Článek
Nu, vzhledem k četnosti jeho používání v poslední době bych se ani nedivil.
Nejsem příznivcem společenských událostí, ale několikrát nebylo vyhnutí a musel jsem se takové akce zúčastnit. Často bývala zakončena rautem nebo jak já spíše říkám žrautem. Ve chvíli, když byl dán hostitelem pokyn k ‚malému občerstvení‘, změnili se dosud důstojní hosté v oblecích a s četnými tituly v divou zvěř a ožily v nich atavistické pudy. Obdivoval jsem od svého stolu vytříbený smysl pro loketní souboj u obložených mís, zkušený šerm vidličkami o nejlepší sousto, ekvilibristické výkony s několika plně naloženými talíři a pološílený výraz hladovějícího vlka. Odcházel jsem ze žrautu do nádražního bufetu na vlašák, hladový a smutný. Žádný z účastníků rautu přitom netrpěl takovou chudobou, aby neměl na kus žvance.
Rovněž je pro mne zcela nepochopitelné, že někdo musí mít to nejlepší, nejznačkovější a nejmodernější. Proč? I když ‚na to mám‘, mohu si koupit méně luxusní zboží a ušetřené peníze použít jinak, prospěšněji.
A tak jsem došel k definici nevynucené skromnosti. Tedy, ne že bych ji z vrozené skromnosti někomu vnucoval. Skromnost je vlastnost, která člověku nedovolí brát si zdarma, či za cenu nepřiměřeně nízkou statky, které mohou být prospěšné potřebnějším, a které si může obstarat svým vlastním přičiněním. A obstarává si pouze ty statky, které jsou pro jeho život nezbytné a hodnotné.
Už vidím ty argumenty, že pro někoho je prostě Lamborgini v garáži vily na Floridě naprostou nezbytností…
