Článek
Když 21. ledna 1793 dopadla čepel gilotiny na krk francouzského krále Ludvíka XVI., monarchie ve Francii formálně skončila. Přesto v očích evropských monarchistů žil král dál – v podobě osmiletého chlapce uvězněného v pařížském Templu. Jmenoval se Ludvík Karel, vévoda normandský, a do dějin vstoupil jako Ludvík XVII.
Nikdy neseděl na trůnu. Nikdy nevydal jediný zákon. Přesto byl po smrti svého otce považován za právoplatného francouzského krále. Jeho krátký život se stal symbolem krutosti revoluce, předmětem stovek konspiračních teorií a jednou z největších historických záhad Evropy. Teprve moderní genetika na přelomu 20. a 21. století přinesla odpověď na otázku, která fascinovala historiky déle než dvě století.
Dítě narozené do bouře
Louis-Charles de France se narodil 27. března 1785 ve Versailles jako druhý syn krále Ludvíka XVI. a královny Marie Antoinetty. V době jeho narození se zdálo, že bourbonská monarchie stojí na pevných základech. Francie byla jednou z nejmocnějších evropských zemí a Versailles představovalo centrum luxusu a moci.
Realita však byla složitější. Stát byl zadlužený po sérii válek, sociální rozdíly narůstaly čím dál víc a osvícenské myšlenky zpochybňovaly samotné základy absolutní monarchie.
Ludvík Karel nebyl původně dědicem trůnu. Tím byl jeho starší bratr Ludvík Josef, narozený roku 1781. Když však Ludvík Josef v červnu 1789 zemřel na tuberkulózu páteře, stal se čtyřletý Ludvík Karel následníkem francouzského trůnu (dauphinem). Ve stejném roce přitom začala Francouzská revoluce.
Historie jako by si s osudem dítěte pohrávala. Ve chvíli, kdy získal postavení následníka trůnu, se monarchie začala hroutit.
Revoluce požírá monarchii
Dne 14. července 1789 byl dobyt Bastilský žalář. Následovaly nepokoje, útoky na šlechtu a postupná radikalizace revoluce.
Královská rodina byla v říjnu 1789 donucena opustit Versailles a přestěhovat se do Paříže. Pro malého prince to znamenalo konec bezstarostného dětství.
Historické záznamy ukazují, že Ludvík Karel byl živé, inteligentní a citlivé dítě. Současníci často zdůrazňovali jeho podobnost s matkou. Marie Antoinetta se mu věnovala mnohem intenzivněji než bylo u evropských panovníků obvyklé. V mnoha dopisech ho označovala za své nejoblíbenější dítě.
V červnu 1791 se královská rodina pokusila uprchnout z Francie během známého útěku do Varennes. Pokus selhal a důvěra veřejnosti v monarchii byla definitivně zničena.
O rok později byla monarchie svržena a rodina uvězněna v bývalé templářské pevnosti Temple v Paříži.
Král bez království
21. ledna 1793 byl Ludvík XVI. popraven.
Podle tradičních pravidel dědičné monarchie se jeho osmiletý syn automaticky stal králem Francie. Monarchisté v exilu jej okamžitě uznali jako Ludvíka XVII. Evropské královské dvory jej začaly označovat královským titulem, přestože zůstával vězněm revoluční vlády.
Ve skutečnosti byl malý chlapec bezmocný.
Revolucionáři si uvědomovali, že představuje potenciální symbol kontrarevoluce. Živý Bourbon mohl sjednotit monarchisty doma i v zahraničí. Proto bylo rozhodnuto o jeho izolaci.
Násilné odloučení od matky
Snad nejtraumatičtější okamžik jeho života nastal 3. července 1793.
Revoluční komisaři násilím odvedli osmiletého prince od jeho matky. Marie Antoinetta se údajně pokoušela syna bránit vlastním tělem. Několik hodin odmítala dítě vydat.
Nakonec byla přemožena. Matka a syn se už nikdy nesetkali.
Ludvík byl svěřen do péče Antoina Simona, pařížského ševce a zapáleného revolucionáře. Simon měl za úkol převychovat budoucího krále na vzorného republikána.
