zahájit dialog.

Nejvýznamnějším představitelem tohoto křídla byl generální tajemník strany Čao C’-jang. Domníval se, že studenti nepředstavují nepřátele státu a že jejich požadavky odrážejí skutečné problémy společnosti.

Jiní vůdci však situaci vnímali úplně jinak. Obávali se, že protesty mohou přerůst v chaos podobný kulturní revoluci nebo vést ke zhroucení komunistického systému.

V pozadí všech jednání stál Teng Siao-pching.

Přestože formálně nezastával nejvyšší státní funkce, právě jeho názor měl rozhodující váhu.

13. května přišla skupina studentských vůdců s dramatickým krokem. Vyhlásili hladovku. Jejich cílem bylo přimět vládu k přímému jednání a zároveň upozornit domácí i zahraniční veřejnost na situaci v Pekingu.

Toto rozhodnutí mělo obrovský dopad. Během několika dnů se k hladovce připojily stovky studentů. Mnozí seděli na rozpáleném náměstí celé hodiny bez jídla, někteří začali kolabovat a byli převáženi do nemocnic.

Televizní kamery zachycovaly vyčerpané mladé lidi napojené na infuze. Tyto obrazy se rychle šířily po celém světě a sympatie veřejnosti prudce rostly.

Obyvatelé Pekingu začali studentům nosit vodu, léky i potraviny pro ty, kteří se hladovky neúčastnili. Lékaři se hlásili jako dobrovolníci a mnoho rodin nabízelo protestujícím pomoc.

To uvádělo vládu pod stále větší tlak.

15. května 1989 dorazil do Číny sovětský vůdce Michail Gorbačov. Šlo o historickou návštěvu. Po desetiletích napjatých vztahů mezi Sovětským svazem a Čínou měla symbolizovat smíření dvou komunistických velmocí.

Pro čínské vedení představovala návštěva prestižní událost. Jenže centrum Pekingu bylo zaplněno demonstranty. Místo slavnostních ceremonií sledoval celý svět statisíce protestujících přímo před sídlem čínské moci.

Mnoho zahraničních novinářů přijelo původně informovat o Gorbačovově návštěvě. Nečekaně se však ocitli uprostřed největších protestů v moderních čínských dějinách.

Televizní stanice vysílaly záběry z náměstí prakticky nepřetržitě. To, co bylo ještě před několika týdny domácí záležitostí, se stalo globální událostí. V ulicích byly statisíce lidí. V druhé polovině května dosáhly demonstrace svého vrcholu.

Počet účastníků se odhaduje na stovky tisíc až více než milion lidí. Do ulic vycházely nekonečné průvody. Některé pochody měřily několik kilometrů. Vedle studentů se stále častěji objevovali dělníci, zaměstnanci státních podniků a příslušníci dalších profesí.

Pro vedení země to byl alarmující signál. Studentské protesty bylo možné prezentovat jako problém malé skupiny idealistů. Masové občanské hnutí však představovalo mnohem vážnější výzvu. Čím více se demonstrace rozrůstaly, tím více sílil strach konzervativního křídla strany.

Na konci května vytvořili studenti jeden z nejslavnějších symbolů celého hnutí. Na náměstí vztyčili desetimetrovou sochu nazvanou Bohyně demokracie. Byla vyrobena z polystyrenu a sádry studenty uměleckých škol během několika dnů.

Postava držící pochodeň připomínala americkou Sochu svobody, ale zároveň měla vlastní charakter. Pro demonstranty představovala naději na svobodnější budoucnost.

Pro konzervativní politiky však byla provokací. Socha stála přímo proti portrétu Mao Ce-tunga visícímu nad branou Zakázaného města. Ta symbolika byla nepřehlédnutelná.

Fotografie Bohyně demokracie obletěly celý svět.

20. května 1989 učinila vláda zásadní krok. Bylo vyhlášeno stanné právo. Do Pekingu začaly směřovat desetitisíce vojáků. Vedení země předpokládalo, že armáda rychle obnoví pořádek. Jenže nastalo něco nečekaného.

Obyvatelé města začali vojákům bránit v postupu. Lidé stavěli improvizované barikády, přesvědčovali vojáky, aby se vrátili do kasáren, a blokovali vojenská vozidla. Mnoho vojáků nebylo připraveno zasáhnout proti civilistům.

Některé jednotky skutečně ustoupily. Protestující slavili. Zdálo se, že lid zvítězil. Ve skutečnosti však šlo pouze o odklad. Nejvyšší vedení státu totiž dospělo k závěru, že demonstrace musí být ukončeny za každou cenu.

Jedním z nejdramatičtějších okamžiků celého hnutí se stala návštěva Čao C’-janga na náměstí 19. května. Brzy ráno přišel mezi hladovkující studenty. Vypadal unaveně. Mnozí svědci později uvedli, že měl slzy v očích.

Do megafonu pronesl několik vět, které se později staly legendárními. Řekl studentům, že přišel příliš pozdě. Prosil je, aby ukončili hladovku a chránili své zdraví.

Bylo zřejmé, že si uvědomuje blížící se katastrofu. Studoval jejich tváře a věděl, že zřejmě mluví naposledy jako nejvyšší představitel strany. Měl pravdu. Krátce nato byl odstraněn z funkcí a na mnoho let zmizel z veřejného života. Jeho politická kariéra skončila.

Možnost kompromisu prakticky skončila s ním. Nad městem se stahují mraky. Na konci května bylo v Pekingu cítit napětí. Náměstí bylo stále plné lidí, ale optimismus prvních týdnů začínal slábnout. Šířily se zvěsti o nových vojenských přesunech.

Někteří studenti odcházeli domů. Jiní tvrdili, že musí zůstat až do konce. Nikdo přesně nevěděl, co se stane. Jedna věc však byla zřejmá. Vedení země již nehledalo způsob, jak protesty pochopit.

Hledalo způsob, jak je ukončit.

A na okrajích Pekingu se mezitím shromažďovaly jednotky, které brzy vstoupí do historie.

*

Zdroje použité k tvorbě tohoto textu:

Wikipedie (https://en.wikipedia.org/wiki/Goddess_of_Democracy)

Britannica.com (https://www.britannica.com/event/Tiananmen-Square-incident)

Wikipedie (https://cs.wikipedia.org/wiki/Teng_Siao-pching)

Wikipedie (https://en.wikipedia.org/wiki/1989_Tiananmen_Square_protests_and_massacre)

Wikipedie (https://en.wikipedia.org/wiki/Hu_Yaobang)

BBC.com (https://www.bbc.com/news/world-asia-china-42465516

CNN.com (https://edition.cnn.com/interactive/2019/05/world/tiananmen-square-tank-man-cnnphotos/)