Aby přežil, musel obětovat část vlastního těla. Ralston si po pěti dnech uřízl vlastní ruku

Když se Aron Ralston v dubnu roku 2003 vydal do Bluejohn Canyonu v jihovýchodním Utahu, nebyla to žádná velká expedice, která by měla vstoupit do dějin. Nebyl to pokus o dobytí osmitisícovky, závod s počasím ani cesta do míst, kam lidská noha téměř nevkročila. Pro sedmadvacetiletého muže, který měl za sebou roky lezení, horských túr a samostatných výprav, to měl být jen další den venku. Den v krajině, kterou miloval. Den, kdy bude sám, bez hluku města, bez povinností a bez lidí, kteří by mu říkali, co má dělat.

Právě v tom byl ale jeden z největších problémů. Ralston měl samotu rád. V horách a kaňonech se cítil svobodný, možná svobodnější než kdekoli jinde. Jenže svoboda v divočině má jednu tvrdou podmínku - když se něco pokazí, člověk je na všechno opravdu sám. A pokud nikdo neví, kde přesně je, může se z obyčejného výletu stát past.

Aron Ralston se narodil 27. října 1975 v Marionu ve státě Ohio, ale důležitou část života prožil v Coloradu. Právě tam se dostal k horám, lyžování, turistice a lezení. Vystudoval strojní inženýrství na Carnegie Mellon University a nějaký čas pracoval jako inženýr u Intelu. Jenže svět kanceláří, počítačů a pravidelné pracovní doby ho dlouho neudržel. Hory ho přitahovaly víc. Měl v sobě směs technického uvažování, tvrdohlavosti a potřeby překonávat hranice. Chtěl lézt, objevovat, testovat se. A často to dělal sám.

Ralston nebyl nezkušený turista, který by se náhodou zatoulal do pouště. Nebyl hloupý, nebyl bez kondice, nebyl člověkem, který by nevěděl, že příroda umí být nebezpečná. Právě naopak. Byl zkušený, schopný a fyzicky velmi dobře připravený. V Coloradu se věnoval výstupům na takzvané „fourteeners“, tedy vrcholy vyšší než 14 000 stop. Jeho cílem bylo vylézt je sólově a v zimě, což je samo o sobě podnik, který vyžaduje výdrž, disciplínu a značnou dávku odvahy.

Jenže zkušenost má i svou stinnou stránku. Člověk, který už mnohokrát prošel rizikem a vždycky se vrátil, může začít věřit, že si poradí vždy. Že právě jeho se osudová chyba netýká. Ralston později opakovaně mluvil o tom, že udělal zásadní chybu - nikomu neřekl přesný plán své cesty. Nechal za sebou jen velmi nejasnou stopu. Kdyby se nevrátil, lidé by nevěděli, kde ho hledat.

Bluejohn Canyon leží v odlehlé části Utahu, v krajině pískovcových stěn, úzkých průchodů, suchých koryt a ostrého pouštního světla. Štěrbinové kaňony, úzké kaňony vyhloubené vodou, mají zvláštní krásu. Shora mohou vypadat nenápadně, ale uvnitř se mění v labyrint stěn, kde se člověk pohybuje mezi skálou často jen s malým pruhem nebe nad hlavou.

Pro zkušeného lezce to může být opojné místo. Ticho, kámen, světlo, fyzická práce těla. Člověk se protahuje úzkými místy, sestupuje, přelézá balvany, hledá správnou cestu. Právě tam, 26. dubna 2003, Ralston sestupoval sám. Během pohybu v kaňonu se uvolnil balvan. Nebyl to malý kámen, který by šlo odkopnout stranou. Šlo o masivní kus skály, který mu sevřel pravou ruku proti stěně kaňonu. Ralston zůstal uvězněný. Podle známého popisu události byl jeho pravý zápěstní a předloketní prostor přimáčknutý tak pevně, že rukou nemohl pohnout.

V první chvíli člověk nejspíš nepřemýšlí o smrti. Přemýšlí o řešení. Ralston se snažil balvan odtlačit, nadzvednout, vypáčit, odsekat kusy kamene. Používal, co měl. Jenže skála se ani po hodinách práce nepohnula tak, aby ho osvobodila. Čas začal plynout jinak. Ne v minutách, ale v ubývající vodě, síle, teple a naději.

Ralston měl u sebe jen omezené zásoby. Něco málo jídla, vodu, videokameru, lano, základní vybavení a kapesní nůž, který se později stal symbolem celého příběhu. Nebyl to kvalitní lovecký nůž ani nástroj určený k tak šílenému úkolu, jaký ho čekal. Byl to obyčejný, ne příliš ostrý nástroj.

První den ještě patřil snaze dostat se ven běžnými prostředky. Ralston zkoušel všechno, co ho napadlo. Přemýšlel technicky. Jako inženýr hledal páku, úhel, možnost, jak změnit tlak balvanu. Snažil se nepanikařit. Jenže každá hodina potvrzovala totéž - balvan je silnější než on.

