Článek
Když žena odjela na pár dnů za vnoučaty a já již dojedl všechno, co mi navařila, vzpomněl jsem si, že mám kus hada někde na mrazáku. Dovezl mi jej kamarád odněkud z Vietnamu. A protože darovanému hadovi se nemá koukat na zuby, zvláště jsou-li jedovaté, našel jsem si na netu recepis a hada ukuchtil k večeři. Jen co jsem snědl první sousto, přitulila se mi k noze naše vlčí kolie Daisy a žadonila: „Dej mi taky kousek. Mně ty granule moc nejedou, já raději masíčko.“ Nijak mne to nepřekvapilo, protože úplně stejně ji rozumím i bez hadího masa.
Druhý den ráno jsem šel vyřizovat nějakou patálii na úřad. Za přepážkou seděla mladá dívčina a mile se usmívala.
„Co si přejete pane,“ povídá, ale já slyším „Co tady ten dědek tak brzy otravuje, chtěla jsem si ještě nalakovat nehty.“
„Jen si je klidně nalakujte, já přijdu jindy,“ odpovídám a odcházím.
Myslím, že děvčica tam poulí oči ještě teď. To mi kamarád neřekl, že had má ještě i takovéto nepříjemné vedlejší účinky. Vydrží to ale prý jen 24 hodin. Naštěstí.
Cestou domu mne v mé stařičké škodovce zastavuje policista.
„Silniční kontrola pane,“ informuje mne a já slyším: „Ti tu starou šunku pěkně properu, abys věděl, jaké to je otravovat se v takovém nečase na ulici.“
„Že vás i v takovém počasí posílají na cesty. Ti vaši šéfové nemají kouska citu.“ Policista roztaje jako jarní sníh a nakonec se spokojí jen s letmou kontrolou lékárničky.
Odpoledne se má vrátit žena a mé obavy ze setkání s ní narůstají. Co mi jenom řekne a co si bude myslet? Už ji slyším na schodech, odemyká, vchází do pokoje a říká „Ahoj, tak jak ses tady měl beze mne miláčku,“ a já naštěstí slyším totéž. Asi už ten zatracený had přestal fungovat.
Pouštím si tedy v klidu televizi, kde zrovna řeční všemi oblíbený politik.
„Jsem tady jen pro vás a můžete mi věřit.“ Můj mozek ovšem vnímá jiná slova. „Až si nahrabu z vašich daní, vykašlu se na vás na všechny.“
