Čelisti jako nůžky. Tomistoma vypadá jako neškodný krokodýl, ale není. Skrytá číhá v temné vodě

Když tomistomu úzkohlavou člověk vidí poprvé, většinou ho to zarazí. Vypadá jako krokodýl… a přitom vlastně nevypadá. Tělo je podobné – nízké, silné, přesně takové, jaké byste u krokodýla čekali. Ale hlava je úplně jiný příběh. Ten čenich je dlouhý a úzký tak, že působí skoro nepatřičně, jako by k tomu zbytku ani nepatřil. Není divu, že si ji lidé pletou s indickým gaviálem. Dokonce i v angličtině jí říkají „false gharial“, tedy nepravý gaviál.

Jenže tomistoma není „ten divný krokodýl“. Je to svébytný druh s vlastní historií, který tu s námi je už hodně dlouho. A paradoxně o něm pořád víme míň, než bychom čekali – což z něj dělá ještě zajímavější zvíře.

Tomistoma schlegelii neboli tomistoma úzkohlavá žije v jihovýchodní Asii, hlavně v Indonésii a Malajsii – na Sumatře, Borneu a částečně i na Malajském poloostrově. Dříve se objevovala i v Thajsku, ale tam už ji dlouhé roky nikdo spolehlivě nepotvrdil. A i když by člověk čekal, že tak velký plaz bude doma hlavně ve velkých řekách, opak je pravdou.

Tomistoma si vybírá úplně jiný svět. Klidný, zarostlý, trochu nepřehledný. Bažiny, tmavé lesní vody, rašeliniště, zapomenutá jezírka a pomalu tekoucí řeky, které se vinou mezi kořeny stromů. Není to zvíře otevřených prostor. Patří spíš tam, kde je šero, vlhko, ticho a kde voda skoro stojí. Do míst, kam se člověku moc nechce – a právě proto tam ještě pořád dokáže přežívat.

Na první pohled může tomistoma působit méně hrozivě než klasický krokodýl nilský nebo mořský. Její hlava je úzká, čelisti nepůsobí tak mohutně a celé tělo bývá štíhlejší. To ale klame. Dospělí samci mohou dorůstat zhruba pěti metrů a i menší jedinci jsou velmi silní predátoři. Tělo mají štíhlé a přizpůsobené pohybu ve vodě, ocas mohutný a oči i nozdry, jako u jiných krokodýlovitých plazů, posazené vysoko, takže mohou téměř celé ležet pod hladinou a přitom sledovat okolí. Mláďata bývají tmavě hnědá až čokoládově zbarvená, se světlejším břichem a tmavými pruhy na těle i ocase. Dospělci si část tohoto vzoru ponechávají, jen celkově působí světleji nebo rezavěji.

Právě čenich je na tomistomě nejdůležitější. Není to žádný „nepodarek“ evoluce, ale velmi přesné přizpůsobení. Dlouhá a úzká tlama klade ve vodě menší odpor než široká krokodýlí hlava. Když tedy tomistoma prudce švihne hlavou do strany, může rychleji a přesněji sebrat rybu nebo jinou pohyblivou kořist. Zuby jsou jehlovité, ostré a početné, dobře uzpůsobené k uchopení kluzkého těla. V tom je podobná gaviálovi, ale zároveň není tak extrémně specializovaná jen na ryby, jak se dlouho myslelo.

Dlouhou dobu se o tomistomě psalo skoro jako o rybožravém specialistovi. Mělo to logiku - úzký čenich, vodní prostředí, nenápadný způsob života. Jenže postupně se ukázalo, že realita je pestřejší. Ryby sice tvoří důležitou část potravy, ale zdaleka ne jedinou. Z dostupných pozorování a rozborů vyplývá, že tomistoma loví i korýše, bezobratlé, plazy, ptáky a savce. U větších jedinců byly dokonce popsány útoky na makaky, malé jeleny, prasata, psy nebo vydry. To znamená, že nejde o úzce specializované zvíře, které by bez ryb bylo bezradné. Spíš o oportunistického predátora, který využije to, co mu jeho prostředí nabídne. Úzký čenich jí sice pomáhá hlavně ve vodě, ale neomezuje ji tolik, jak se dřív soudilo.

To je mimochodem důležité i pro to, jak tomistomu vnímáme. Někdy se o ní píše skoro jako o „mírném“ krokodýlovi, který se o člověka nezajímá. Pravda je složitější. Dlouho byla považována za druh, který je pro člověka prakticky neškodný, protože potvrzených útoků bylo minimum. Novější přehledy ale ukazují, že k útokům na lidi skutečně dochází, byť pořád spíše vzácně. Nejde tedy o zvíře, které by bylo vyloženě bezpečné nebo neškodné. Spíš o druh, který se s člověkem setkává málo, žije skrytě a většinou se mu vyhýbá. Když ale doroste velkých rozměrů a přirozené prostředí se začne ztrácet nebo měnit kvůli tlaku od lidí, může ke konfliktům dojít. To je ostatně osud mnoha velkých predátorů - ne že by se „změnili“, ale člověk vstupuje stále hlouběji do jejich prostoru.

Zatímco řadu krokodýlů si spojujeme s velkými řekami, deltami nebo pobřežím, ona je silně navázaná na prostředí, která lidem často připadají nevzhledná, nepřívětivá a „zbytečná“. Rašelinné bažiny, zaplavované lesy a tmavé kyselé vody nejsou pro běžného člověka lákavou přírodou. Přitom právě tam se drží jedny z posledních životaschopných populací tomistomy. Terénní studie ze Sumatry ukázaly, že významné hnízdní oblasti se nacházejí právě v rašelinných lesích podél pomalu tekoucích řek. Taková místa nejsou jen útočištěm. Jsou přímo podmínkou přežití druhu.

