Článek
Bolest stehen a kloubů, která omezovala
Chodila jsem po městě a do přírody na procházky, někdy ušla 10 kilometrů, někdy 20 kilometrů, jindy jsem pro změnu šla jen kousek, abych nohy nezatížila. Chodidla se uměla občas pěkně ozvat. Někdy bylo jen a jen válení na pohovce. Však člověk nemusí každý den sportovat. Ale nějaký ten pohyb by mít měl. A procházky jsou na tělo blahodárné. Člověk si vyčistí hlavu, podívá se někam do nového prostředí, anebo jen vnímá okolí a je mu jedno, jestli jde tu samou trasu po milionté.
Já si pochodovala ve 32 letech, celá nadšená, že můžu dojít kamkoliv a litovala jsem starší lidi s holemi, že je ten pohyb pro ně čím dál těžší a nemůžou si vyrazit tak, jako jsem mohla já. Na výletech jsem hodně narážela na lidi, co používali k chůzi trekové hole a říkala si, že až na tom budu jednou hůř, že bych si je mohla pořídit. To jsem ještě nevěděla, že se to ,,hůř“ projeví dřív než bych myslela.
Začalo to zcela nevinně bolestmi stehen a kloubů. Nejdřív jsem si myslela, že mám jen natažené svaly z procházek, ale bolesti neustupovaly, i když jsem měla nohy v klidu. Hodně se ozývaly klouby. Vždyť jsem ale nikde nespadla a ty nohy taky nezatěžovala, tak co se děje? Pomyslela jsem si něco o větším přepětí, mazala nohy všelijakými krémy a doufala, že bolest poleví. Místo toho se i z obyčejné chůze do schodů do druhého patra v práci stal nadlidský výkon, za který bych mohla oprávněně požadovat medaili. A když jsem pak zjistila, že musím mít alespoň na nějakou delší dobu natažené nohy, protože jinak asi odpadnu, začala jsem si říkat, že je něco hodně špatně. Klouby jeden den bolely, druhý den jsem pro změnu nohy nemohla moc přikrčit a připadala jsem si jako ten chodící robot 3PO z Hvězdných válek. Nohy rovné jako prkna, snaha nepokrčovat je vypadala komicky, akorát že mě místo do smíchu bylo do pláče. Byla jsem přesvědčená, že mám něco s nervy v nohou, nenapadlo mě nic jiného. Určitě jen skříplý nerv, maximálně natažený sval. To se přece u lidí do 35 let stává, že něco přeženou a nohy jim to pak ,,dají sežrat“.
Když už jsem asi třetí týden v takovém stavu trpěla (vážně jsem byla přesvědčená, že odpočinek a masti pomůžou, i když to tomu neodpovídalo), nakonec jsem se sebrala a šla k praktické lékařce, přesvědčená, že pošle na neurologii. Ovšem lékařka mě prohmatala, ptala se na úrazy, pohybové aktivity a jak se bolest projevuje (fakt zkuste popisovat, že vás kloub bolí zevnitř a máte pocit, že vám musel ztuhnout na místě). Po sdělení všech skutečností mi vypsala žádanku a moje překvapená maličkost zašla do nemocnice na rentgen se zamyšlením, co by mi asi mohli na rentgenu najít, já s kosterní soustavou nic nemám. Na rentgenu jsem byla nervózní, takže jsem si pletla strany a pokrčit kolena pro mě bylo jako vyjít pět pater. A teď ukojit zvědavost, člověk si měl týden počkat.
Ilustrační obrázek
Po týdnu jsem volala praktické lékařce, jak dopadly výsledky rentgenu. Po prohlédnutí snímků mi sdělila ono slovo, které jsem vůbec nechápala. Gonartróza. Prosím? Já? Vždyť jsem celkově hubený člověk, žádná nadváha. Ve 32 letech? Mimo fakt, že nejsem ve stavu, kdy by bylo nutné to řešit operací, mi sdělila, že mi předepíše léky na potlačení symptomů, jen upozornila na to, že jsou dražší. Ok, zkusíme to. V lékárně jsem vyzvedla a tři měsíce brala, abych počkala pak na kýžený efekt. Upřímně řečeno jsem myslela, že po 2 měsících to vzdám, protože bolest kloubů se zvyšovala, natažené nohy to nezachránily a prášky vůbec nezabíraly. Takové to, když potřebujete účinky urychlit, ale musíte si počkat, až ten třetí měsíc prostě uplyne.
Na konci třetího měsíce se dostavilo zlepšení. Byly dny, kdy jsem o kolenech vůbec nevěděla, mohla normálně chodit a netrápit se. Ovšem to bylo v mezidobí, než měly přijít ženské dny, u kterých jsem vůbec nepočítala s nějakým problémem. Ovšem to, že se mi prokrví celé tělo a klouby se ozvou, mě docela zaskočilo. Stačilo 7 dní, abych si připadala jako v pekle. Nohy podložené, aby nebyly úplně rovné, ale ani nijak výrazně pokrčené a modlitby s prosbou o utlumení bolesti, to vše bylo na denním pořádku.
Když ne bolest, tak ztuhlost
Myslela jsem si, že bolest kloubů je to nejhorší a už mě u této nemoci nic nepřekvapí. Ovšem opět mě tělo překvapilo, když ukázalo, že mimo bolest mě zřejmě ochromí i ztuhlost po ránu a během dne. Nevím ani, jestli se to dá nějak výstižně popsat, aby si to lidé, co tuto nemoc nemají, dokázali představit. Já osobně si přišla, jako kdybych měla oblast v kolenech staženou nějakou pevnou gumou nebo provazem a potaženou ledem. Ideálně každou chvíli se měnící v mrazáku, aby byl cítit chlad. Takové divné. Nebolí to, ale cítíte ztuhlost, občas vám v tom koleni lupne a máte velkou tendenci si kolem kolen obvázat aspoň teplý svetr, nebo si kolena promasírovat v naději, že je zahřejete a promnutím to tam všechno uvnitř porovnáte.
Ne, neporovnáte, možná prohřejete tím svetrem, ale vyhráno nemáte. Jen zkoušíte úlevové pozice, občas se projdete, aby klouby nezatuhly a přemýšlíte, jak si šikovně sednout do křesla tak, abyste nemuseli kolena pokrčovat, a zároveň si o vás kolegové neříkali, že nacvičujete gymnastické číslo. Můžu říct, že tentokrát bylo dost těžké ty schody i sejít dolů. Člověk postupně zjišťoval, že ideální by bylo nohy nepokrčovat a jít pořád tak, aby nohy byly natažené. Ovšem to by asi musel člověk jedině sjet ze zábradlí. Já tedy tu více bolavou nohu nechala nataženou a druhou mírně pokrčovala a lehce ze schodů seskakovala, smířená s tím, že tohle klouby neocení a já dost možná sletím a budu dole dřív, než bych chtěla.
I když už si člověk pomalu na tu bolest zvykl, protože měl dva roky na to se s tím vším sžít, přece jen ho překvapí, čeho všeho je lidské tělo schopné a že by neměl se vším počítat jako se samozřejmostí. Nikdy neví, co se přihodí. A je naprosto jedno, kolik je vám let. Stejně jako úplně nezáleží na tom, jakou máte postavu, i když nadváha nebo obezita více přispívají k opotřebení chrupavky.
Máte zkušenost s artrózou kolen? Co vám na ni pomohlo nejvíce?
Zdroje:
Osobní zkušenost autorky