Druhý den už musel začít šetřit vodou. Poušť je v tomhle nemilosrdná. Přes den teplo, v noci chlad, tělo vysychá a slábne. Člověk sevřený ve skále nemůže odejít do stínu, nemůže si dojít pro pomoc, nemůže udělat skoro nic. Ralston postupně pochopil, že jeho situace není jen vážná, ale téměř bezvýchodná.

Začal natáčet vzkazy. Pro rodiče, pro blízké, pro ty, o kterých si myslel, že je už nikdy neuvidí. To je jedna z nejdrásavějších částí jeho příběhu. Ne samotná krev, ne fyzická bolest, ale chvíle, kdy člověk začne mluvit do kamery jako k poslednímu svědkovi svého života. V takové chvíli už nejde o hrdinství. Jde o obyčejnou lidskou potřebu nebýt ztracen úplně. Zanechat po sobě hlas. Říct „byl jsem tady, žil jsem, miloval jsem vás, omlouvám se.“

Podle pozdějších popisů se jeho psychický stav měnil. Chvílemi bojoval, chvílemi se smiřoval. Měl halucinace, vzpomínky, představy. Dehydratace, vyčerpání a bolest dělají s myslí zvláštní věci. Z člověka, který přišel do kaňonu jako sportovec a dobrodruh, se postupně stával někdo, kdo už neřeší výkon, ale poslední zbytky života.

V podobných příbězích bývá snadné udělat z hlavního aktéra buď bezchybného hrdinu, nebo naopak lehkomyslného hazardéra. U Ralstona není spravedlivé ani jedno. Byl schopný, odvážný a mimořádně houževnatý. Zároveň ale udělal chybu, kterou v divočině nelze omluvit zkušeností - neřekl nikomu, kam přesně jde.

Kdyby někdo znal jeho trasu, záchranáři by měli šanci. Možná by ho našli dřív. Možná by nepřišel o ruku. Možná by celý příběh skončil jen jako dramatická epizoda, po které by se vrátil domů s otlačeným zápěstím, podchlazením a velkou lekcí. Jenže nikdo nevěděl, kde hledat.

Tahle skutečnost se během jeho uvěznění musela vracet jako mučivá myšlenka. Pomoc nepřijde ne proto, že by ho nikdo neměl rád. Nepřijde proto, že nikdo neví kam. Ralston nebyl ztracený v nekonečné divočině. Byl na konkrétním místě, uvězněný pod konkrétním kamenem. Ale pro svět venku jako by zmizel.

Amputace vlastní ruky není nápad, který by člověk přijal snadno. Naopak. Je to myšlenka, proti které se bouří úplně všechno. Tělo, pud sebezáchovy, rozum, strach z bolesti, strach z krve, strach z toho, že to člověk nezvládne a zemře ještě horší smrtí.

Ralston se o možnost amputace pokoušel uvažovat už dříve, ale narazil na problém, který se zdál nepřekonatelný. Neměl nástroj, kterým by dokázal přeříznout kosti předloktí. Jeho nůž byl příliš slabý a tupý. Kdyby šlo jen o maso a kůži, bylo by to strašné, ale technicky možné. Kost byla jiná překážka.

Zlom přišel ve chvíli, kdy pochopil, že kost nemusí přeříznout. Musí ji zlomit.

Nešlo o čistý chirurgický řez, jaký si člověk představí v nemocnici. Šlo o zoufalý, bolestivý, primitivní úkon v pískovcovém kaňonu. Ralston si pomocí tlaku vlastního těla zlomil kosti v předloktí a potom kapesním nožem postupně přerušil měkké tkáně. Použil improvizovaný škrticí prostředek. Musel pracovat levou rukou. Musel zůstat při vědomí. Musel překonat odpor, který si většina lidí neumí ani představit.

Trvalo to dlouhé minuty. V některých popisech se uvádí zhruba hodina. Ale přesný čas je možná méně důležitý než samotná skutečnost, že to dokázal. Ne proto, že by necítil bolest. Ne proto, že by byl nadčlověk. Ale proto, že alternativa byla jasná - zůstat a zemřít.

Když se mu podařilo uvolnit, nebyl zachráněný. Byl jen volný.

Ralston byl těžce dehydratovaný, vyčerpaný, zraněný a po amputaci části pravé ruky. Musel se ještě dostat z kaňonu. Čekal ho sestup, slanění a cesta pouští. Podle dostupných údajů po osvobození slanil přibližně 20 metrů a pokračoval několik kilometrů, než narazil na lidi, kteří mohli přivolat pomoc.

Představit si tu cestu je skoro stejně těžké jako představit si samotnou amputaci. Každý krok musel být zápasem. Tělo bylo na hranici kolapsu. Krevní ztráta, žízeň, šok, bolest. Přesto se v něm muselo objevit něco, co bývá u přeživších popisováno znovu a znovu - úzký tunel soustředění. Už nejde o velké myšlenky. Nejde o budoucnost, kariéru, slávu ani smysl života. Jde o další krok. Pak další. Pak další.

