Článek
Není každý úklid takový, jak vypadá
Spousta lidí, ať už se jedná o seniory, zdravotně postižené, anebo duševně nemocné, větší úklid nezvládá. Proto vypomáhají rodinní příslušníci, nebo pracovníci pečovatelských organizací, kteří mají s dotyčným nasmlouvanou službu a v bytě provedou základní úklid. Někdy je ovšem potřeba provést důkladnější úklid, to pak ale záleží na konkrétní domluvě. Když je uživatel služeb každý den doma, je to poměrně snadné, hrnek si umyje, talířek také a není s ničím žádná práce. Pokud si ovšem realitu neuvědomuje, zapomíná a často je mu to z neznámých důvodů jedno, je to pak horší. Neuvědomuje si, že žije v nahromaděném nepořádku, neví, že už mu leží na kuchyňské lince 14 dní prošlé jídlo, které obklopují zvědavé mušky, o lednici dost možná radši ani nemluvit. Potom je to celé dost náročné jak na fyzičku pracovníka, co má uklidit, tak i na psychiku – ona leckdy i tělesná schránka dá najevo, co si o daném stavu bytu myslí.
Lucie pracovala nějaký čas v pečovatelské organizaci. Práci milovala, viděla za sebou výsledky, někdy byly často vydřené fakt velkou námahou, ale udělat to stylem ,,foto před“ a ,,foto po“, nejedno srdce by plesalo radostí, když vidělo tu proměnu. Smutné pro Lucii bylo, že uživatelé si to ani moc neuvědomovali, nechápali, z čeho má takovou radost, zatímco ona sama jásala, že nějakým záhadným způsobem se jí podařilo odstranit zbytky jídla, zaschlou špínu ve dřezu, vyčistit ledničku, umýt podlahu tak, že by se z ní dalo jíst. Pro některé normální činnost, pro Lucii to bylo zlepšení nálady. Jednou ovšem u jedné paní, která potřebovala uklidit byt a neměla nasmlouvané služby, tudíž narychlo nasmlouvala, aby měla poklizeno, měla Lucie kompletně vyčistit a uklidit byt. Paní bývala často zmatená, nevěděla, co kde má, jak dlouho to jídlo má na stolku, Lucie se obávala, že by snad byla schopná to jídlo i sníst bez ohledu na to, že je zkažené a nejspíš by se přiotrávila. Vzala tedy rukavice a vzhůru do boje. Postříkat odmašťovačem, nechat působit, mezitím setřít prach, vyluxovat, vytřít, vyházet zbytky. Znělo to celkem banálně, než se dostala k největšímu nepříteli celého bytu – kuchyňské linky. Dřez byl plný něčeho neidentifikovatelného, do toho tam plavalo použité nádobí, no radost pohledět. Odpad zacpaný, nic tedy neodtékalo. Po nějaké době Lucie dřez vyčistila, pročistila i odpad, aby protékal a konečně se to tam mohlo lesknout. Ovšem ještě jí zbýval sporák s nějakým větším hrncem. Na dotaz, co v něm má paní, aby věděla, na co se připravit, jí bylo sděleno, že v hrnci nic není, prostě tam jen stojí. Lucii to nedalo, naklonila se nad hrnec a rozsvítila si, aby lépe viděla. Když ale odklopila poklici, chtělo se jí zvracet. Paní si totiž v hrnci nejspíš zapomněla zbytek čehosi, co měl být kdysi zbytek nějakého guláše, samozřejmě už asi měsíc netknutého, ale nejspíš to nechala být a po nějaké době přikryla. To ale nebylo to, co Lucii popudilo. Tím, že to nebylo přikryté hned, se do hrnce dostaly nějaké ty mušky a nyní tam doslova roj. A ten samozřejmě s nadzvednutím pokličky vylétl ven na svobodu (asi už toho guláše taky měl dost) a rovnou Lucii do obličeje. A ta se snažila tvářit jako profesionál a jen si lehce odkašlala, ačkoliv se musela fakt držet.
