Článek
Na přelomu května a června 1989 se nad Pekingem vznášela zvláštní atmosféra.
Město bylo stále plné lidí, ale optimismus předchozích týdnů se vytrácel. Na náměstí zůstávaly tisíce studentů, zatímco vedení země dokončovalo přípravy na rozhodující krok.
Po neúspěšném pokusu o vyhlášení stanného práva a po týdnech bezvýsledných jednání dospěla nejvyšší místa komunistické strany k závěru, že protesty musí být ukončeny silou.
Rozhodnutí bylo přijato. Otázkou už nebylo, zda armáda zasáhne ale kdy.
Večer 3. června
V sobotu 3. června začaly do Pekingu postupovat vojenské jednotky z několika směrů současně. Tentokrát měly jasný rozkaz. Dostat se do centra města a vyčistit Náměstí Nebeského klidu.
Mnoho obyvatel Pekingu se opět pokoušelo vojáky zastavit. Lidé stavěli barikády z autobusů, jízdních kol, stavebního materiálu i všeho, co bylo po ruce. Někteří se snažili s vojáky mluvit.
Jiní vytvářeli lidské řetězy. Mnozí stále věřili, že armáda proti vlastním občanům nezasáhne. Tentokrát se však mýlili. Večer a během noci začala armáda postupovat stále agresivněji.
Podle mnoha svědectví zazněly výstřely již na předměstích a hlavních příjezdových komunikacích do centra. Chaos rychle narůstal. V ulicích se ozývala střelba, sirény sanitek i výkřiky lidí, kteří se snažili uniknout.
Dodnes není zcela jasné, kdo přesně vydal jednotlivé rozkazy a jaká byla situace v různých částech města. Jisté však je, že v několika oblastech Pekingu došlo ke střetům, při nichž zahynuli civilisté.
Noc strachu
S přibývajícími hodinami se armáda přibližovala k centru. Vojenská vozidla projížděla ulicemi, zatímco tisíce obyvatel sledovaly události z chodníků, balkonů i střech budov.
Mnozí novináři později popsali noc z 3. na 4. června jako směs naprostého zmatku, šoku a nedůvěry. Lidé si nedokázali představit, že by vláda skutečně použila vojenskou sílu proti demonstrantům.
Přesto se to dělo. V nemocnicích začali přibývat ranění. Lékaři pracovali bez přestávky. Dobrovolníci převáželi zraněné na kolech, motorkách i improvizovaných nosítkách.
Některé nemocnice byly přeplněné během několika hodin. Zahraniční reportéři vysílali dramatické zprávy do celého světa. Miliony diváků sledovaly události téměř v přímém přenosu.
Poslední hodiny na náměstí
Zatímco v ulicích probíhaly střety, na samotném náměstí panovala odlišná situace. Studentští vůdci vedli dlouhé diskuse. Část demonstrantů chtěla odejít a zabránit dalšímu krveprolití. Jiní odmítali ustoupit.
Byli přesvědčeni, že pokud odejdou, jejich hnutí ztratí smysl. Krátce před svítáním obklíčily náměstí vojenské jednotky. Ozývala se varování z reproduktorů. Po hodinách vyjednávání většina studentů souhlasila s odchodem.
Za zpěvu písní a s transparenty opustily tisíce lidí prostor náměstí. Někteří historici proto upozorňují na důležitý detail, který bývá často přehlížen.
Přestože se události běžně označují jako „masakr na Náměstí Nebeského klidu“, značná část obětí pravděpodobně zahynula v okolních ulicích během postupu armády do centra města, nikoli přímo na samotném náměstí.
To však nijak nesnižuje tragédii celé události.
Kolik lidí zemřelo?
Jednou z největších nejasností zůstává počet obětí. Čínská vláda dlouhodobě uváděla výrazně nižší čísla než zahraniční zdroje. Odhady se liší od několika stovek až po několik tisíc mrtvých. Přesný počet možná nebude nikdy znám.
Řada dokumentů zůstává neveřejná a mnozí přímí svědci již nežijí. Historici se však shodují v jednom. Šlo o nejkrvavější politický zásah v moderní historii Čínské lidové republiky.
