Celý svět tančil na Y.M.C.A. Jen málokdo tušil, co Village People skutečně představovali

Stačí pár tónů, jednoduchý refrén, ruce zvednuté do tvaru písmen a najednou je jasné, že se ozývá Y.M.C.A.. Jenže za barevným obrazem mužů v kostýmech policisty, kovboje, indiána, dělníka, vojáka a koženého motorkáře se skrývá mnohem zajímavější příběh, než by se mohlo zdát. Není to jen historka o diskotékách, třpytivých košilích a veselém tanci na svatbách. Je to příběh o Americe 70. let, o gay klubech v New Yorku, o chytrém marketingu, o producentech, kteří poznali atmosféru doby, a také o tom, jak se z nápadu určeného pro jednu komunitu stal fenomén, který nakonec zpívali lidé po celém světě.

Kořeny Village People sahají do prostředí newyorské čtvrti Greenwich Village. Právě odtud pochází i název skupiny. Greenwich Village měla v sedmdesátých letech pověst místa, kde se mísila hudba, noční život, bohémská kultura a také otevřenější gay scéna. Francouzský producent Jacques Morali si při návštěvách amerických klubů všiml něčeho, co ho zaujalo víc než samotná hudba. Všiml si stylu. Všiml si mužských archetypů, které se objevovaly v klubech, na ulicích i v představách tehdejší popkultury - policista, kovboj, dělník ze stavby, voják, indián, drsný muž v kůži. Byly to figury přehnané, trochu karikaturní, ale zároveň velmi silné. Vypadaly jako živé plakáty.

Morali pochopil, že kdyby se tyto postavy spojily s chytlavou taneční hudbou, mohlo by vzniknout něco, co bude okamžitě rozpoznatelné. Nešlo jen o kapelu v běžném smyslu slova. Village People byli od začátku vymyšleni jako obraz, značka a divadelní představení současně. Hudba byla samozřejmě důležitá, ale stejně důležitý byl první pohled. Když se objevili na pódiu, nikdo si je nemohl splést s jinou skupinou. V době, kdy diskotéky potřebovaly silné rytmy a jednoduché refrény, to byla téměř dokonalá kombinace.

Za vnějším nápadem však musel stát někdo, kdo mu dá skutečný hlas. Tím člověkem byl Victor Willis. Narodil se v Texasu, vyrůstal v San Francisku a hudbu měl od dětství spojenou s kostelem, gospelovým zpěvem i divadlem. Než se stal tváří Village People, prošel muzikálovým prostředím a vystupoval například v inscenacích jako Hair nebo The Wiz. Willis nebyl jen náhodně vybraný zpěvák v kostýmu. Měl divadelní zkušenost, uměl pracovat s publikem a jeho hlas dokázal působit zároveň silně, jednoduše a přístupně.

Právě on se stal nejvýraznější pěveckou tváří skupiny. Na pódiu býval nejčastěji policistou, později i námořním důstojníkem. V mnoha písních nebyl pouze interpretem, ale také spoluautorem. U Village People se někdy mluví hlavně o kostýmech a méně už o tom, že jejich největší hity nevznikly samy od sebe. Byly výsledkem práce lidí, kteří přesně věděli, jak napsat refrén, jenž se člověku dostane do hlavy během několika vteřin.

Vedle Willise stáli další členové, kteří vytvořili slavnou sestavu konce sedmdesátých let. Felipe Rose vystupoval jako indián, Randy Jones jako kovboj, David Hodo jako stavební dělník, Glenn Hughes jako kožený motorkář a Alex Briley jako voják. Každý měl svou roli, svůj vizuální znak a svou pozici v celém obrazu. Dohromady nepůsobili jako obyčejná kapela, ale jako pohyblivý katalog amerických mužských symbolů. Bylo to teatrální, naivní, provokativní i komerčně geniální zároveň.

Konec sedmdesátých let byl pro Village People ideální dobou. Disco ovládalo kluby, rádia i film. Lidé chtěli tančit, móda byla odvážnější, noční život se stal součástí mainstreamu a hudba měla být hlavně rytmická, okamžitá a tělesná. Village People do toho vstoupili ve chvíli, kdy společnost na jedné straně objevovala větší otevřenost, ale na druhé straně si stále hrála na to, že mnoha věcem nerozumí. Právě v tom byla zvláštní síla skupiny. Její písně mohly fungovat dvojím způsobem.

