Bílý kokon a velký pavouk nad hlavou. Meta temnostní žije v našich jeskyních, mláďata vylézají ven

Stačí vejít několik metrů do jeskyně, staré štoly nebo vlhkého sklepení a posvítit si ke stropu. Někde mezi kapkami vody a nerovnostmi skály může viset poměrně velký hnědavý pavouk. Často sedí nehybně, nohama roztaženýma kolem těla, a člověk jej snadno přehlédne. O kus dál se může houpat světlá koule velikosti menšího hroznu, zavěšená na jediném vlákně. Právě ta někdy prozradí přítomnost pavouka dřív než on sám.

Meta temnostní (Meta menardi) patří k nejnápadnějším obyvatelům evropského podzemí. Není slepá, není bílá a není ani bezvýhradně odkázaná na život v absolutní tmě. Přesto dokáže většinu dospělého života strávit v prostředí, kde se střídání dne a noci téměř ztrácí, teplota kolísá jen málo a potrava se neobjevuje zdaleka tak pravidelně jako venku.

Mety temnostní jsou nejčastěji spojovány s jeskyněmi, jenže představa pavouka žijícího stovky metrů od vchodu v naprosté tmě není úplně správná. Typickým prostředím tohoto druhu je spíš přechod mezi povrchem a skutečným podzemím. Speleobiologové (biologové zkoumající život v jeskyních) mluví o tzv. vstupní a zejména soumračné zóně jeskyně.

To jsou zóny, kam zvenčí ještě může pronikat slabé světlo a současně už zde nepanují tak prudké změny teplot a vlhkosti jako na povrchu. Je to takový zvláštní mezisvět. Jedním směrem leží les, louka nebo skalnatý svah, druhým začíná stálé podzemní klima.

Meta právě toto prostředí využívá velmi úspěšně. Není však odkázaná pouze na přírodní jeskyně. Byla nalezena ve starých dolech, štolách, tunelech, propustcích, sklepech, úkrytech i dalších chladných a tmavých prostorech vytvořených člověkem. Záznamy existují dokonce z dutých stromů nebo podzemních nor. Společným jmenovatelem nebývá ani tak samotná skála jako dostatečná vlhkost, tma či šero a poměrně stabilní mikroklima.

Právě proto ji můžeme potkat i tam, kde žádné rozsáhlé krasové podzemí není. Člověk někdy vytvořil metě vhodnou „jeskyni“ sám, jen z cihel a betonu.

Při setkání zblízka působí meta temnostní poměrně mohutně. Samotné tělo samice může mít kolem jednoho a půl centimetru a s roztaženýma nohama působí pavouk několikanásobně větší (a co teprve, když si na ni posvítíte baterkou a uvidíte její stín :)). Samečci jsou obvykle menší a subtilnější. Barva není nijak křiklavá. Převládá hnědá, červenohnědá až velmi tmavá, zadeček nese světlejší kresbu. Na vlhké skále nebo starém zdivu tak pavouk snadno splyne s podkladem.

Kdo by ale hledal typické znaky skutečných dlouhodobých obyvatel jeskyní, bude zklamán. Meta má normálně vyvinuté oči a zachované zbarvení těla. Některé druhy živočichů, které žijí po celé generace hluboko pod zemí, naopak postupně ztrácejí pigment i funkční zrak. U mety k tak výrazné specializaci nedošlo.

Biologové ji proto řadí mezi troglofily – živočichy, kterým podzemní prostředí vyhovuje a mohou v něm trvale žít, ale nejsou na něj evolučně připoutáni natolik, aby nedokázali přežít mimo něj. Výzkum jejího životního cyklu dokonce ukázal, že povrchová fáze může být pro mladé pavouky velmi důležitá.

Meta patří do čeledi čelistnatkovitých, Tetragnathidae. Do stejné skupiny patří například štíhlí pavouci, které lze často potkat v porostech kolem vody. Síť mety však nemusí vypadat jako dokonalá kruhová pavučina křižáka napnutá mezi větvemi.

