Článek
Když dnes přemýšlíme o tom, proč se v Evropě za druhé světové války nenašel masový odpor proti deportacím Židů do koncentračních táborů, nestačí odpověď redukovat na „zlou menšinu“ nebo na jednoduché „věděli, ale byli lhostejní“. Šlo o spleť ideologických, institucionálních, psychologických a praktických faktorů: dlouhodobý antisemitismus, totalitní propagandu a zákonodárství, byrokratickou normalizaci násilí, strach a vysokou míru kolaborace místních elit i každodenní životní nouzi válečného období.
Níže se snažím rozebrat hlavní příčiny a mechanismy, které vedly k tomu, že deportace proběhly za poměrné pasivity nebo přímo zapojení širokých vrstev obyvatelstva.
Historický kontext: antisemitismus jako podhoubí
V Evropě byl antisemitismus přítomen po staletí — náboženský, sociální i ekonomický — a právě to vytvořilo kulturní půdu, na níž fašistická a nacistická ideologie mohla stavět.
Nacisté nestvořili antisemitismus z ničeho. V mnoha zemích existovaly již dřívější předsudky a v některých případech i právní nebo ekonomická marginalizace Židů. Tento dlouhodobý kontext usnadnil akceptaci radikálních opatření proti Židům jako pokračování existujících rozdílů, nikoli jako úplně nového morálního zločinu.
Byrokratizace zločinu: plánování, normalizace, „profesionalizace“
Holocaust byl do značné míry byrokratický projekt — logistika deportací, seznamy, železniční vagóny, přidělené kvóty. Ke konečnému řešení se dospělo formálně zkoncipovaným plánováním (schematickým vrcholem byla schůzka ve Wannsee v lednu 1942), kdy představitelé různých úřadů koordinovali řešení židovské otázky.
Tato administrativní metoda kriminalitu odosobnila. Mnozí úředníci považovali svou roli za technickou a nezávislou na morálce — právě to umožnilo zapojení obrovských státních aparátů bez masového vnitřního odporu. Všichni jen „plnili rozkazy“.
Obyčejní lidé a kapitola o lidské volbě
Studie historiků ukazují, že mnohé zločiny páchaly obyčejné osoby. Muži z četnických či policejních jednotek, místní správy nebo železniční personál — nikoli pouze ideologičtí fanatikové v Berlíně. Christopher Browning v monografii o Rezervním policejním praporu 101 popisuje, jak tlak skupiny, poslušnost nadřízeným, postupné schvalování násilí a běžné lidské mechanismy sebezachování přiměly muže zabíjet, i když mnoho z nich před tím nebylo politicky radikálních.
Hannah Arendt pak upozornila na fenomén „banality zla“ — že zločin může být páchán rutinně, administrativně a bez tzv. monstra v čele, prostě proto, že instituce a pravidla to umožní (zlo se nestává výsledkem zlého úmyslu, ale spíše neschopností myslet, postrádáním schopnosti soucitu a vlivem lhostejnosti, kdy jednotlivci přestávají vnímat své činy a jejich důsledky). Tyto psychologické a sociální procesy pomohly snížit individuální morální odpor v mnoha zemích.
Kolaborace vlády a lokálními aktéry
V řadě okupovaných zemí nebo satelitních režimů (např. Vichy ve Francii) místní úřady aktivně spolupracovaly s nacisty — z geopolitických či oportunistických důvodů, nebo v naději zachovat si část suverenity. To znamenalo, že perzekuce nebyla čistě německou akcí, ale mnohde prošla skrz místní instituce, které výkon deportací usnadnily.
Na místní úrovni se navíc vyskytly případy společenského násilí, kdy sousedé napomáhali identifikaci, konfiskaci majetku či dokonce přímo páchaní násilí (známým a kontroverzním příkladem je masakr v Jedwabném, viz můj předchozí článek). Tyto lokální faktory zásadně omezily možnosti přežití a odporu Židů.
Strach, represálie a válečná nouze
Válečný kontext znamenal extrémní tlak. Nedostatek potravin, nucené pracovní nasazení, represálie vůči rodinám a komunitám za jakýkoli projev odporu. Mnozí lidé proto volili pasivitu jako racionální strategii přežití pro sebe a své blízké (byť morálně tragickou).