Tisíce lidí byly zraněny a následné represe zasáhly nespočet dalších občanů.
Pád Bohyně demokracie
Když armáda převzala kontrolu nad náměstím, zaměřila se také na symbol protestů. Bohyně demokracie, desetimetrová socha vytvořená studenty jen několik dní předtím, byla stržena. Její zničení mělo hluboký symbolický význam.
Spolu se sochou se zhroutila i naděje mnoha demonstrantů, že režim připustí rozsáhlejší politické reformy. Fotografie rozbitého monumentu se staly jedním z nejsmutnějších obrazů celé události.
Muž před tanky
A pak přišel okamžik, který vstoupil do dějin. Ráno 5. června, den po obsazení náměstí, projížděla jednou z pekingských tříd kolona tanků.
Náhle před ni vstoupil neznámý muž. V rukou držel nákupní tašky. Postavil se přímo do cesty prvnímu tanku. Když se tank pokusil objet ho, muž se přesunul do jeho dráhy.
Když změnil směr znovu, udělal totéž. Několik minut stál sám proti obrněným vozidlům. Scénu zachytili zahraniční fotografové a kameramani z hotelů v okolí.
Nikdo dodnes s jistotou neví, kdo tento člověk byl. Jeho jméno nebylo nikdy spolehlivě potvrzeno. Není ani zcela jasné, co se s ním později stalo. Přesto se stal jednou z nejznámějších postav moderních dějin.
Ve světě je znám jako „Tank Man“ – Muž před tanky. Jeho fotografie se stala symbolem odvahy jednotlivce tváří v tvář zdánlivě nepřekonatelné moci.
Následky
Po zásahu následovala rozsáhlá vlna zatýkání. Mnoho studentských vůdců bylo uvězněno. Jiným se podařilo uprchnout do zahraničí. Novináři, aktivisté i intelektuálové byli podrobeni důkladnému vyšetřování.
Veřejná diskuse o událostech prakticky zmizela. V následujících letech se čínské vedení soustředilo na hospodářský rozvoj. Ekonomické reformy pokračovaly.
Politické reformy však nikoli. Vznikl model, který charakterizuje Čínu dodnes. Rychlý ekonomický růst pod pevnou kontrolou jedné politické strany.
Paměť a zapomnění
Pro většinu světa představují události roku 1989 jednu z nejvýznamnějších kapitol moderních dějin.
V samotné Číně je však situace složitější.
Výročí 4. června bývá podrobováno přísné kontrole. Internetové vyhledávání, média i školní výuka se tématu často vyhýbají. Mnoho mladých Číňanů vyrůstalo bez podrobnějších informací o tom, co se tehdy stalo.
Přesto vzpomínka nikdy zcela nezmizela. Žije v rodinách obětí, ve vzpomínkách účastníků i v archivech rozesetých po celém světě.
Odkaz roku 1989
Již téměř čtyři desetiletí po událostech zůstává Náměstí Nebeského klidu symbolem několika různých příběhů zároveň. Pro jedny představuje tragédii a promarněnou šanci na politické reformy. Pro jiné je připomínkou nebezpečí, nestability a chaosu.
Pro historiky jde o okamžik, kdy se střetly dvě představy o budoucnosti Číny. Jedna věřila v postupné otevírání společnosti. Druhá kladla důraz na zachování politické kontroly za každou cenu.
Vítězem se stala druhá cesta.
*
Zdroje použité k tvorbě tohoto článku:
Britannica.com (https://www.britannica.com/event/Tiananmen-Square-incident)
Wikipedie (https://cs.wikipedia.org/wiki/Teng_Siao-pching)
Wikipedie (https://en.wikipedia.org/wiki/1989_Tiananmen_Square_protests_and_massacre)
Wikipedie (https://en.wikipedia.org/wiki/Hu_Yaobang)
BBC.com (https://www.bbc.com/news/world-asia-china-42465516
CNN.com (https://edition.cnn.com/interactive/2019/05/world/tiananmen-square-tank-man-cnnphotos/)