Pro část publika byly prostě veselé, taneční a neškodné. Pro jiné v sobě nesly jasnější narážky, kódy a atmosféru gay klubů. Village People nikdy nebyli undergroundovou kapelou v pravém smyslu. Byli produktem hudebního průmyslu. Ale zároveň vnesli do hlavního proudu obraz, který byl do té doby spíše na okraji. Najednou se v televizích, na stadionech a v rodinných obývácích objevila skupina, jejíž vizuální jazyk vyrůstal z prostředí, o němž se v běžné zábavě dlouho mluvilo jen nepřímo.

Dokázali být současně komerční i podvratní, legrační i symboličtí. Mnoho posluchačů si tehdy možná ani neuvědomovalo, co všechno v sobě některé písně a kostýmy nesou. Jiní to věděli velmi dobře. A právě tím se skupina stala mostem mezi světy, které spolu běžně nemluvily.

Jedním z prvních velkých hitů byla skladba Macho Man. Na první poslech je to oslava silného, sebevědomého mužství. Jenže u Village People nikdy nebylo tak jednoduché říct, kde končí oslava a začíná ironie. Píseň si hrála s obrazem mužnosti tak přehnaně, až ho vlastně odhalovala jako kostým. Být „macho“ tu neznamenalo jen mít svaly a tvářit se tvrdě. Znamenalo to vystupovat v roli, předvádět se, být viděn.

V tom byla skupina mnohem chytřejší, než jí mnozí kritici přiznávali. Village People nevynalezli mužské archetypy, ale přetáhli je do popu tak okatě, že z nich udělali divadlo. Kovboj už nebyl jen kovboj. Policista nebyl jen policista. Dělník nebyl jen dělník. Všichni byli zároveň fantazií, maskou a reklamním symbolem. A protože disco stálo na rytmu, opakování a fyzickém pohybu, fungovalo to dokonale.

Když se řekne Village People, většině lidí se okamžitě vybaví Y.M.C.A.. Je to jedna z těch písní, které přestaly patřit jen autorům a začaly žít samostatným životem. Zní na večírcích, sportovních akcích, svatbách, firemních oslavách i školních diskotékách. Lidé, kteří nevědí skoro nic o skupině, znají pohyb rukama do tvaru písmen. To je něco, čeho dosáhne jen málokterá skladba.

Přitom samotný text je zdánlivě jednoduchý. Mluví o organizaci YMCA, tedy Young Men’s Christian Association, kde mohou mladí muži najít ubytování, pomoc, společnost a zázemí. Jenže kvůli době vzniku, image kapely a prostředí, z něhož Village People vyšli, byla píseň od začátku vnímána i jinak. Pro mnohé se stala gay hymnou, i když Victor Willis později opakovaně zdůrazňoval, že text podle něj nebyl zamýšlen jako jednoznačná sexuální narážka. To ale na životě písně mnoho nezměnilo. Popkultura si často bere skladby po svém a Y.M.C.A. je učebnicovým příkladem.

Její síla je v tom, že se dá zpívat bez přemýšlení. Refrén je jednoduchý, rytmus táhne dopředu a melodie působí, jako by existovala odjakživa. Zároveň v sobě nese zvláštní druh kolektivní radosti. Není to intimní píseň. Je to píseň pro dav. Pro okamžik, kdy se lidé přestanou stydět, zvednou ruce a na pár minut se stanou součástí společného rituálu. Možná právě proto přežila konec disca, výsměch osmdesátých let i všechny proměny hudební módy.

Dalším velkým hitem byla skladba In the Navy. Také ona pracovala s obrazem mužského kolektivu, uniformy a dobrodružství. Píseň měla tak chytlavý a optimistický náboj, že se kolem ní objevila i pozoruhodná epizoda: americké námořnictvo krátce uvažovalo, že by ji využilo pro náborovou propagaci. Jenže u skupiny, jejíž image byla tak těsně spojená s gay kulturou a dvojznačností, to nemohlo zůstat bez rozpaků. Nápad nakonec působil skoro absurdně - státní instituce chtěla použít píseň kapely, která si s uniformovanou mužností hrála způsobem, jemuž nešlo úplně uniknout.