V jeskyni také vzniká zásadní problém - létajícího hmyzu zde není tolik jako venku. Pavouk, který by čekal pouze na mouchy přilétající do sítě, by mohl strávit dlouhé období bez potravy. Studie prováděná v opuštěné důlní štole v anglickém Devonu tak přinesla zajímavé zjištění. Výzkumníci během třinácti měsíců zaznamenávali kořist, kterou mety právě požíraly. Získali 69 kusů kořisti náležejících k osmnácti různým skupinám. Překvapivě velkou část netvořil létající hmyz, ale živočichové pohybující se po stěnách a zemi – například mnohonožky a slimáci. Objevily se také stonožky, brouci, chrostíci a dokonce jiní pavouci.

Jeskyně tak pro metu není prázdnou kamennou místností, kde jednou za týden proletí komár. Potrava přichází také ze zeminy, spadaného materiálu a okolního povrchu. Drobní živočichové pronikají dovnitř puklinami nebo po stěnách a pro pavouka představují vítaný zdroj energie.

Meta navíc nemusí čekat pouze na to, co samo uvízne ve vlákně. Dokáže využít kořist pohybující se v jejím okolí. Život v podzemí tak do určité míry změnil způsob, jakým využívá svou síť i prostor kolem ní.

Podzemí nabízí jednu velkou výhodu - stabilitu. V zimě zde obvykle nemrzne tak jako venku a během letních veder zůstává prostředí chladné. Cena za tuto stabilitu je ale vysoká. Energie sem proudí především z povrchu.

Bez rostlin a slunečního světla zde nevzniká stejné množství potravy jako v lese nebo na louce. Kořisti je méně a její výskyt může být nepravidelný. Meta tomu odpovídá způsobem života. Dlouhou dobu může zůstávat bez pohybu a čekat. V chladu je její metabolismus pomalejší a energie, kterou získala z posledního úlovku, se nespotřebuje tak rychle.

Právě schopnost přečkat období nedostatku patří mezi vlastnosti, které jí umožňují využívat podzemní prostředí tak úspěšně. Výzkum buněk jejího trávicího systému navíc ukázal fyziologické změny související se zimním obdobím a hladověním. Meta tedy není přizpůsobena jen svým chováním - pobytu pod zemí odpovídá také fungování jejího organismu.

Pro člověka zvyklého na svět, kde je potrava téměř neustále dostupná, může být obtížné představit si predátora, jehož běžný život tvoří především čekání. U mety však není dlouhá nehybnost leností. Je to úsporný režim.

Ještě nápadnější než samotná meta bývá její kokon. Samice vytvářejí světlý, přibližně kapkovitý až kulovitý útvar, který zavěšují ke stropu nebo stěně pomocí hedvábného vlákna. V potemnělé jeskyni působí téměř nepřirozeně. Zatímco dospělý pavouk barevně splývá s kamenem, kokon světlo baterky často odráží a upoutá pozornost okamžitě.

Není zavěšen náhodně. Výzkum italských jeskynních populací ukázal, že samice při volbě místa reagují na vlastnosti prostředí, mimo jiné na vzdálenost od vstupu a proudění vzduchu. Zdánlivě jednolitá jeskyně má totiž z pohledu malého živočicha množství odlišných mikrostanovišť. O několik metrů dál může být jiná vlhkost, teplota nebo proudění vzduchu a pro vývoj vajíček to může znamenat rozdíl mezi vhodným a nevhodným místem.

Pozornost vědců přitáhlo také samotné vlákno, na kterém kokon visí. Při laboratorních zkouškách se ukázalo jako mimořádně pružné. Jeho zvláštní struktura umožňuje značné prodloužení, aniž by okamžitě prasklo. Kokon tak není k podkladu připevněn obyčejnou „nití“, ale pozoruhodnou hedvábnou konstrukcí, která dokáže tlumit pohyb i mechanické namáhání. Nenápadný pavouk ze sklepa tak zaujal dokonce i vědce zabývající se mechanickými vlastnostmi biologických materiálů.