Nakonec potkal turisty, kteří mu pomohli. Záchrana přišla až poté, co si ji svým způsobem sám vynutil. Kdyby čekal, nejspíš by zemřel.

Po převozu do nemocnice se z Arona Ralstona stal nejprve pacient a brzy nato mediální příběh. Jeho čin byl tak extrémní, že okamžitě vzbudil pozornost. Noviny a televize chtěly vědět, kdo je muž, který si vlastní rukou uřízl část paže, aby přežil.

Jenže za titulky byl člověk, který se musel naučit žít s následky. Přišel o pravou ruku pod loktem. Musel se vyrovnat s protézou, s bolestí, se změnou těla i s tím, že jeho nejhorší chvíle se stala veřejným majetkem. Lidé ho obdivovali, ale zároveň se ho pořád ptali na totéž. Jaké to bylo? Bolelo to? Jak jste to dokázal?

Ralston svůj příběh později popsal v autobiografické knize Between a Rock and a Hard Place, vydané v roce 2004. Právě název knihy dokonale vystihuje jeho situaci - mezi skálou a tvrdým místem, tedy v pasti, kde žádná možnost není dobrá. Kniha se stala základem pro film 127 Hours režiséra Dannyho Boylea, v němž Ralstona ztvárnil James Franco. Film měl premiéru v roce 2010 a přenesl jeho příběh k lidem, kteří by o něm jinak možná nikdy neslyšeli.

Film je silný právě proto, že většinu času nesledujeme velkou akci, ale uvězněného člověka. Malý prostor, kámen, láhev s vodou, kamera, vzpomínky. Vnější děj se skoro zastavil, ale uvnitř se odehrává obrovský zápas.

Aron Ralston bývá označován za hrdinu. Dá se tomu rozumět. Jeho čin vyžadoval mimořádnou odvahu a vůli přežít. Jenže samotný Ralstonův příběh je silnější, když ho nečteme jen jako oslavu lidské tvrdosti. Je také varováním.

Hory a poušť neodpouštějí proto, že je člověk zkušený. Nezajímá je, kolik má za sebou výstupů, jakou má fyzičku, jak moc věří svému úsudku. Jedna chyba může přebít stovky správných rozhodnutí. V Ralstonově případě to nebyla chyba technická, ale komunikační. Nezanechal přesný plán. Nepojistil možnost záchrany.

Každý z nás má někdy pocit, že věci zvládne sám. Že informovat ostatní je zbytečná opatrnost. Že zkušenost stačí. Ralstonův příběh říká, že někdy nestačí.

Po nehodě se Ralston nestáhl úplně z veřejného života ani z hor. Pokračoval v lezení a dokonce dokončil svůj projekt výstupů na coloradské fourteeners v zimních podmínkách sólo. Podle dostupných údajů se stal prvním člověkem, který tento cíl splnil. Kromě toho se stal i motivačním řečníkem a je inspirací pro mnoho lidí.

To může znít skoro nepochopitelně. Člověk by čekal, že po takové zkušenosti se horám vyhne. Jenže pro Ralstona nebyla příroda jen místem traumatu. Byla součástí jeho identity. Kdyby se jí vzdal úplně, možná by balvan zvítězil ještě jednou. Nejen nad jeho rukou, ale nad celým jeho životem.

Zároveň se však jeho pohled změnil. V pozdějších rozhovorech mluvil o tom, že nehoda nebyla jen zkouškou fyzické vůle, ale také střetem s vlastním egem. Před nehodou se honil za výkony, samotou, extrémem a pocitem výjimečnosti. Po ní se jeho příběh stal veřejnou lekcí o tom, že nezávislost bez odpovědnosti může být nebezpečná.

Mnoho krizí se dá přečkat aktivitou. Člověk běží, plave, bojuje, volá, hledá cestu. Ralston ale nemohl skoro nic. Byl připoután ke skále vlastní rukou. Každý pokus o záchranu narážel na tentýž fakt - balvan se nehýbe.

Takové situace člověka svléknou na dřeň. Zmizí póza. Zmizí řeči o odvaze. Zmizí romantika dobrodružství. Zůstane žízeň, bolest, strach a otázka, jestli člověk opravdu chce žít tak silně, jak si vždycky myslel.

Ralstonova odpověď byla ano. Ale nebylo to čisté, krásné a filmové ano. Bylo krvavé, zoufalé a draze zaplacené.

Zdroje:

https://www.stoplusjednicka.cz/neuveritelne-zapasy-o-preziti-nejtezsich-127-hodin-arona-ralstona

https://mymedic.com/blogs/journal/http-latimesblogs-latimes-com-thedailymirror-2010-11-aron-ralston-the-real-story-html

https://www.theguardian.com/film/2010/dec/15/story-danny-boyles-127-hours

https://www.delts.org/aron-ralston

https://www.cmu.edu/magazine/03fall/aralston.html

https://www.bbc.com/audio/play/p06cbmk6