Článek
K tomu si dal misku husté gulášovky nebo čočkovky s rohlíkem, prohodil pár slov s místními štamgasty a zaposlouchal se do hovorů pábitelských postaviček.
Člověk se vrátil do takového zařízení v nějakém městečku třeba po letech a pořád tam seděli či stáli titíž lidé, za pípou pořád stejný výčepní, v kuchyni tatáž kuchařka a na tabuli vždy totéž menu. Jako by se vrátil domů. Bufety měly zvláštní domáckou atmosféru, která dnešním stravovnám zcela chybí.
Faktem je, že tato prostředí nebyla vždy nejčistší, nejtišší a potraviny nejčerstvější, no prostě nic pro fajnovky, ale tolik člověčiny se dalo najít málokde.
Měl jsem svůj oblíbený bufet v jednom moravském městě. Byla to taková nudle s většinou stolů k stání, s festovním výčepním, který zároveň obsluhoval vestavěnou udírnu. Jednou za čas do ní sáhl a vytáhl douzovanou sekanou kolejnici, trampské cigáro nebo kabanos. K tomu vám natočil křenové pivo, na talíř ukrojil požadovanou gramáž vybrané dobroty, přidal hořčici, okurku nebo feferonku a domácí chlebík a již jste si to s kapající slinou štrádovali k věčně obsazeným stolům. Scházeli se zde dělnící z okolních staveb, úředníci, univerzitní profesoři i studenti, místní důchodci i herci z nedalekého divadla. Dnes na tomto místě prodávají Vietnamci hadry…
