West Memphis Three: Příběh tří mrtvých chlapců a tří nespravedlivě odsouzených

Tři kamarádi — osmiletí Steve Branch, Michael Moore a Christopher Byers — se nevrátili domů.

Rodiče nejprve věřili, že jsou jen někde venku. Chlapci se často vraceli pozdě. Ale když se začala šeřit a nepřicházeli, strach se rozlil ulicemi jako mlha. Matky vyběhly ven, volaly jejich jména, sousedé začali prohledávat trávníky, lesíky, potok. Nikdo nedokázal ani pomyslet na to, co přijde.

O den později se těla dětí našla v mokřinách Robin Hood Hills. Svázaná, zraněná, odhozena jako něco, co nemělo nikdy znovu spatřit světlo. Město oněmělo. A tichý šok se rychle změnil v zuřivost.

Strach potřebuje jednoduché odpovědi. A devadesátá léta v Americe byla dobou, kdy se lidé báli ďábla, a to doslova — obava ze satanistických skupin zaplavovala média i soudní síně. Ve West Memphis začala kolovat šeptanda, že vraždy musí být dílem nějakého rituálu. Lidé nevěděli, co se stalo, ale už věděli, kdo to nejspíš udělal.

Místní dospívající Damien Echols měl rád černé oblečení, poslouchal Metallicu, četl poezii a zajímal se o okultní symboliku — ne jako praktik, ale jako každý přecitlivělý, inteligentní outsider, který se snaží pochopit svět jinak. Jeho přítelem byl tišší, uzavřený Jason Baldwin — kluk, který miloval kreslení a spíš stál v pozadí. Třetím do party byl Jessie Misskelley Jr., šestnáctiletý chlapec s intelektem dítěte, který se ostatním snažil vždy jen zavděčit.

Pro mnoho lidí ve West Memphis to stačilo.

Jessieho přivedli na policejní stanici. „Jen se zeptáme na pár věcí,“ řekli. Výslech ale trval dvanáct hodin. Jessie nerozuměl polovině otázek. Chtěl domů. Chtěl, aby už ten nátlak skončil, aby už byl pryč. Policie mu nadhazovala, co má Jessie říkat, doplňovala mezery, opravovala „špatné“ odpovědi. A pak přišel okamžik, který změnil všechno: Jessie řekl, co po něm chtěli slyšet. Jen aby už mohl domů.

Doznal se.

Ačkoli podrobnosti nedávaly smysl, ačkoli časové osy neseděly, a přestože následně své přiznání odvolal, škoda byla napáchána. Damien a Jason byli zatčeni. Policie měla „viníky“. Ostatní si oddechli.

Nikdo si nepřipustil, že možná zatkli tři nevinné.

V soudní síni se nejednalo o důkazy, ale o atmosféru. Prokuratura mluvila o „satanistickém rituálu“. O černé magii. O temnotě, kterou prý nesl Echols. Znalci, kteří se později ukázali jako nevěrohodní, přispěli ke zlověstné vyprávěnce, která by se hodila spíš do hororu než na soud.

Nebyly tam stopy DNA. Nebyly tam jasné důkazy. Jen předsudky, strach a touha po rychlé spravedlnosti.

Výsledek?

Jessie Misskelley — 40 let.

Jason Baldwin — doživotí.

Damien Echols — trest smrti.

V publiku plakaly matky obětí. V cele smrti pak plakal devatenáctiletý kluk.

Kauza ale nikdy zcela neutichla. Naopak – začala se třpytit jako trhlina ve zdi. Dokumentární filmy Paradise Lost otevřely celému světu pohled na absurdní omyly a nespravedlnosti procesu. Lidé, kteří zápalně věřili v nevinu trojice, začali psát petice, sbírat peníze, probírat důkazy. Celebritám i obyčejným lidem začalo být jasné, že něco je špatně.

Nové testy DNA odhalily, že vzorky z místa činu nepatří nikomu z trojice — ale jiné osobě a to z okruhu rodiny jedné z obětí. A právě tady se otevírá nejbolestivější otázka:

Co když skutečný pachatel chodil celou dobu mezi lidmi, kteří požadovali trest smrti pro nevinné?

V roce 2011 byli všichni tři propuštěni díky tzv. Alfordově dohodě. To znamená: jsou oficiálně „vinni“, ale mohou zároveň prohlásit, že jsou nevinní. Stát si zachová tvář, oni získají svobodu. Po 18 letech ve vězení.

Žádné očištění. Žádné omluvy. Žádný skutečný pachatel před soudem.

Damien Echols po svém propuštění řekl, že nejhorší nebyl pobyt na cele smrti, ale myšlenka, že systém, který ho tam poslal, trvá na své neomylnosti.

Aby se na to nezapomnělo: tři malí chlapci — Steve, Michael, Christopher — přišli o život brutálním, nepochopitelným způsobem. Jejich rodiny přišly o syny. A zároveň jim pravda o skutečném pachateli unikala každým dnem dál a dál.

To je možná největší tragédie celé kauzy.

Během let se pozornost odborníků i dokumentaristů otočila k několika dalším osobám — mezi nimi je i Terry Hobbs, nevlastní otec jednoho z chlapců. Nové svědectví, analýzy a indicie povýšily jeho jméno do role jednoho z hlavních podezřelých, nicméně přímý a nezvratitelný důkaz, který by vedl k obvinění a odsouzení, chybí. Případ tak zůstává částečně otevřený a obklopený sporem o interpretaci forenzních nálezů.

Damien Echols dál bojuje za plnou očistu jména. Bojuje za nové testování DNA vzorků modernějšími metodami. Jason Baldwin se věnuje advokacii nespravedlivě odsouzených. Jessie Misskelley se drží mimo světla reflektorů a žije v ústraní.

Arkansaský nejvyšší soud rozhodl, že Damien Echols má právo požadovat nové DNA testy, čímž se otevřela cesta k opětovné analýze starších vzorků. Tento krok znamená, že možnost definitivního objasnění stále žije — a že systém se aspoň částečně snaží napravit chyby minulosti. Přesto mnoho ran zůstává nezahojených: rodiče obětí stále žijí se ztrátou, a na druhé straně zůstávají tři muži, jejichž životy byly destruktivně poznamenány odsouzením, jež se ukázalo být pochybným.

*

Hlavní zdroje použité k tvorbě tohoto článku:

(https://en.wikipedia.org/wiki/West_Memphis_Three)