Odpor byl často trestán kolektivními represáliemi — to snižovalo ochotu občanů riskovat proti mocnému okupantovi. Kromě toho válka rozbila běžné sociální sítě a instituce, které by normálně organizovaly solidaritu či pomoc. (Tato část vysvětluje, proč pasivita nebyla vždy synonymem lhostejnosti, ale často výsledkem strachu a pragmatického kalkulu.)
Informovanost, dezinformace a „věděli, že…?“
Dlouhodobá debata historiků zkoumá, nakolik obyčejní Evropané skutečně věděli o konečném osudu deportovaných. Dokumenty, zprávy a úniky informací (včetně zpravodajství či svědectví uprchlíků) naznačují, že informace se šířily, ale mnohdy v rozmělněné, nedůvěryhodné či neúplné podobě.
Současně platilo, že oficiální propaganda, cenzura a válečný chaos ztěžovaly pochopení rozsahu vyhlazování. Pro mnohé se deportace jevily jako přesídlení nebo nucená práce, a teprve později, jak dokumenty a masové vraždy vypluly na povrch, došlo k plnému uvědomění míry genocidy. I spojenci čelili dilematu — měli omezené možnosti vojensky zasáhnout a záchrana uprchlíků byla logisticky i politicky komplikovaná.
Morální selhání i aktivní odpor
Neznamená to však, že odpor chyběl úplně. Existovaly skupiny a jednotlivci, kteří riskovali životy, aby ukryli Židy (např. Schindler, některé farnosti, odporové skupiny, tisíce anonymních „Spravedlivých mezi národy“).
Avšak rozsah a organizace státem řízené genocidy převyšoval možnosti jednotlivců, a instituce, které měly moc, často kolaborovaly nebo se tvářily, že nic neví. Z historického zpětného pohledu jde tedy o kombinaci aktivního zapojení, pasivity z velké části podmíněné strachem a strukturálními faktory a kulturního klimatu antisemitismu, které společně umožnily tragédii proběhnout.
Proč si to vše připomínat
Pochopení mechanismů mlčení, zapojení a pasivity není jen akademickou záležitostí. Učí nás o tom, jak mocná může být byrokratická normalizace zla, jak snadno se společenské předsudky proměňují v politiku vyvražďování, a jak důležitá je občanská odvaha a instituce bránící lidským právům. Paměť a vzdělávání o těchto procesech jsou prevencí — aby se „mlčení“ nepřeměnilo v novou formu umožňující opakování tragédií.
Hlavní zdroje:
Raul Hilberg, The Destruction of the European Jews (kniha z roku 2003) — klasická komprehensivní studie o mechanismech likvidace evropských Židů.
Protokol konference ve Wannsee (20. ledna 1942) — primární dokument koordinace „konečného řešení“ (https://www.holocaust.cz/dejiny/soa/Nacionalnesocialisticke-konecne-resenkonecne-reseni-zidovske-otazky-v-evrope/pocatek-masoveho-vrazdeni/konference-ve-wannsee-1942/protokol-z-konference-ve-wannsee/)
Christopher R. Browning, Ordinary Men: Reserve Police Battalion 101 and the Final Solution in Poland (kniha z roku 2001)— analýza, jak „obyčejní“ lidé mohou být zapojeni do masového násilí.
Hannah Arendt, Eichmann in Jerusalem: A Report on the Banality of Evil — reflexe o byrokratizovaném zlu a morální odpovědnosti. (https://en.wikipedia.org/wiki/Eichmann_in_Jerusalem)
Michael R. Marrus & Robert O. Paxton, Vichy France and the Jews — dokumentace spolupráce francouzských úřadů při deportacích.
Jan T. Gross, Neighbors: The Destruction of the Jewish Community in Jedwabne, Poland — případ lokálního násilí a zapojení sousedů.
United States Holocaust Memorial Museum (USHMM) — analýzy o antisemitismu, informovanosti veřejnosti a reakcích spojenců. (https://www.ushmm.org/cs)
