Alison Botha přežila vlastní vraždu. Znásilněná a vážně zraněná se dokázala doplazit pro pomoc

Alison Botha byla mladá žena z Jihoafrické republiky. V roce 1994 jí bylo sedmadvacet let a žila v Port Elizabeth, dnešním Gqeberha. Pracovala, měla přátele, plány, běžné starosti i běžné radosti. Nebyla veřejně známá. Nebyla člověkem, který by vyhledával pozornost. Její jméno se do médií dostalo až kvůli noci, kterou by si nikdo dobrovolně nepřál ani představit.

Dne 18. prosince 1994 se vracela domů. Zaparkovala u svého bydliště, ale než se stačila dostat dovnitř, přepadli ji dva muži. Jmenovali se Frans du Toit a Theuns Kruger. Donutili ji nastoupit zpět do auta a unesli ji. Později byla znásilněna, pobodána, pořezána na krku a ponechána v křoví nedaleko kampusu tehdejší Nelson Mandela Metropolitan University. Univerzita Nelsona Mandely ve svém profilu Alison popisuje, že byla bodána tolikrát, že lékaři ani nedokázali přesně spočítat všechny rány.

Aby člověk pochopil, proč případ Alison Bothy tolik otřásl veřejností, je potřeba vnímat i dobu, ve které se stal. Jihoafrická republika v roce 1994 procházela historickým zlomem. Apartheid končil, země se měnila, společnost se učila žít v nových poměrech. Byla to doba naděje, ale také neklidu, nejistoty a vysoké kriminality.

To samozřejmě neznamená, že by okolnosti doby jakkoli omlouvaly konkrétní zločin. Neomlouvají. Jen vysvětlují, proč se příběh mladé ženy, která byla unesena u vlastního domu, stal pro mnoho lidí symbolem hlubšího strachu. Strachu, že člověk může být opatrný, může žít normálně, může dělat všechno „správně“, a přesto se během jediné chvíle ocitne v rukou lidí, kteří nemají žádnou hranici.

Alison nebyla obětí náhody v tom smyslu, že by šlo o nešťastnou nehodu. Byla obětí dvou pachatelů, kteří si ji vybrali, ovládli situaci silou a potom se pokusili zahladit stopy tím nejbrutálnějším způsobem. Podle pozdějších zpráv byli Frans du Toit a Theuns Kruger odsouzeni k doživotnímu trestu za znásilnění a pokus o vraždu Alison Bothy.

Stručný popis by její případ popsal jako únos, napadení, znásilnění, pokus o vraždu. Jenže taková slova ani zdaleka nemohou popsat realitu. Ve skutečnosti šlo o naprosté převzetí kontroly nad jiným člověkem. Alison byla odvezena pryč z místa, kde měla být v bezpečí. Ztratila možnost rozhodovat o sobě. Ztratila prostor, čas, jistotu, i obyčejnou naději, že když zavolá, někdo ji uslyší.

Pachatelé ji odvezli na odlehlé místo. Tam ji napadli takovým způsobem, že si byli jistí, že nemůže přežít. Nebudu tu z toho dělat krvavé divadlo, protože ten příběh to nepotřebuje. Hrůza je dostatečná i bez laciných detailů. Podstatné je, že Alison utrpěla rozsáhlá zranění břicha a krku. Byla ponechána na místě jako mrtvá nebo jako někdo, kdo během několika okamžiků zemře.

Jenže nezemřela. A právě tady začala část příběhu, která je téměř nepochopitelná.

Když se člověk ocitne v extrémním šoku, čas se začne chovat jinak. Některé věci se rozostří, jiné naopak zůstanou ostré do konce života. Alison později mluvila o tom, že si uvědomovala vlastní stav, ale zároveň v sobě našla zvláštní, tvrdohlavou myšlenku - musí se dostat k silnici. Musí najít pomoc. Nesmí tam jen ležet.

Její zranění byla přitom tak vážná, že by bylo pochopitelné, kdyby už nedokázala udělat vůbec nic. Musela si podpírat hlavu, protože rány na krku vážně poškodily svaly a tkáně. Skoro by se dalo říct, že hlava už držela jen díky páteři. Zranění břicha byla tak hluboká, že se musela snažit držet tělo pohromadě doslova vlastníma rukama. Přesto vstala. Ona opravdu vstala.

Člověk by to nejspíš označil za „zázrak“. Jenže tím se možná trochu ubírá zásluha samotné Alison. Zázrak zní, jako by se něco stalo samo od sebe. Jenže ona musela jednat. Musela udělat jeden krok, potom další, potom další. Musela se rozhodnout pokaždé znovu, že ještě nespadne. Nebo že když spadne, znovu se zvedne.

Nakonec se dostala k silnici, kde ji našel projíždějící muž. I přes svůj stav dokázala sdělit své jméno a popsat, co se stalo. Tohle bylo později zásadní nejen pro její záchranu, ale i pro dopadení pachatelů.

Když se Alison dostala do péče lékařů, začal další boj. Tentokrát už neležela sama v temnotě, ale na operačním sále. Zranění, která utrpěla, patřila k těm, u nichž se běžně nepředpokládá dlouhé přežití bez okamžité pomoci. Byla pořezaná, pobodaná, masivně zraněná a vyčerpaná ztrátou krve.

