Bývalo to sladší, teď je to zklamání. A tohle se už nevyrábí. Kam se poděly chutě našeho dětství?

Člověk si někdy koupí něco, co jako dítě miloval, a ještě před otevřením obalu přesně ví, jaké to bude. Ne snad proto, že by daný výrobek jedl pravidelně. Právě naopak. Třeba ho neměl deset nebo patnáct let. Přesto si pamatuje jeho vůni, konzistenci i chuť, která měla přijít po první lžičce.

Krabice vypadá povědomě, název zůstal stejný a na obalu je pořád postavička, kterou známe od dětství. Nasypeme tedy do misky Chocapic nebo kuličky Nesquik, zalijeme je mlékem a chvíli počkáme. Jako kdysi. Cereálie trochu změknou, mléko se zbarví dohněda a člověk se těší na sladkou kakaovou chuť, která zůstávala na dně misky jako malý dezert navíc.

Potom ochutná.

Místo očekávané dobroty má v ústech rozmočené obilí. Mléko je sice nahnědlé, ale skoro bez chuti, cereálie změkly do podivné kašovité hmoty a člověka napadne jediné: Takhle jsem si to přece nepamatoval.

Podobné zklamání se netýká jen snídaňových cereálií. Lidé ho popisují u čokolád, sušenek, limonád, nanuků, paštik, párků, jogurtů i mléčných dezertů. Některé výrobky přitom opravdu změnily složení, jiné zmizely z obchodů úplně a u dalších nelze s jistotou říct, zda se proměnila receptura, nebo spíše ten, kdo je po letech znovu ochutnal.

Návrat k jídlu z dětství proto bývá trochu nebezpečný. Člověk si totiž nekupuje pouze cereálie nebo kelímek krému. Kupuje si naději, že na chvíli znovu pocítí něco, co už dávno zmizelo.

Pamatujete třeba na Pařížanku? Název dnes mnoha mladým lidem nic neřekne, jiným však okamžitě připomene jemný smetanový dezert, který býval podobný čokoládovému Termixu, ale nebyl tak tvarohově hutný. Působil lehčeji, jemněji a možná i slavnostněji. Nebyla to žádná luxusní cukrařina, přesto měl svůj jasně rozpoznatelný charakter.

Právě podobné výrobky v paměti často přežijí mnohem déle než v obchodech. Pařížanka je dodnes uváděna jako český smetanový dezert, v běžné nabídce prodejen už ji však prakticky nepotkáme.

Když nějaká potravina zmizí úplně, má oproti výrobkům se změněnou recepturou jednu zvláštní výhodu. Nemůže nás zklamat. Její chuť zůstane zakonzervovaná ve vzpomínce. Už nikdy nezjistíme, zda byla skutečně tak dobrá, jak si ji pamatujeme, nebo zda jsme jen milovali chvíli, ke které patřila.

Možná jsme Pařížanku jedli u babičky. Možná jsme ji dostali jako odměnu po obědě. Možná byla jednou z mála věcí, kterou rodiče koupili jen občas. Vzpomínka na její chuť se potom spojila s očekáváním a radostí. Dnešní mléčný dezert může mít kvalitnější složení i intenzivnější kakao, ale už v sobě nenese totéž. Tu chuť okamžiku.

Regály se mění nenápadně. Nějakou dobu si člověk ničeho nevšimne, protože oblíbenou sladkost právě nekupuje. Potom ji jednou začne hledat a zjistí, že zmizela. Není jen dočasně vyprodaná. Výrobce ji přestal nabízet, značka zanikla nebo se pod stejným jménem začalo prodávat něco trochu jiného.

Silnou nostalgii dodnes vyvolávají například oplatky Vlnky. Měly zvlněné oplatkové pláty, krémovou náplň a několik příchutí. Lidé se po nich opakovaně ptají a návrat výrobku se stal téměř pravidelným internetovým přáním. Přesto se v původní podobě do běžné nabídky nevrátily.