Ilustrační obrázek
Ano, nejspíše si řeknete, že ,,ta nadělá pro pár mušek, jsou horší věci“, ale tohle člověku úplně nepřidá, i když má uklízet. Lucii dost děsila představa, že by se paní uklidilo jednou za měsíc a absolvovala by takové úklidy jednou měsíčně. Raději jednou týdně a bude mít větší jistotu, že se tomuhle co nejvíce předejde.
Časem se v organizaci vypracovala na pozici vedoucí a snažila se pro klienty, a zároveň i pro pracovníky udělat maximum. Jelikož si prošla prací pečovatelky, věděla, co by bylo potřeba udělat, aby se některým situacím předcházelo a všichni byli spokojení. Po nějaké době z organizace odešla a začala pracovat na městském úřadu, kde nadále spolupracovala převážně se seniory. Někdy to byla nevděčná práce, neviděla výsledky, ale věděla, že ta situace bude vyřešena, ať už teď, nebo další den. Dokončí ji. Práce za počítačem a občasná vycházka do terénu ji bavila, ovšem hlavou se jí honily neustále myšlenky, jestli u tohoto klienta udělala dost, jestli u jiného neměla zvolit úplně jinačí postup, u dalších musí dodělat administrativu, celé se jí to omílalo neustále dokola. I doma nad tím přemýšlela.
Jednou se svěřila kamarádce, která dělala uklízečku na živnostenský list a měla pro nechuť z nepořádku uděláno. Lucie si posteskla, že práce na úřadě ji sice baví, ale nevidí ty výsledky, což ji demotivuje. Zvažovala, že by se vrátila k úklidu, který byl sice namáhavý, ale uklidila by a jela by domů s čistou hlavou, i když s méně financemi za měsíc. Kamarádka se na ni podívala a ptala se, jestli to myslí vážně. Když jí Lucie potvrdila se vší vážností svou úvahu, zeptala se jí, co nejhoršího kdy při úklidu zažila. Lucie jmenovala roj mušek v hrnci, popř. znečištěné okolí toalety, nebo hygienické potřeby poházené po posteli s obsahem čehosi neidentifikovatelného. Kamarádka kývla hlavou, že na tohle je zvyklá, a podělila se s ní o zkušenost u jednoho úklidu, kdy nejmenovaný klient na úklid opravdu nedbal a měl nepořádek takového rázu, že roj mušek proti tomu byl úplné nic. Celý byt zapáchal tělní tekutinou (krev to opravdu nebyla) a kdyby dotyčná nebyla zvyklá na to, že chodí u jiných klientů manipulovat s gramofonem, nezvládla by to. Lucie byla dost překvapená a řekla si, že zůstane tam kde. Ovšem ještě předtím vysekla kamarádce poklonu za to, co dělá. Ačkoliv by se k úklidům ráda vrátila, ví, že některé úkony by už nezvládla, i když třeba před 10 lety by nejspíš mluvila jinak.
Kdysi ano, dnes už ne. Nebo aspoň ne všechno
Člověk občas nestačí žasnout, jak se mu v průběhu života mění priority a posouvají hranice toho, co by zvládl. Osobně mám úklid ráda, hlavně ono zmiňované ,,před“ a ,,po“ velice ráda užívám, srovnat to a vidět a výsledek práce, to za to stojí. Nemám problém s umaštěnými místy, kor když se to potom leskne a je vidět, že na tom byl odveden kus práce. Sama jsem ale zažila některé případy, kdy lidé žili sami v domácnosti a nepořádek okolo sebe si neuvědomovali, takže nastoupila ,,úklidová četa“. Pamatuji si, že uklízet nepořádek byl hodně velký výkon, kor když jste oblečení i do bílých úklidových plášťů z hygienických důvodů a potíte se, takže odtučňovací kůra zajištěna. Ale dnes můžu říct (a občas si říkám, že jsem s vyšším věkem čím dál větší citlivka), že úklid některých domácností bych nezvládla. Jedině asi s kyslíkovou bombou a s helmou, na které je plexisklo. A o to víc smekám přede všemi, kteří tohle zvládají, jak se říká, ,,levou zadní“.
Ilustrační obrázek
Zdroje:
Osobní názor autorky
Příběh známé převyprávěn s jejím souhlasem