Právě tady je vidět, jak zvláštní postavení Village People měli. Byli natolik populární, že si je chtěl přivlastnit mainstream, ale zároveň byli natolik kódovaní, že to nikdy nebylo úplně bezpečné. V jejich písních se pořád míhal dvojí význam. Dalo se je brát doslova, ale jakmile člověk znal kontext, slyšel v nich něco navíc.

Skladba Go West patří k těm písním Village People, které získaly druhý život díky pozdější coververzi Pet Shop Boys. Původní verze z konce sedmdesátých let vycházela z představy odchodu na západ, do prostoru svobody, slunce a nového začátku. Opět to byla jednoduchá, výrazná a hymnická píseň. V podání Village People měla v sobě disco energii, ale také zvláštní utopický tón. Jako by slibovala, že někde existuje místo, kde bude člověk volnější než tady.

Pozdější verze Pet Shop Boys z ní udělala melancholičtější a monumentálnější skladbu, ale základ zůstal stejný. To je další důkaz, že Village People nebyli jen maškarní atrakce. Některé jejich písně měly tak pevnou melodickou konstrukci, že přežily i mimo původní kontext. Když se odstraní kostýmy, humor a taneční choreografie, pořád zůstane silný popový nápad.

Na vrcholu popularity přišel film Can’t Stop the Music. Měl zachytit energii skupiny a proměnit ji ve filmový úspěch. Jenže se stal spíše symbolem toho, jak rychle se disco horečka začala vyčerpávat. Film byl přijat špatně, kritika ho rozcupovala a časem se z něj stal spíš kultovní kuriózní kus než triumf. Pro Village People to byla nepříjemná rána. To, co ještě nedávno působilo svěže a zábavně, se najednou některým lidem zdálo přehnané, zastaralé a směšné.

K tomu se přidala širší změna nálady. Disco se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let stalo terčem odporu. Část publika ho začala vnímat jako povrchní, komerční a vyčerpané. V Americe se objevily i otevřeně nenávistné reakce, v nichž se odpor k discu mísil s homofobií, rasismem a nechutí k městské klubové kultuře. Village People, kteří byli jedním z nejviditelnějších symbolů disca, to samozřejmě zasáhlo.

Victor Willis ze skupiny odešel, sestava se začala proměňovat a původní kouzlo se už nedalo jednoduše zopakovat. Village People sice pokračovali, koncertovali a zůstávali známou značkou, ale éra, kdy určovali rytmus popkultury, byla pryč.

U Village People je snadné vidět hlavně kostýmy a zapomenout, že za nimi stáli konkrétní lidé se svými životy, ambicemi i problémy. Felipe Rose, představitel indiána, byl jednou z nejvýraznějších tváří skupiny od začátku. Randy Jones jako kovboj dodával sestavě americký venkovský archetyp. David Hodo, stavební dělník s helmou a nářadím, se stal jednou z nejzapamatovatelnějších postav. Glenn Hughes jako kožený motorkář představoval drsnější a otevřeněji erotizovaný obraz mužnosti. Alex Briley jako voják doplňoval skupinu o další uniformovaný symbol.

Některé osudy byly později smutné. Glenn Hughes zemřel v roce 2001, bylo mu pouhých padesát let. Jacques Morali, producent a jeden z hlavních tvůrců konceptu, zemřel už v roce 1991 v souvislosti s nemocí AIDS. Henri Belolo, další důležitý muž v pozadí projektu, zemřel v roce 2019. A před pár dny zemřel i Victor Willis, hlavní hlas klasických hitů a muž, který se po dlouhých sporech k názvu i písním Village People vrátil jako klíčová postava poslední etapy skupiny.

Jakmile se z nějaké hudební značky stane tak velký fenomén, málokdy zůstane všechno idylické. U Village People se později vedly spory o autorská práva, podíl na písních i právo vystupovat pod slavným názvem. Victor Willis sehrál v těchto sporech zásadní roli. Po letech se mu podařilo získat zpět významnou část práv k písním, které pomáhal napsat. Právně šlo o důležitý případ, protože se týkal možnosti autorů domáhat se po letech navrácení práv, která dříve převedli na vydavatele.

