Žena, která ve středověku psala o naději. Juliana z Norwiche

Právě v této době, v Anglii zmítané nejistotou a násilím, vznikl jeden z nejpozoruhodnějších duchovních textů evropského středověku. Jeho autorkou byla žena dnes známá jako Juliana z Norwiche.

Její jméno nepatří mezi nejslavnější osobnosti evropských dějin, přesto měla mimořádný vliv na duchovní myšlení Západu. Byla mystičkou, teoložkou, poustevnicí a zároveň první známou ženou, která napsala knihu v angličtině. Její dílo Revelations of Divine Love (Zjevení Boží lásky) je dodnes považováno za jeden z vrcholů křesťanské mystiky.

To, co činí Julianu z Norwiche výjimečnou, však není pouze literární nebo historický význam jejího díla. Fascinující je především tón jejích vizí. Zatímco mnoho středověkých náboženských textů zdůrazňuje hřích, trest a Boží hněv, Juliana mluvila o soucitu, milosrdenství a bezpodmínečné lásce. Ve světě plném strachu psala o naději.

O životě Juliany z Norwiche víme málo. Historikové se domnívají, že se narodila kolem roku 1342 ve městě Norwich v anglickém hrabství Norfolk. Její občanské jméno neznáme. Označení Juliana pravděpodobně pochází od kostela svatého Juliána v Norwichi, u něhož později žila jako poustevnice.

Norwich byl ve čtrnáctém století jedním z největších a nejbohatších měst Anglie. Šlo o významné obchodní centrum, ale také o místo poznamenané dramatickými událostmi své doby. Morová epidemie zvaná Černá smrt zde zabila obrovské množství obyvatel a další epidemie se pravidelně vracely. Náboženský život byl intenzivní a lidé často hledali útěchu ve víře.

Právě v tomto prostředí Juliana vyrůstala. Není jisté, zda byla vzdělaná v klášteře nebo pocházela z měšťanské rodiny, ale její texty ukazují mimořádnou inteligenci a hlubokou znalost teologie. Psala s neobvyklou citlivostí a filozofickou hloubkou.

Klíčovým okamžikem jejího života byl květen roku 1373. Juliana tehdy těžce onemocněla. Bylo jí přibližně třicet let a podle vlastních slov byla tak blízko smrti, že k ní již kněz přinesl poslední pomazání. Právě během této nemoci zažila sérii intenzivních vizí, které změnily celý její život.

Dne 13. května 1373 měla Juliana první z celkem šestnácti vizí, které později podrobně popsala. Sama je nazývala zjevením. Nešlo o krátké sny či symbolické obrazy, ale o hluboce prožité duchovní zkušenosti, během nichž měla pocit přímého kontaktu s Bohem.

Ve svých textech líčí, že viděla Kristovu tvář během utrpení na kříži, krev stékající po jeho čele i proměňující se výrazy bolesti a soucitu. Současně však tvrdila, že skrze tyto obrazy pochopila něco zásadního o povaze Boha.

Pro Julianu nebyl Bůh jakýmsi soudcem. Vnímala jej jako bytost nekonečné lásky, která člověka neopouští ani v utrpení. To bylo na svou dobu mimořádně neobvyklé. Středověké křesťanství bylo často silně zaměřeno na hřích, peklo a strach z Božího hněvu. Juliana naproti tomu psala, že Boží láska je větší než lidské selhání.

Jedním z nejslavnějších výroků, který je s ní spojován, je věta:

„All shall be well, and all shall be well, and all manner of thing shall be well.“

Česky bývá překládána jako:

„Všechno bude dobré a všechno bude dobré a každá věc bude dobrá.“

Tato slova se stala symbolem jejího myšlení. Nešlo o naivní optimismus ani popírání bolesti. Juliana moc dobře znala utrpení své doby. Nemoce, smrt i lidskou brutalitu. Přesto věřila, že za chaosem existence existuje hlubší řád a smysl.

Jedna z nejznámějších pasáží jejích vizí popisuje drobný lískový oříšek ležící v její dlani. Juliana napsala, že v něm symbolicky spatřila celý vesmír.

Přemýšlela, jak může něco tak malého vůbec existovat. Odpověď, kterou podle svých slov obdržela, byla prostá. Existuje, protože to Bůh miluje.

Tento obraz patří k nejkrásnějším metaforám středověké spirituality. V jednoduchém symbolu malého oříšku Juliana vyjádřila myšlenku, že celý svět je křehký, závislý a zároveň neustále nesený Boží láskou.

Její texty často překvapují moderností. Nejsou plné komplikovaných scholastických argumentů, jak bylo ve středověké teologii běžné. Naopak působí intimně, lidsky a emocionálně.

Dalším neobvyklým prvkem Julianina myšlení bylo používání mateřských obrazů pro Boha a Krista. V některých pasážích popisuje Krista jako milující matku, která pečuje o své děti.

Ve středověké Evropě šlo o odvážnou představu. Křesťanská tradice sice občas používala mateřské metafory, ale Juliana je rozvinula s mimořádnou hloubkou. Tvrdila, že stejně jako matka chrání dítě, i Bůh chrání člověka.