Další si vzpomenou na sušenky Lucie, na různé druhy Diskítek, Orion sendvič, oplatky s náplněmi, které postupně zmizely, nebo na konkrétní příchutě brambůrků. Ne vždy zanikne celá značka. Někdy stačí, že výrobce zruší právě tu jedinou variantu, kterou měl člověk nejraději.

K minulosti patří také nápojové prášky Tang a Vitacit. Ředily se vodou, ale děti je často ujídaly přímo ze sáčku a olizovaly si kyselý prášek z prstů. Tang už se na českém trhu běžně neprodává, ačkoli v některých částech světa značka existuje dál. Mezi zaniklými dobrotami se připomínají také cigaretové žvýkačky, bonbony Mejdlíčka nebo některé staré výrobky značky Sfinx.

Starším ročníkům se vybaví Pedro, Kočičí jazýčky, čokoládová tyčinka Derby, Metro, Rumové pralinky nebo zmrzlina Polárka. Některé z těchto názvů přežily, jiné se vracely jen příležitostně a část výrobků dostala nové složení či nový vzhled. Retro přehledy proto někdy míchají dvě odlišné skupiny: potraviny, které skutečně zanikly, a ty, které se stále prodávají, ale pamětníci je už nepovažují za stejné.

Když výrobek úplně zmizí, člověk se s tím nakonec smíří. Horší je situace, kdy ho v obchodě stále vidí, koupí si ho a zjistí, že mu připomíná vlastní dětství už jen obalem. A někdy ani to ne.

Nemusí přitom jít o dramatickou změnu. Stačí méně výrazné aroma, jiný tuk, jiný poměr náplně a oplatky nebo nepatrně odlišná struktura. Chuť potraviny nevzniká pouze ze sladkosti a základních surovin. Rozhoduje také vůně, teplota, křupavost, způsob rozpouštění v ústech a pocit, který zůstane po spolknutí.

Čokoládová tyčinka tedy může obsahovat kakao i cukr jako dříve, ale pokud má mastnější polevu a náplň se na jazyku nerozpouští stejným způsobem, mozek ji vyhodnotí jako jinou. U sušenek může rozhodnout, že jsou tvrdší. U nanuku zase řidší poleva nebo méně smetanová zmrzlina. U párků se promění struktura masa, u paštiky koření a u limonády kombinace cukru a sladidel.

Změny receptur přitom nejsou žádná konspirační představa nespokojených pamětníků. Výrobci složení skutečně upravují. Reagují na cenu surovin, nové výrobní postupy, výživová doporučení i tlak na snižování cukru. Společnost Nestlé například v minulosti veřejně oznámila snížení přidaného cukru u některých výrobků Nesquik. Současná česká nabídka zahrnuje i cereálie Nesquik ABC, u nichž výrobce uvádí o třicet procent méně cukru.

To ale neznamená, že lze jednoduše prohlásit, že dnešní Chocapic nebo Nesquik chutnají jinak právě kvůli jedné konkrétní změně. Bez starého obalu se složením a přímého porovnání bychom pouze hádali. Víme však, že současný Chocapic tvoří z velké části pšeničná mouka a kukuřičná krupice, zatímco kakaový prášek představuje jen část čokoládové složky. Při namočení se proto do mléka neuvolňuje pouze kakao a cukr, ale také látky z obilovin, které mění jeho hustotu a celkový dojem.

Pocit, že po dnešních cereáliích nezůstává sladké kakaové mléko, ale spíš nevýrazná nahnědlá tekutina a změklá obilná hmota, tedy nemusí být pouhou fantazií. Zároveň však nelze přesně změřit, nakolik se změnil výrobek a nakolik naše očekávání. Pro mě osobně je to ale jeden z nejvýraznějších rozdílů, které u potravin z dětství vnímám. Cereálie zalité teplým mlékem jsem milovala, když bych si je dala dnes, budu jen zklamaná. Změnilo se natolik složení, nebo se proměnily moje chutě?

Děti mají sladkou chuť rády přirozeně a často ji preferují ve vyšší intenzitě než dospělí. Výzkumy dlouhodobě ukazují, že dětská obliba sladkého a odpor k hořkému nejsou jen otázkou výchovy. Mají biologický základ a během dospívání se postupně mění.

