Audie Murphy: chlapec z texaské bídy, který přežil válku, Hollywood i vlastní noční můry

Kdyby někdo vymýšlel život Audieho Murphyho jako filmový scénář, nejspíš by mu producent řekl, že přehání. Chudý kluk z Texasu, syn z rodiny, která měla víc dětí než jistot, se v sedmnácti letech dostane do armády, ve druhé světové válce se stane jedním z nejvyznamenanějších amerických vojáků, po návratu z fronty vstoupí do Hollywoodu, hraje kovboje a vojáky, napíše vlastní paměti, ve filmu ztvární sám sebe a zároveň se celý život pere s tím, co mu válka „nechala“ v hlavě.

Narodil se 20. června 1925 v Texasu, v prostředí, kde se od dětí nečekalo dlouhé dětství. Rodina byla chudá, otec ji opustil a matka zemřela, když byl Audie ještě velmi mladý. Už jako kluk lovil drobnou zvěř, aby bylo doma co jíst. Nebyla to romantika venkova, ale nutnost pro přežití. Škola šla stranou, práce a odpovědnost přišly příliš brzy. Murphy byl malý, hubený, na první pohled skoro nevýrazný. Právě proto působí jeho pozdější vojenská legenda až nečekaně - nebyl to žádný obr z náborového plakátu, spíš kluk, kterého by si člověk v davu možná ani nevšiml.

Když Spojené státy vstoupily do druhé světové války, Murphy se chtěl přihlásit. Jenže byl příliš mladý a drobný. Námořní pěchota ani výsadkáři o něj nestáli. Nakonec se dostal do armády, údajně i díky upravenému věku v dokumentech. A tady začíná část jeho života, která bývá vyprávěna často jako čistý hrdinský epos. Jenže realita pěchoty byla špinavější, pomalejší a krutější než film. Murphy se nedostal do války jako zkušený bojovník. Musel se jím nejdřív stát.

Murphy patřil ke 3. pěší divizi a bojoval u 15. pěšího pluku. Nebyla to jednotka, která by válku sledovala z bezpečného odstupu. Šla přes Sicílii, Itálii, Francii a nakonec směrem k Německu, tedy přes místa, kde se válka neodehrávala jako velká mapa se šipkami, ale jako špinavá a vyčerpávající každodennost. Pro Murphyho to neznamenalo jednu slavnou bitvu, po níž by přišel odpočinek. Znamenalo to týdny a měsíce přesunů, hlídky, palbu, hlad, zimu, bahno, rozkazy, kterým nešlo odporovat, a kamarády, kteří ještě ráno stáli vedle něj a večer už byli mrtví. V takové válce člověk rychle zestárne, i když je mu teprve devatenáct.

Na pohled přitom Murphy neodpovídal představě hrdiny z plakátu. Byl drobný, tichý a spíš uzavřený. Nepůsobil jako někdo, kdo potřebuje být u všeho první nebo si dokazovat odvahu před ostatními. Jenže právě v boji se ukázalo, že má v sobě něco neobyčejně tvrdého. Když šlo do tuhého, neztrácel hlavu. Měl strach stejně jako jiní. Ale spíš jako by si ho v rozhodující chvíli nepustil k tělu. Udělal, co bylo potřeba, a teprve potom mohl přijít šok, únava nebo vědomí, jak blízko byl smrti.

Nejznámější chvíle jeho vojenského života přišla 26. ledna 1945 u francouzského Holtzwihr. Němci tehdy zaútočili tak silně, že se americká pozice začala hroutit. Murphy poslal své muže zpět, aby je dostal z nejhoršího, sám ale zůstal vpředu. Odtud naváděl dělostřeleckou palbu a snažil se Němce zadržet. Pak si všiml hořícího stíhače tanků M10. Vozidlo mohlo každou chvíli vyletět do vzduchu, ale na korbě měl stále použitelný kulomet. Murphy na něj vylezl a začal pálit na postupující nepřátele.

Murphy byl zraněn, přesto tam vydržel dál. Téměř hodinu střílel, naváděl palbu a držel Němce dost dlouho na to, aby se jeho jednotka mohla vzpamatovat a přejít do protiútoku.

Za Holtzwihr dostal Medaili cti, nejvyšší americké vojenské vyznamenání. Do konce války nasbíral desítky dalších ocenění, včetně francouzských a belgických. Na konci války byl jedním z nejvyznamenanějších vojáků.

Po válce se z Murphyho stal symbol. Amerika měla ráda jednoduché příběhy o návratu hrdinů, o vítězství dobra nad zlem a o mladících, kteří se vracejí domů silnější. Jenže skutečný návrat z války bývá méně slavnostní než vojenská přehlídka. Murphy si nepřivezl jen medaile. Přivezl si také nespavost, úzkosti, výbuchy napětí a vzpomínky, které nešlo jednoduše odložit do šuplíku.

Dnes bychom mluvili o posttraumatické stresové poruše. Tehdy se používaly výrazy jako „battle fatigue“ nebo „shell shock“, a i ty často působily spíš jako nepříjemná poznámka pod čarou než jako věc, která člověku může zničit život. Murphy měl noční můry, špatně spal a podle dobových vzpomínek i pozdějších životopisných záznamů se někdy bál i spánku samotného. Po válce se také potýkal se závislostí na lécích na spaní, kterou se rozhodl přerušit tvrdým způsobem - zavřel se a nechal abstinenční příznaky proběhnout, aby se z prášků dostal.