Tento motiv později zaujal mnoho teologů i moderních badatelů. Někteří v něm vidí předzvěst pozdějších humanističtějších proudů v náboženství.

Po svých vizích se Juliana pravděpodobně rozhodla pro život řeholní poustevnice, takzvané anchoress. Takové ženy žily uzavřené v malých komůrkách připojených ke kostelům. A často působily jako duchovní rádci.

Juliana žila u kostela svatého Juliána v Norwichi. Její cela měla malé okénko do kostela a další směrem k ulici, kudy za ní mohli přicházet lidé hledající radu.

Právě zde pravděpodobně strávila většinu svého života psaním, modlitbou a rozhovory s návštěvníky. Mezi její známé patrně patřila i slavná mystička Margery Kempe, která o setkání s Julianou později psala.

Juliana postupně své původní záznamy z vizí rozšiřovala a doplňovala. Vznikly tak dvě verze jejího díla. Jedna kratší a jedna delší. Delší verze představuje mimořádně propracovanou reflexi utrpení, zla, hříchu a Boží lásky.

Jedním z nejhlubších témat jejího díla je otázka, proč existuje utrpení. Juliana se tím zabývala velmi osobně. Žila v době plné katastrof a nemohla přehlížet bolest světa. Ve svých textech netvrdí, že utrpení je iluze nebo že je snadné je přijmout. Naopak jej vnímá velmi intenzivně. Přesto věří, že lidské utrpení nemá poslední slovo.

Velmi zvláštní je její pohled na hřích. Juliana píše, že hřích je jaksi potřebný v tom smyslu, že skrze lidské chyby se člověk může učit pokoře a soucitu.

Takové myšlenky byly ve středověku odvážné. Někteří badatelé dokonce tvrdí, že Juliana svým důrazem na Boží milosrdenství předběhla dobu o několik století.

Julianino dílo má nejen duchovní, ale i mimořádný literární význam. Její dílo je považováno za první známou knihu napsanou ženou v anglickém jazyce. Její styl je přímý, obrazný a překvapivě moderní. Nejde o abstraktní filozofii, ale o osobní výpověď člověka, který se snaží pochopit tajemství existence.

Mnoho literárních historiků upozorňuje, že Juliana dokázala propojit hlubokou teologii s lidskou emocionalitou způsobem, který byl ve středověké literatuře neobvyklý.

Její texty přežily jen díky několika opisům. V období reformace mohly být snadno ztraceny nebo zničeny, protože mystická literatura nebyla vždy vítána. Přesto se dochovaly a v novověku byly znovu objeveny.

V devatenáctém a dvacátém století začal zájem o Julianu výrazně růst. Moderní čtenáře fascinovala především její neobvyklá kombinace hluboké spirituality a psychologické citlivosti.

Ve světě poznamenaném válkami a krizemi působila její slova o naději mimořádně silně. Citát „All shall be well“ se stal symbolem víry, že i v chaosu může existovat smysl.

Julianou se zabývali teologové, filozofové i literární vědci. Její dílo inspirovalo řadu spisovatelů a duchovních autorů.

Zájem o ni dnes přesahuje hranice náboženství. Někteří lidé ji čtou jako mystičku, jiní jako filozofku lidské psychiky a další jako mimořádnou literární osobnost.

Moderní psychologie se často zabývá otázkou, co vlastně mystické vize představují. Jsou duchovní zkušeností? Produktem mozku během extrémního stresu? Nebo kombinací obojího?

Julianiny vize vznikly během těžké nemoci a stavu blízkého smrti. Někteří vědci proto hledají souvislost se změněnými stavy vědomí způsobenými horečkou apod.

Jiní však upozorňují, že bez ohledu na původ jejích vizí je pozoruhodná jejich intelektuální hloubka. Juliana své zkušenosti pouze pasivně nezaznamenala. Desítky let je promýšlela a přetvářela do komplexního duchovního systému.

Její texty navíc nepůsobí chaoticky nebo halucinačně. Naopak jsou velmi strukturované, logické a jazykově vytříbené.

Juliana z Norwiche bývá někdy označována za jednu z nejpozoruhodnějších žen středověku. V době, kdy ženy měly jen omezený přístup ke vzdělání a veřejnému životu, vytvořila dílo, které přežilo staletí.

Její význam spočívá nejen v originalitě jejích myšlenek, ale také v tónu, jakým psala. Ve světě plném násilí a strachu mluvila o soucitu. Nehlásala revoluci ani neútočila proti církvi. Přesto její texty obsahují tichou, ale hlubokou proměnu pohledu na člověka a Boha.

Možná právě proto její slova působí silně i po více než šesti stech letech.

*

Zdroje použité k tvorbě tohoto textu:

Britannica.com (https://www.britannica.com/biography/Julian-of-Norwich)

Julian of Norwich (https://julianofnorwich.org/)

Wikipedie (https://cs.wikipedia.org/wiki/Juliana_z_Norwiche)

Wikipedie (https://en.wikipedia.org/wiki/Julian_of_Norwich)

Youtube.com (https://www.youtube.com/watch?v=msn9EjT80KQ)