To ovšem neznamená, že každý dospělý začne milovat olivy, hořkou kávu, kapustu a plísňové sýry. Často se říká, že se chuťový svět s věkem rozšiřuje, ale u některých lidí se stane pravý opak. Jen několik málo věcí, které v dětství odmítali, se naučí jíst. Zato postupně přestanou mít rádi celou řadu potravin, které kdysi zbožňovali.

Jejich výběr se tedy ve skutečnosti zúží.

Nejde nutně o vybíravost. Dospělý člověk má mnohem více zkušeností a srovnání. Dítě může považovat běžnou čokoládovou pochoutku za nejlepší věc na světě, protože žádnou lepší nezná. Dospělý už ochutnal kvalitní čokoládu, domácí krém, poctivou zmrzlinu nebo čerstvě upečený moučník. Stejný průmyslový dezert pak působí ploše, škrobově, příliš mastně nebo uměle.

Také si začneme více všímat konzistence. Někomu vadí rosolovitý jogurt, jinému moučná omáčka, gumový párek nebo krém, který po sobě zanechá mastný povlak. Jako děti jsme možná tyto drobnosti nevnímali, případně nám vůbec nevadily. Dnes dokážou zkazit celý výrobek.

Někdy jsme si tedy jídlo nepřestali kupovat proto, že by bylo vyloženě špatné. Jen už není dost dobré na to, abychom kvůli němu stáli u regálu.

Kinder vajíčko může chutnat velmi podobně jako dříve, ale dospělý člověk už nepotřebuje plastovou kapsli s hračkou. Když se podívá na cenu a množství čokolády, raději si koupí celou tabulku. Nezměnila se nutně chuť. Změnilo se to, co od výrobku očekáváme.

Když lidé mluví o změně chuti, často říkají, že jim „ubývají chuťové pohárky“. Je to lákavě jednoduché vysvětlení, ale skutečnost je složitější. Vnímání jídla nevzniká jen na jazyku. Velkou část toho, čemu běžně říkáme chuť, vytváří čich.

Aroma se při kousání dostává zezadu z ústní dutiny k čichovým receptorům. Proto je při rýmě jídlo nevýrazné, přestože jazyk stále rozezná sladké, slané, kyselé, hořké a umami. Lidé, kteří mají pocit, že ztratili chuť, ve skutečnosti často přišli především o část čichového vnímání.

S věkem se chuť i čich skutečně mohou měnit, výraznější pokles však bývá typický spíše pro vyšší věk než pro běžný přechod z dětství do třiceti nebo čtyřiceti let. Studie potvrzují, že citlivost k některým chutím během zdravého stárnutí slábne, ale rozsah změn se mezi lidmi značně liší.

Pokud tedy někomu ve třiceti sedmi letech přestane chutnat Chocapic, nedá se to zrovna svádět na stárnoucí jazyk. Mnohem pravděpodobnější je kombinace jiných očekávání, bohatších zkušeností, změněných preferencí a případně upravené receptury.

Nejsilnější soupeř dnešních potravin však neleží ani v jazyku, ani ve výrobní hale. Je jím vlastní paměť.

Když si vzpomeneme na jídlo z dětství, obvykle si nevybavujeme jen jeho chuť. Vrací se s ním kuchyně rodičů, hrnek na stole, pohádka v televizi, prázdniny u babičky nebo cesta ze školy. Některé potraviny byly navíc vzácnější než dnes. Nedostávali jsme je pokaždé, když jsme na ně měli chuť, a právě čekání zvyšovalo jejich hodnotu.

Kelímek Pařížanky mohl být obyčejným průmyslovým dezertem. Pokud ho však dítě dostávalo jen občas, otevíralo ho s mnohem větším očekáváním, než s jakým dnes dospělý člověk otevírá jednu z deseti podobných pochoutek.

Jídlo dokáže vyvolávat silné autobiografické vzpomínky a nostalgie se váže nejen ke konkrétní chuti, ale také k lidem, místům a událostem, které ji doprovázely. Současné výzkumy popisují potravinovou nostalgii právě jako propojení chutí a jídel s významnými minulými zážitky, rodinou a kulturním prostředím.