Nejpřekvapivější část života mety přichází po vylíhnutí mláďat. Výzkum populace v britské důlní štole sledoval mladé mety více než dva roky. Kokony se zde objevovaly zejména na začátku léta. Pavoučci se uvnitř líhli ještě během roku, ale kokon okamžitě neopouštěli. Zůstávali v něm přes zimu a ven se začali dostávat teprve později.

Po opuštění kokonu se drobní pavouci nějakou dobu shromažďovali na stropě. Potom však nastala věc, kterou u „jeskynního pavouka“ nikdo moc nečekal - mladé mety zamířily ven.

V pozdní zimě a na jaře opouštěly štolu a výzkumníci je nacházeli také ve vegetaci v okolí. Pozorování zároveň naznačuje, že se mladí jedinci mohou šířit pomocí takzvaného ballooningu. Pavouk vypustí jemné hedvábné vlákno, které zachytí proudění vzduchu, a nechá se jím unést do okolí. Z pavouka, jehož rodiče tráví život v přítmí jeskyně, se tak na určitou dobu stává cestovatel otevřenou krajinou.

Mladé mety mohou žít nějaký čas venku a teprve v pozdějším vývojovém stadiu se vracejí do podzemních stanovišť. Novější práce proto popisují život mety jako střídání podzemní a povrchové fáze. Tato strategie dává dobrý evoluční smysl. Kdyby všechna mláďata jednoduše zůstala v jeskyni, kde se narodila, časem by se na jednom místě hromadily generace příbuzných pavouků a druh by jen obtížně osidloval nové lokality. Výprava ven umožňuje potomkům rozptýlit se krajinou a nalézt jinou štolu, sklep, jeskyni nebo podobný úkryt. Jeskyně tak pro metu není vězení. Je spíš bezpečným domovem, ze kterého se nová generace musí nejprve vydat do světa.

Velikost mety a prostředí, v němž žije, jí příliš nepomáhají v očích lidí, kteří se pavouků bojí. Setkání v tmavém sklepě bývá působivější než setkání se stejně velkým živočichem někde na louce. Velký pavouk visící nad hlavou jednoduše spouští fantazii.

Meta však člověka neloví, nepronásleduje a nemá důvod na něj útočit. Jako prakticky všichni pavouci má jedový aparát určený k lovu kořisti, ale není považována za zdravotně významný druh. Kousnutí je možné především při hrubé manipulaci nebo přimáčknutí pavouka, rozhodně však nejde o živočicha, před kterým by bylo nutné ve sklepě nebo jeskyni utíkat. Mnohem častější reakce při vyrušení je prostší - pavouk se snaží zmizet.

Nemusíme se za ní spouštět na lanech do propasti. Někdy stačí starý kamenný sklep, nepoužívaný tunel nebo několik metrů dlouhá štola ve svahu. Pokud je uvnitř dostatečně vlhko, málo světla a vhodná teplota, může tam meta žít celé roky.

Až tedy někdy v jeskyni uvidíte na stropě velkého hnědého pavouka a vedle něj podivnou bílou kuličku na vlákně, nejspíš se nedíváte na tvora, který se před světem navždy ukryl do tmy. Díváte se na jeden článek životního cyklu, jehož další část se může odehrávat venku, několik metrů nad jeskynním vchodem, na větvi keře – nebo ve vzduchu na konci téměř neviditelného vlákna.

https://www.arachnology.cz/druh/meta-menardi-447.html

https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2013/cislo-6/nevsedne-pruzny-vytvor-pavouka-meta-menardi.html

http://www.naturabohemica.cz/meta-menardi/

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC6591380/