Chtěla zastavit čas. Fotografka Lene Fossen bojující s anorexií proměnila vlastní bolest v umění

Lene Marie Fossen se narodila 18. srpna 1986 v Norsku. Když se dnes o jejím životě píše, skoro vždycky se hned objeví slovo anorexie. Nedá se mu vyhnout, protože nemoc její život poznamenala od dětství až do smrti. Zároveň je ale trochu nespravedlivé začínat jen tím. Lene Marie nebyla „jen“ nemocná žena, kterou lidé fotografovali nebo litovali. Byla především fotografka.

Podle jejího oficiálního životopisu začala odmítat jídlo v deseti letech. Sama později mluvila o tom, že nechtěla dospět, nechtěla projít pubertou a nechtěla přijmout plynutí času, které člověka bez ptaní mění. To zní skoro symbolicky, ale v jejím případě to nebyla literární metafora. Byl to začátek nemoci, která ji provázela po zbytek života. Anorexie se časem nestala jen zdravotní diagnózou. Stala se něčím, co určovalo její tělo, vztah k sobě samé, možnosti cestovat, pracovat i žít obyčejný den.

Je snadné podívat se na její autoportréty a zůstat v šoku. Jenže když člověk zůstane jen u toho, mine podstatu. Lene Marie se nesnažila pouze ukázat vyhublé tělo. Nesnažila se být senzací. V jejích fotografiích je strach, stud, odpor k vlastnímu tělu, ale také vzdor a velmi přesná výtvarná práce. Chtěla být viděna ne jako diagnóza, ale jako člověk, který se dívá zpátky.

Fotografovat začala jako dospívající dívka. Byla samouk. Neměla za sebou cestu přes školy, ateliéry a pomalé zrání v bezpečném prostředí. Fotografie pro ni nebyla koníček navíc, ale prostor, kde dokázala být silnější než ve vlastním těle.

Na jejích snímcích je vidět, že ji nezajímala běžná líbivost. Často fotografovala tváře starých lidí, děti, lidi na okraji nebo ty, kteří v sobě nesli nějakou zranitelnost. Přitahovaly ji obličeje, které už něco prožily. Vrásky, ruce, pohledy, ticho mezi člověkem a objektivem. Právě v tom měla velký cit. Nezacházela s lidmi jako s námětem, ale jako s někým, komu je třeba ponechat důstojnost.

Její černobílé portréty působí klidně, ale nejsou chladné. Člověk má pocit, že se na nich skoro nic neděje, a přitom se v nich odehrává mnoho. Postavy nehrají divadlo. Někdy jen sedí, stojí, dívají se. Jenže ten pohled je často silnější než dramatická scéna. Lene Marie uměla fotografii ztišit tak, aby se v ní ozvalo něco nepříjemně pravdivého.

Sama fotografie pro ni měla ještě jeden význam. Byla pokusem zastavit čas. To je u ní klíčové. Jako dítě se bála dospívání, později bojovala s tělem, které se vyčerpávalo, ale fotoaparát jí dovoloval zachytit okamžik a uzavřít ho do obrazu. V životě čas nešlo zastavit. Ve fotografii alespoň na zlomek vteřiny ano.

Nejznámější částí její tvorby se staly autoportréty. Nejsou to snímky, které by se daly popsat jako „krásné“ bez dalšího vysvětlení. Jsou krásné výtvarně, ale zároveň bolestné. Ukazují tělo zničené dlouholetou nemocí. Tělo, před kterým se divák nemůže snadno schovat.

Lene Marie se často fotografovala v prázdných, starých nebo zvláštně tichých interiérech. Nepůsobí tam jako modelka, která chce zaujmout pózou. Spíš jako někdo, kdo se ocitl mezi světem živých a mrtvých. V některých fotografiích připomíná postavu ze starého obrazu. Ne náhodou se o jejích snímcích psalo v souvislosti s malířstvím starých mistrů. Byla v nich kompozice, světlo a klid, který kontrastoval s tím, jak vážně nemocné tělo ukazovaly.