Proto se stará chuť nedá vrátit pouhým dodržením receptury. I kdyby někdo přesně obnovil Pařížanku, Vlnky nebo zmrzlinu našeho dětství, jedli bychom je dnes v jiné místnosti, s jinými starostmi a v jiném věku.

Výrobce může znovu vyrobit dezert. Nemůže nám znovu vyrobit sobotní ráno roku 1998.

Když dnes nějaký známý výrobek nechutná tak jako kdysi, obvykle hledáme jediného viníka. Buď obviníme výrobce, nebo nostalgii. Ve skutečnosti se však jednotlivé vlivy prolínají.

Receptura mohla být několikrát upravena, aniž by se změnil název. Suroviny mohou pocházet od jiných dodavatelů. Výrobní linka může vytvářet trochu jinou strukturu. Změnil se obsah cukru, tuku nebo aromat. Současně jsme vyrostli, ochutnali stovky dalších jídel a začali vnímat vlastnosti, kterých jsme si jako děti nevšímali.

A nakonec do všeho zasahuje vzpomínka. Neuchovává přesnou laboratorní analýzu původního výrobku. Zachovává pocit.

Proto může být pravda všechno najednou. Některé potraviny skutečně nejsou stejné. Některé možná stejné jsou, ale už nám nevyhovují. Jiné si pamatujeme lepší, než kdy ve skutečnosti byly.

Nejspíš nemá smysl přesvědčovat člověka, že jeho vzpomínka je chybná. Pokud mu dnešní Tatranka, Pribináček, Granko, Polárka nebo oblíbená paštika chutná jinak, pak pro něj jiná skutečně je. Chuť není jen chemické složení výrobku. Je to výsledek setkání jídla s konkrétním člověkem v konkrétní chvíli.

A člověk, který dnes drží lžičku, už není dítětem, které ji drželo tehdy.

Touha znovu ochutnat minulost je pochopitelná. Někdy však vede jen k tomu, že si zkazíme hezkou vzpomínku.

Najdeme v obchodě dávnou oblíbenou sladkost, přineseme ji domů, slavnostně otevřeme a zjistíme, že je obyčejná. Možná dokonce podprůměrná. Najednou začneme pochybovat, co jsme na ní kdy měli.

Jenže dítě ji nejedlo jako nezávislý potravinový kritik. Nezkoumalo podíl kakaa, druh tuku ani délku chuti, která přetrvává po spolknutí. Prostě se na ni těšilo.

To je možná hlavní důvod, proč se chuť dětství tak špatně hledá. Nechybí nám jen zaniklé výrobky. Chybí nám schopnost těšit se na ně stejně bezvýhradně jako kdysi.

Pařížanka, Vlnky, Tang, staré příchutě sušenek, čokoládové cereálie v teplém mléce i sladká tekutina vypitá ze dna misky patří do doby, kdy obyčejná dobrota dokázala změnit celé odpoledne. Dnes máme v obchodech mnohem větší výběr, ale právě proto nás jednotlivé výrobky málokdy zasáhnou tak silně.

Možná tedy není důležité rozhodnout, zda za všechno mohou změněné receptury, stárnoucí smysly nebo nepřesná paměť. Odpověď bude u každého výrobku trochu jiná.

Jisté je pouze to, že když se po letech vrátíme k někdejší oblíbené pochoutce, nehledáme v ní jen cukr, kakao nebo smetanu. Hledáme v ní člověka, kterým jsme kdysi byli.

Které potraviny si pamatujete z dětství vy? Chutnají vám dnes stejně jako kdysi? Nebo se už ani nevyrábí?

Zdroje:

vlastní zkušenost

https://www.kondice.cz/zdravi-a-vyziva/paty-chutovy-vjem-jmenem-umami-aneb-vse-o-nasich-chutich.html

https://medicina.cz/clanky/15091/34/Jak-je-to-s-chuti/

https://www.apetitonline.cz/zajimavosti/retro-sladkosti-z-90-let

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC11655467/