A tady se dostáváme k jádru problému. Mokřadní lesy jihovýchodní Asie mizejí. Odvodňují se, vypalují, těží, mění na plantáže olejné palmy nebo se rozdělují cestami a kanály. Pro člověka je to „využití krajiny“. Pro tomistomu rozpad domova. Druh, který je už od přírody rozptýlený a nevyskytuje se ve velkých hustotách, tím ztrácí nejen prostor, ale i spojení mezi jednotlivými populacemi. Nejde jen o to, že je zvířat méně. Problém je i v tom, že zůstávají ve stále menších izolovaných ostrůvcích vhodného prostředí. To je cesta k dlouhodobému slábnutí populací, i když na první pohled ještě „někde přežívají“.

O biologii rozmnožování tomistomy víme méně než u většiny známějších krokodýlů. Důvod je prostý - žije skrytě, v nepřístupných oblastech, a hnízd v přírodě bylo popsáno jen málo. Přesto se podařilo zjistit několik důležitých věcí. Tomistoma staví kupovitá hnízda z rostlinného materiálu, rašeliny, listí a dalších organických zbytků. Hnízda bývají umístěna u pat stromů nebo na místech blízko vody, někdy i v prostředí, které by člověk snadno přehlédl. Snůška mívá zhruba 20 až 30 vajec, v některých zdrojích je uváděno širší rozpětí, a tato vejce jsou nápadně velká – patří k největším mezi dnešními krokodýlovitými plazy. Terénní práce na Sumatře už v 90. letech upozornily právě na mimořádnou velikost vajec a na sezónnost hnízdění v průběhu roku podle lokálních dešťů a vodního režimu.

Zajímavé je i to, že u tomistomy chybí jasný důkaz výrazné péče o mláďata po vylíhnutí, což je u krokodýlů poměrně neobvyklé. U mnoha jiných druhů samice hnízdo aktivně střeží, pomáhá mláďatům ven a nějakou dobu je vodí nebo brání. U tomistomy je tato rodičovská péče přinejmenším mnohem méně nápadná, nebo zatím prostě nebyla dobře zdokumentována. I to ukazuje, jak zvláštní zvíře to je. O některých jeho základních životních projevech mluvíme opatrně dodnes, protože prostě nemáme dost pozorování. A právě tahle mezera v poznání je sama o sobě problém - druh se dá těžko chránit, když nevíte, co přesně potřebuje v nejcitlivější části životního cyklu.

Tomistoma je zajímavá nejen jako zvíře, ale i jako hádanka pro zoology. Dlouho byla řazena mezi pravé krokodýly, protože podle stavby kostry a některých tělesných znaků působila jako zvláštní, ale stále krokodýlí větev. Jenže molekulární a genetické studie přinesly překvapení: podle nich má blíž ke gaviálům než k typickým krokodýlům. Jinými slovy, její dlouhý úzký čenich možná není jen podobnost na první pohled, ale stopa skutečného příbuzenství. Spor se úplně nevytratil ani v novější odborné literatuře, protože morfologická a molekulární data se historicky rozcházela, ale genetický obraz dlouhodobě podporuje těsnější vazbu na gaviály. To je jeden z důvodů, proč je tomistoma tak fascinující - není to jen „další krokodýl“, ale druh, který pomohl zamíchat představami o evoluci celé skupiny. Samozřejmě ale patří do řádu krokodýlů a čeledi gaviálovitých. Současně je však jediným zástupcem rodu Tomistoma.

Tomistoma úzkohlavá dnes patří mezi ohrožené druhy. IUCN ji vede jako ohroženou a trend populace je klesající. Současně je chráněna i v rámci CITES, tedy mezinárodní úmluvy regulující obchod s ohroženými druhy. Odhady početnosti nejsou úplně přesné, ale opakovaně se objevuje skutečnost, že dospělých jedinců je málo, populace jsou řídké a rozptýlené a mnoho lokalit je pod silným tlakem ztráty biotopu.

V minulosti k úbytku přispěl i lov a vybírání vajec, dnes je ale hlavním problémem hlavně ničení prostředí. K tomu se přidává rybolov, zaplétání do sítí, otravy vody, požáry rašelinišť a stále častější kontakt s lidmi. Na některých místech je tomistoma sice zákonem chráněná, jenže právní ochrana sama o sobě nestačí, pokud kolem ní mizí celý ekosystém. Krokodýl totiž nepotřebuje jen zákaz lovu. Potřebuje fungující mokřad, vodní režim, břehy, vegetaci, hnízdní místa a dostatek kořisti. A to všechno je mnohem těžší chránit než samotné jméno druhu na seznamu.

Tomistoma úzkohlavá tedy není jen „krokodýl s divnou hlavou“. Je to evolučně pozoruhodné zvíře, predátor přizpůsobený tiché vodě a hustému lesu, tvor s ne zcela dořešeným rodokmenem a zároveň druh, který dnes stojí na hraně mezi přežíváním a dalším ústupem. Čím víc se o ní člověk dozvídá, tím méně působí jako nějaká okrajová rarita a tím víc jako jeden z těch nenápadných druhů, na nichž se ukazuje, jak složitá, křehká a snadno narušitelná příroda opravdu je.

Zdroje:

https://animaldiversity.org/accounts/Tomistoma_schlegelii

https://nationalzoo.si.edu/animals/tomistoma

https://www.researchgate.net/publication/229993063_Peat_swamp_forest_and_the_false_gharial_Tomistoma_schlegelii_Crocodilia_Reptilia_in_the_Merang_River_eastern_Sumatra_Indonesia

https://peerj.com/articles/12094/

https://virginiaaquarium.com/tomistoma

https://zoomagazin.cz/zvirata-ktera-neznate-tomistoma/