Článek
Když se 15. dubna 1912 potopil Titanic, svět oněměl. Luxusní loď, pýcha moderní techniky, měla být „nepotopitelná“. Místo toho skončila na dně severního Atlantiku a vzala s sebou přes patnáct set lidských životů.
Novinář, který napsal svůj osud
William Thomas Stead, vlivný britský novinář a průkopník investigativní žurnalistiky, publikoval v roce 1892 povídku s názvem „From the Old World to the New“ (Ze starého do nového světa).
V příběhu popsal loď společnosti White Star Line jménem Majestic, která na své cestě přes Atlantik zachrání trosečníky po srážce s ledovcem. Vše působilo jako pouhá fikce – kdyby ovšem Stead o dvacet let později sám nezahynul na Titaniku, lodi téže společnosti.
Zvláštní nádech proroctví získal příběh i proto, že kapitánem Steadovy fiktivní lodi byl muž jménem E. J. Smith. A právě Edward John Smith byl ve skutečnosti kapitánem Titaniku. Shoda, kterou si po roce 1912 novináři nemohli nechat ujít, dodala Steadovu dílu téměř mystický rozměr.
Stead však téma lodních katastrof otevřel už dříve. V roce 1886 vydal povídku „How the Mail Steamer Went Down in Mid Atlantic, by a Survivor“ (Jak se poštovní parník potopil uprostřed Atlantiku, očima jednoho přeživšího), v níž varoval, že velké parníky často vyplouvají na moře s nedostatkem záchranných člunů. V závěru připojil poznámku:
„Tohle se může stát – a stane se, pokud se lodě budou stavět pro zisk místo pro bezpečí.“
Když se Titanic potopil přesně z těchto důvodů – po nárazu do ledovce, s tragicky malým počtem člunů – svět si vzpomněl na Steada. Jeho texty se začaly číst jako proroctví, a jeho vlastní smrt na Titaniku jen umocnila dojem, že osud mu dal za pravdu.
Loď jménem Titan
O šest let později, v roce 1898, vydal americký autor Morgan Robertson román „Futility, or the Wreck of the Titan“ (Marnost aneb Zkáza Titanu).
Byla to dobrodružná novela o obrovské, údajně nepotopitelné lodi jménem Titan, která se během dubnové noci srazí s ledovcem v severním Atlantiku. Kvůli nedostatku záchranných člunů zahyne většina cestujících.
Marnost_originální přebal knihy
Když po roce 1912 vyšla nová edice knihy, veřejnost žasla. Jak mohl Robertson znát detaily tak podobné skutečné katastrofě?
Autor sám tvrdil, že šlo o pouhou náhodu a logické uvažování – že se jednoduše snažil představit, kam povede lidská pýcha, pokud bude technika nadřazena rozumu. A přesto jeho kniha působila jako zrcadlo budoucnosti, ve kterém se odrážel skutečný Titanik.
Posuďte sami:
Název lodi: Titan vs. Titanic.
Rozměry: Titan měřil 244 metrů, Titanic 269 metrů.
Rychlost: Obě lodě pluly přes 20 uzlů.
Počet člunů: Titan měl 24, Titanic 20.
Měsíc neštěstí: Duben.
Místo tragédie: Severní Atlantik, ledovcové pásmo.
Náhoda, intuice, nebo něco víc?
Příběhy Steada i Robertsona spojuje fascinující motiv — jakoby oba autoři, každý jiným způsobem, dokázali nahlédnout do budoucnosti.
Stead jako novinář varoval před neodpovědným přístupem k bezpečnosti a možnou katastrofou, Robertson jako spisovatel popsal smyšlený příběh, který se až znepokojivě naplnil.
Oba muži psali o stejném tématu – lidské aroganci tváří v tvář přírodě. Oba věřili, že civilizace je zranitelná, i když si namlouvá opak. A oba byli ve své době přehlíženi.
Až když se Titanic skutečně potopil, stala se jejich varování svědectvím o lidské slepotě. Stead zemřel, Robertson byl později označen za „proroka Titaniku“. A svět si znovu připomněl, že literatura někdy dokáže zachytit proudy budoucnosti dřív, než se zhmotní.
Zdroje:
kniha Almanach Tajemna (1995)
https://en.wikipedia.org/wiki/The_Wreck_of_the_Titan:_Or,_Futility
https://www.attackingthedevil.co.uk/w-t-stead-the-review-of-reviews/from-the-old-world-to-the-new/
https://en.wikipedia.org/wiki/W._T._Stead