Pro běžného posluchače to může znít jako suchá právnická věc, ale ve skutečnosti je v tom lidský rozměr. Mnoho interpretů sedmdesátých let podepisovalo smlouvy v době, kdy netušili, jakou hodnotu budou jejich písně mít o desítky let později. Willisův boj byl proto i symbolem širší otázky - komu vlastně patří hudba, která se stane součástí světové kultury? Producentům, vydavatelům, interpretům, nebo autorům, kteří stáli u jejího zrodu?

Village People tak nejsou jen příběhem kostýmů a refrénů. Jsou také příběhem hudebního byznysu, kde se za každou slavnou písní skrývají smlouvy, procenta, podpisy a dlouhé spory.

Jedním z nejzajímavějších paradoxů Village People je jejich schopnost existovat v úplně odlišných prostředích. Pro mnoho lidí jsou symbolem gay kultury a queer historie. Pro jiné jsou neškodnou retro kapelou, na kterou se tančí na oslavách. A v posledních letech se jejich hudba objevovala i v politických kampaních, kde často vyvolávala nové spory o význam písní a o to, kdo má právo si je přivlastnit.

To je osud mnoha velkých popových skladeb. Jakmile píseň zlidoví, autor nad ní ztrácí část kontroly. Y.M.C.A. může být pro jednoho člověka vzpomínkou na diskotéku, pro druhého hymnou queer komunity, pro třetího jen legračním tanečkem a pro dalšího politickým symbolem, i když jím původně být neměla. Village People tím ukazují, že popkultura není pevná. Význam písní se mění podle toho, kdo je zpívá, kde znějí a v jaké době se k nim lidé vracejí.

Village People byli mnohokrát odepsáni jako kýč. A upřímně řečeno, část jejich estetiky kýčovitá opravdu je. Jenže kýč není vždy slabina. Někdy je to právě důvod, proč si lidé něco zapamatují. Village People nikdy nepůsobili nenápadně. Nikdy nebyli decentní. Byli barevní, přehnaní, okamžitě čitelní a snadno napodobitelní. To je pro popkulturu obrovská výhoda.

Jejich písně navíc stojí na jednoduché, ale účinné stavbě. Silný rytmus, sborový refrén, jasná fráze, opakování a energie, která nepotřebuje vysvětlení. Mnoho kritiků se jim mohlo smát, ale málokterá kapela dokázala vytvořit tak univerzální taneční rituál. A právě rituál je možná klíčové slovo. Village People nejsou hudba k tichému poslechu v křesle. Jsou hudba k tomu, aby se lidé zvedli, přestali se hlídat a udělali něco společně.

Kdyby někdo v roce 1977 řekl, že skupina mužů v kostýmech policisty, kovboje, indiána, dělníka, vojáka a motorkáře bude i po půl století patřit k nejznámějším symbolům populární hudby, znělo by to asi směšně. Jenže přesně to se stalo. Village People přežili konec disca, změny sestav, osobní tragédie, právní války i výsměch. Přežili proto, že jejich nejlepší písně jsou jednodušší, silnější a chytřejší, než se na první pohled zdá.

Pod veselým povrchem jejich hudby se skrývá příběh o touze být vidět, o mužnosti jako převleku, o klubech, které změnily mainstream, o písních, které utekly svým autorům, a o světě, který někdy tančí na melodie, jejichž skutečný význam si nechce nebo neumí úplně přiznat.

Zdroje:

https://www.reflex.cz/clanek/causy/128796/zemrel-policajt-willis-z-village-people-jeho-hit-y-m-c-a-se-dostal-z-gay-klubu-az-na-trumpovy-mitinky.html

https://www.grunge.com/283673/the-tragic-real-life-story-of-the-village-people/

https://www.theguardian.com/music/2006/nov/12/popandrock8

https://teachrock.org/people/village-people/

https://thefim.org/capitol-theatre/village-people-story/

https://www.tumblr.com/adileu/98625330668/49668781547