Článek
Dovolím si být pro jednou ryze subjektivní, nesmyslně obdivný, nechutně sexuální, naprosto upřímný a nevyhnutelně bláznivý.
Jen stěží bych mohl na tomto světě uzřít něco krásnějšího. Na rozdíl od nás neforemných mužů je ženské tělo naprosto dokonalou symfonií tvarů, broskvové hebkosti, sžíravé smyslnosti, neodolatelné vůně, nabízené něhy a architektonické rovnováhy.
Jejich duše je velkomyslně vstřícná, až neskutečně obětavá, neuchopitelně vnímavá a vlastně tím i bezpochyby dějinně nesmrtelná.
Jejich fyzický fond je na tak křehké tělo nevyčerpatelný. Dokážou vařit, prát, uklízet, a kdyby se to po nich chtělo, tak i lámat v dolech rudu.
Jejich touhy jsou chorobně inspirující, nesplnitelně frustrující, laskavě odpouštějící a pro nás úsměvně nesplnitelné.
Jejich myšlení je nepochopitelné a je zcela zbytečné ztrácet čas diskusemi o něm či snahou jej pochopit. Nezbývá, než být také pro jednou lehounce tolerantními a velkomyslně přitakávajícími.
Svá tajemství před námi pečlivě skrývají a jen v těch nejintimnějších chvílích je někdy lehounce poodhalí, a pokud jsme vnímaví, učiní na v té chviličce šťastnými.
Jejich tolerance a soužití s muži je jen jednou velkou celoživotní obětí.
A za to všechno je miluji. A tu svou, i po nepočítaných letech, nejvíce.