V době, kdy se od válečného hrdiny čekalo mlčení, začal upozorňovat na psychické následky boje. Později veřejně mluvil o potížích veteránů a volal po tom, aby jim stát věnoval větší péči. Murphyho skutečný odkaz tak leží i v tom, že pomáhal zničit představu, že statečný voják po návratu jednoduše „zapomene“ a jde dál. Nezapomene. Jen se naučí nějak fungovat.

Po válce se Murphy ocitl ve zvláštní situaci. Byl slavný, ale bez jasného směru. Jeho jméno se objevovalo v novinách, měl pověst válečného hrdiny, ale to samo o sobě neznamenalo běžný život ani jistou práci. Do filmu se dostal částečně díky známostem a zájmu Hollywoodu o jeho příběh. Zpočátku to nebylo samozřejmé. Nebyl vyškolený herec, neměl klasickou filmovou průpravu a jeho drobná postava neodpovídala tehdejší představě mohutného akčního hrdiny.

Přesto se před kamerou uchytil. Hrál v desítkách filmů, nejčastěji ve westernech. Diváci ho přijali právě proto, že v něm bylo něco civilního. Nevyzařoval teatrální sílu, ale spíš sevřenost a rychlost. Když držel zbraň, nepůsobil jako člověk, který si na drsňáka hraje. A to byla zároveň výhoda i břemeno. Hollywood prodával jeho tvář, jeho pověst a často i jeho válečný stín.

Jeho nejslavnějším filmem se stal snímek To Hell and Back z roku 1955, natočený podle stejnojmenných Murphyho pamětí. Zajímavé je, že Murphy v něm hrál sám sebe. Muž, který přežil mimořádně kruté boje, se po několika letech vrátil k těmto událostem před kamerou, v nasvícených scénách, mezi techniky a herci, s vědomím, že z jeho traumatu vzniká film pro publikum. Snímek byl velmi úspěšný a dlouho patřil k divácky silným válečným filmům studia Universal. Jenže lze si těžko představit, že by to pro Murphyho byla jen práce. Hrát vlastní válku muselo znamenat znovu otevírat dveře, které se možná nikdy úplně nezavřely.

Vedle válečných rolí se stal známým hlavně jako westernový herec. Hrál šerify, pistolníky, muže na útěku i osamělé jezdce. Western mu seděl. Jeho postavy často nepůsobily jako velcí řečníci, spíš jako lidé, kteří toho mají za sebou víc, než říkají nahlas. Možná právě proto na plátně fungoval. Nepotřeboval mnoho gest. Jeho tvář už něco nesla.

Sláva ale neznamenala klid. Murphy vydělával peníze, ale také o ně přicházel. Měl komplikované podnikatelské pokusy, investice a finanční problémy. V osobním životě nebyl jednoduchým člověkem. Byl dvakrát ženatý, měl děti, ale sám v sobě zůstával neklidný. Kdo čeká, že válečný hrdina musí po návratu vést ukázkový život, bude u Murphyho narážet na rozpory. Jenže právě ty z něj dělají skutečného člověka.

Jeho život po válce nebyl odměnou za hrdinství. Spíš pokračováním zápasu jinými prostředky. Místo německých protiútoků přišly noci beze spánku. Místo zákopů filmové ateliéry. Místo vojenských rozkazů smlouvy, produkce, dluhy, očekávání veřejnosti a vlastní hlava, která ho nenechala odpočívat. Murphy se pokoušel psát, hrát, podnikat, starat se o rodinu, vystupovat jako celebrita a zároveň unést vzpomínky na dobu, kdy byl ještě téměř chlapcem a rozhodoval o životě a smrti.

Audie Murphy zemřel 28. května 1971 při letecké havárii ve Virginii. Soukromé letadlo, v němž cestoval, narazilo za špatného počasí do hory poblíž Roanoke. Zahynuli všichni na palubě. Bylo mu pouhých pětačtyřicet let. Podle Arlingtonského národního hřbitova byl pohřben s vojenskými poctami 7. června 1971 a jeho hrob se stal jedním z nejnavštěvovanějších na celém hřbitově. Přál si prostý náhrobek, bez zvláštního zlatého zvýraznění, jaké bývá u nositelů Medaile cti obvyklé. Chtěl ležet jako obyčejný voják.

To přání působí skoro jako poslední poznámka k celé jeho legendě. Veřejnost v něm viděla výjimečného hrdinu. On možná sám sebe viděl složitěji. Jako muže, který měl štěstí, že přežil, i vinu, že přežil, když jiní ne. Jako vojáka mezi vojáky. Jako člověka, kterému medaile připomínaly nejen odvahu, ale i konkrétní mrtvé.

Byl mimořádně statečný, ale zranitelný. Byl slavný, ale osamělý. Hrál hrdiny, ale sám se potýkal s úzkostí. Stal se symbolem vítězství, přesto v něm válka nikdy úplně neskončila. A možná právě proto jeho příběh oslovuje i dnes. Ukazuje, že odvaha není opak strachu. Někdy je to jen schopnost udělat další krok, i když se člověk bojí. A že válka nekončí ve chvíli, kdy utichnou zbraně. Pro některé lidi pokračuje ještě dlouhá léta potom, potichu, v noci, za zavřenými dveřmi.

Zdroje:

https://www.ausa.org/audie-leon-murphy

https://www.usarj.army.mil/misc/samc/

https://www.war.gov/News/Feature-Stories/Story/Article/4035082/medal-of-honor-monday-army-maj-audie-murphy/

https://www.imdb.com/name/nm0001559/

https://www.britannica.com/event/World-War-II

https://www.arlingtoncemetery.mil/Explore/Notable-Graves/Medal-of-Honor-Recipients/World-War-II-MoH-recipients/Audie-Murphy