Článek
Usínal jsem poněkud nesvůj, neboť naše domácnost je za ta dlouhá léta vybavena vším, co je k jejímu vcelku spokojenému běhu zapotřebí.
Prahou jsem prosvištěl zkušeně jako hurikán a nebýt průjezdu zákazem vjezdu, který zde ještě před pěti lety nebyl, a zaplacením jednoho tisíce korun pokuty shovívavému příslušníkovi policejního sboru, mohl bych úvod výletu počítat za vydařený. V podzemních garážích jsem chvilku bloudil, ale v mínus osmém patře bylo jedno volné místečko, a tak jsem s úspěchem zaparkoval.
Zdviží jsme vyjeli do patra mínus druhého, kde již byly betonové kobky osazeny zbožím i prodávajícím personálem. Trochu mne překvapilo, že ač byly chodby plné někam spěchajících lidí, obchůdky většinou zely prázdnotou. Když jsem se přiblížil k výkladním skříňkám, začal jsem chápat proč. Ceny připomínaly podniky s vysokohorskou přirážkou. Možná se doby změnily a účtuje se přirážka podhorská či podzemní. Jak jsem se brzy přesvědčil, jedná se zřejmě spíše o butiky pro cizince, neboť personál ovládal pouze ruštinu a trochu dojemné angličtiny. Ani má žena zatím nezářila nijak nadšením a tak jsem se jí poměrně drze zeptal: „Co si tady chceš koupit?“
„No, v letáku psali, že tady mají všechno a tak jsem už chtěla nakoupit dárky k Vánocům.“
Nejsem v zásadě proti, neholduji zrovna sportovnímu dopoledni na štědrý večer, ale zase na druhé straně pochybuji, že se manželce podařilo uspořit za posledních osm měsíců několik desítek tisíc a ani o výhře ve sportce se nezmiňovala.
„Chtěla jsem ti koupit nové hodinky, vždyť ty pabědy už ti po čtyřiceti letech dosluhují,“ pronesla u stánku značkové prodejny, kde nejlevnější hodinky byly bratru za deset tisíc. Ubezpečil jsem ji, že v nejhorším si vyrobím přesýpací.
„A dcera si přála nějakou hezkou halenku,“ lákala mne k obchůdku s italskou módou.
„Nekupujte to, stejně se to všechno šije v Turecku,“ imformovala nás prodavačka, u které byly evidentní, že si hledá práci jinde a je jí nás líto.
„Zeťák chtěl novou sekeru, to by snad šlo?“ pokoušela se mne ještě přesvědčit.
„Nabrousím mu tu starou, kalenou, ještě po dědovi,“ odtušil jsem a obloukem se vyhnul marketu s nářadím.
Když jsme obešli všech sedm, či osm zbytečných pater, byl jsem tak unaven, že jsem se musel zastavit v podstřešní restauraci na jeden žejdlík. Žena si dala kávu, zaplatili jsme něco přes stovku a výtahem se vydali zpět do podzemí. Riskujíce ztrátu řidičáku a další pokutu, vydali jsme se k domovu.
Jednu výhodu, ale tato exkurze měla. Relativně jsme ušetřili, protože jsme téměř nic nekoupili a hlavně již nikdy nebudu muset do podobného podniku. A stydící se žena mi připravila královskou večeři…