Historici se dodnes přou o rozsah psychického a fyzického týrání, kterému byl chlapec vystaven. Některé pozdější monarchistické zprávy jsou pravděpodobně přehnané, nicméně panuje shoda, že podmínky jeho života byly mimořádně kruté. Chlapec byl izolován, zanedbáván a vystaven psychickému nátlaku.
Samota v cele
Po odchodu Simona byl Ludvík držen téměř v úplné izolaci.
Jeho cela byla malá, špatně větraná a vlhká. Někteří svědci později uváděli, že dítě trávilo celé dny bez kontaktu s okolním světem.
Lékaři, kteří jej navštívili v roce 1795, popsali těžce nemocného chlapce trpícího podvýživou, infekcemi a pokročilou tuberkulózou.
V době, kdy byla medicína teprve v počátcích, představovala tuberkulóza jednu z nejčastějších příčin úmrtí dětí. Stres, podvýživa a špatné hygienické podmínky mohly průběh nemoci dramaticky urychlit.
Smrt desetiletého krále
8. června 1795 Ludvík XVII. zemřel.
Bylo mu pouhých deset let.
Pitvu provedl lékař Philippe-Jean Pelletan. Podle tehdejší tradice vyjmul srdce zemřelého a tajně jej uchoval. Právě tento zdánlivě bezvýznamný čin měl o dvě stě let později vyřešit jednu z největších historických záhad.
Chlapcovo tělo bylo pohřbeno anonymně do společného hrobu. Tehdy pravděpodobně začala legenda. Záhada ztraceného dauphina.
Protože téměř nikdo z veřejnosti tělo neviděl, rychle se rozšířily zvěsti, že princ přežil.
Podle různých teorií byl z vězení tajně vyveden a nahrazen jiným dítětem. Údajně žil pod falešnou identitou v Německu, Nizozemsku, Anglii nebo dokonce v Americe.
Během 19. století se objevily desítky samozvaných Ludvíků XVII. Některé odhady uvádějí více než sto uchazečů o identitu ztraceného prince. Nejznámějším byl hodinář Karl Wilhelm Naundorff, který dokázal přesvědčit část veřejnosti i některé bývalé členy dvora.
Spor trval celé generace.
Věda vstupující do příběhu
Koncem 20. století se historická záhada přesunula z archivů do genetických laboratoří.
Srdce uchované po pitvě bylo podrobeno analýze mitochondriální DNA. Tento typ DNA se dědí po mateřské linii, což umožňuje porovnání s příbuznými Marie Antoinetty.
Vědci získali genetický materiál z dochovaných vlasů Marie Antoinetty a dalších členů habsburské rodiny. Dvě nezávislé laboratoře provedly analýzu odděleně. No a výsledek byl jednoznačný.
DNA ze srdce odpovídala mateřské linii Marie Antoinetty. Současně genetické testy vyloučily nejslavnějšího uchazeče Naundorffa. Studie publikovaná v odborném časopise European Journal of Human Genetics v roce 2001 poskytla velmi silný důkaz, že dítě zemřelé v Templu bylo skutečně Ludvík XVII.
Pro historiky šlo o jeden z nejvýznamnějších případů využití molekulární genetiky při řešení staré historické záhady.
Co nám jeho příběh říká dnes?
Osud Ludvíka XVII. nás zasahuje dodnes tím, že je to příběh dítěte zničeného politickými konflikty dospělých. Je to příběh neuvěřitelné krutosti k jednomu malému chlapci, který se provinil jen tím, že se narodil do královské rodiny.
V případě Francouzské revoluce se jednou z jejích nejtragičtějších obětí stal právě tento desetiletý chlapec, který se narodil jako princ, byl prohlášen králem, ale zemřel sám v cele vězení.
*
Zdroje použité k tvorbě tohoto článku:
Britannica.com (https://www.britannica.com/biography/Louis-XVII)
Britannica.com (https://www.britannica.com/biography/Marie-Antoinette-queen-of-France)
Nature.com (https://www.nature.com/articles/5200602)
Chaueau de Versailles (https://en.chateauversailles.fr/discover/history/great-characters/louis-xvii)