Často se píše, že její přežití lékaře ohromilo. Není těžké pochopit proč. U některých případů přežití si člověk řekne, že oběť měla obrovské štěstí - například že rána minula důležitou tepnu, že pomoc dorazila rychle, že tělo vydrželo o několik minut déle. U Alison Bothy ale nejde jen o jednu šťastnou okolnost. Šlo o celý řetězec věcí, které musely vyjít - že zůstala při vědomí, že se dokázala zvednout, že našla cestu k silnici, že ji někdo spatřil, že se dostala do nemocnice včas, že lékaři zvládli boj o její život.

Přežila. Ale přežití není totéž co návrat do původního života.

U příběhů o přežití se často končí ve chvíli, kdy je člověk zachráněn. Sanitka odjíždí, lékaři operují, pacient se probudí. Divák nebo čtenář má pocit, že příběh skončil dobře. Jenže pro přeživšího tím všechno teprve začíná.

Alison se musela uzdravovat fyzicky, ale zároveň se musela nějak naučit žít s tím, že si pamatuje, co se stalo. Pachatelé nebyli anonymní stíny. Měli hlasy, tváře, chování, konkrétní přítomnost. Trauma podobného druhu se nezavře do šuplíku. Vrací se v obrazech, ve snech, v tělesných reakcích, v nedůvěře, v obyčejných chvílích, kdy by člověk chtěl jen nastoupit do auta nebo dojít domů.

Přesto Alison postupně začala o svém napadení mluvit. Ne hned a ne jako inspiraci, ale jako člověk, který odmítl, aby mu pachatelé vzali zbytek života. Její příběh se později dostal do knihy I Have Life: Alison’s Journey, kterou napsala Marianne Thamm. Podle informací k dokumentárnímu filmu Alison z roku 2016 právě tato kniha posloužila jako jeden ze základů filmového zpracování.

Frans du Toit a Theuns Kruger byli dopadeni a postaveni před soud. Alison sehrála důležitou roli tím, že dokázala pachatele identifikovat. To samo o sobě muselo být mimořádně náročné. Člověk, který přežil podobný útok, se musí znovu vracet k detailům, které by nejraději nikdy nevyslovil. Jenže bez výpovědi oběti by bylo mnohem těžší dosáhnout spravedlnosti.

Oba muži nakonec dostali doživotní tresty. V Jihoafrické republice se o případu mluvilo dlouhé roky - nejen kvůli tomu, jak brutální celý útok byl, ale hlavně kvůli tomu, že Alison vůbec přežila. Pro spoustu lidí se její příběh stal symbolem neuvěřitelné vůle žít. Zároveň ale znovu otevřel i nepříjemnou realitu země, kde je násilí na ženách dlouhodobě obrovský problém a kde podobné příběhy bohužel nejsou jen výjimečnou noční můrou z novin.

Jenže ani rozsudkem všechno neskončilo. Po letech začalo znovu padat jméno obou pachatelů kvůli možnému podmínečnému propuštění. V únoru 2025 jihoafrické úřady oznámily, že ministr nápravných služeb Pieter Groenewald jejich propuštění nakonec zrušil po dalším přezkoumání případu a právních konzultacích.

Pro většinu lidí je podobná zpráva jen další krátká informace v médiích. Pro člověka, který přežil něco takového, je to ale mnohem osobnější. Není to jen strach z toho, že by pachatele mohl někde potkat. Je to i návrat všeho, co se člověk snažil roky držet někde hluboko v sobě. Minulost, která se znovu připomene a připomene až příliš živě.

Příběhů o přežití existuje spousta. Lidé přežili pády letadel, ztroskotání na moři, laviny, útoky zvířat nebo dlouhé dny bez vody a jídla. Jenže případ Alison Bothy působí jinak. Nebyla to nehoda ani boj s přírodou. Nešlo o špatné počasí nebo smůlu. Tohle udělali jiní lidé. A právě v tom je ten příběh možná nejděsivější.

Postupem času se ale Alison nestala jen ženou, která přežila brutální útok. Začala veřejně vystupovat, mluvit o tom, co se jí stalo, a snažila se svůj příběh proměnit v něco, co může dodat sílu i ostatním. Ne proto, že by zapomněla nebo že by se minulost dala jednoduše „překonat“, ale proto, že nechtěla, aby celý její život definovalo jen to nejhorší, co ji potkalo. V roce 2016 o ní vznikl dokumentární film Alison, ve kterém sama vystupuje a vrací se k událostem osudné noci i k tomu, co následovalo potom.

Podle představ svých útočníků měla Alison Botha zemřít v noci 18. prosince 1994 někde v temnotě, sama a beze jména. Měla zmizet jako člověk, který už nikdy nikomu nic neřekne. Jenže ona přežila. Dokázala se zvednout, dojít pro pomoc a později pomoci i policii dostat pachatele před soud.

A právě proto její příběh dodnes tolik lidí zasahuje. Nejde jen o fyzickou odolnost nebo o to, že přežila něco téměř nepřežitelného. Je v tom i něco dalšího - odmítnutí nechat si vzít vlastní život a vlastní hlas. Muži, kteří ji napadli, z ní chtěli udělat mrtvou svědkyni. Místo toho se stala člověkem, jehož příběh slyšel celý svět.

Zdroje:

https://allthatsinteresting.com/alison-botha

https://www.mandela.ac.za/Leadership-and-Governance/Nelson-Mandela-University-Council-Africa-Award/Alison-Botha-2016

https://www.dailymaverick.co.za/article/2024-10-27-alison-botha-reunited-with-family-and-fighting-for-recovery/

https://www.the-express.com/news/world-news/193864/woman-s-survival-of-brutal-attack-inspires-book-and-movie