Tyto autoportréty nejsou příjemné. Divák se musí ptát, jestli se dívá na umění, na nemoc, nebo na obojí najednou. A přesně tam je jejich síla. Lene Marie nenechala člověka zůstat v bezpečí. Kdo se na její fotografie díval, nemohl si říct, že anorexie je jen přehnaná touha být štíhlý. Její obrazy ukazují nemoc jako něco ničivého, tvrdého a vytrvalého.

Zároveň ale odmítala být redukována na nemoc. Jedna z vět, která se s její tvorbou často spojuje, zní: „Nejsem to, co vidí oni, ale to, co vidím já.“ Právě v tom je možná největší rozdíl mezi pohledem zvenčí a jejím vlastním pohledem. Zvenčí lidé viděli nemocné tělo. Ona se snažila ukázat vnitřní svět člověka, který ještě pořád tvoří, hledá a chce být brán vážně.

V roce 2017 se výrazněji prosadila na festivalu Nordic Light v norském Kristiansundu. Podle dostupných zdrojů zde byla představena série padesáti autoportrétů, na jejímž uvedení se podílel norský fotograf Morten Krogvold. Výstava měla silný ohlas a pomohla ji dostat do širšího povědomí.

Byl to zvláštní druh úspěchu. Na jedné straně konečně přicházelo uznání, které si jako fotografka zasloužila. Na druhé straně její tělo už bylo velmi vyčerpané. U Lene Marie se tak stále vrací stejný rozpor - umělecky rostla právě ve chvíli, kdy jí nemoc brala síly.

Tohle není příběh o utrpení, z něhož se rodí umění. Tak by se o ní psát nemělo. Anorexie jí nedala talent. Talent měla navzdory anorexii. Nemoc ji neudělala hlubší nebo zajímavější. Nemoc ji ničila. Fotografie byla spíš jedním z mála míst, kde proti tomu ničení dokázala postavit něco svého.

V posledních letech se její práce neomezovala jen na vlastní tělo. V dokumentu Self Portrait je zachycena také při práci na řeckém ostrově Chios, kde fotografovala mimo jiné syrské uprchlické děti. Tady je vidět, že její cit pro zranitelnost nebyl obrácený jen dovnitř. Dokázala se dívat i na bolest druhých lidí.

Její portréty uprchlíků nepůsobí jako rychlá reportážní kořist. Nejsou postavené na efektu bídy. Spíš v nich pokračuje to, co dělala i jinde - hledala člověka, ne téma. Dítě na útěku před válkou není u ní jen „uprchlík“. Je to konkrétní tvář, konkrétní pohled, konkrétní život, který se ocitl v něčem nesnesitelném.

I když její vlastní život byl těžký, nevytvořila jen uzavřený svět sebepozorování. Nebyla fascinovaná výhradně sebou. Když fotografovala druhé, měla pro ně zvláštní měkkost. Možná proto, že sama dobře věděla, jaké to je, když se na člověka ostatní dívají hlavně přes bolest.

Dokumentární film Self Portrait vznikl v režii Margreth Olin, Katji Høgset a Espena Wallina. Film byl uveden až po její smrti a stal se jedním z hlavních důvodů, proč se její příběh dostal k lidem mimo fotografické kruhy. DOK.fest München film uvádí jako norský dokument z roku 2020 o délce 77 minut.

Síla filmu spočívá v tom, že z Lene Marie nedělá jednoduchý symbol. Není to vyprávění o tom, že umění všechno zachrání. Ani příběh o tom, že stačí chtít a nemoc ustoupí. Naopak ukazuje rozpor, který je u těžkých psychických nemocí tak krutý: člověk může rozumově chápat, co ho ničí, může chtít žít, může mít talent, lásku blízkých i práci, která mu dává smysl, a přesto nemusí mít sílu nemoc porazit.

To je důležité i kvůli tomu, jak se o anorexii někdy mluví. Zvenčí může lidem připadat nepochopitelné, proč se nemocný prostě nezačne léčit, jíst, spolupracovat. Jenže mentální nemoc není hádanka pro zdravého pozorovatele. Není to slabá vůle ani póza. V případě Lene Marie šlo o nemoc, která začala v dětství a trvala více než dvacet let.

Film zároveň ukazuje její touhu tvořit. To je možná jeho nejdůležitější rovina. Lene Marie v něm není jen pacientka. Je to umělkyně, která řeší výstavy, fotografie, práci, smysl vlastního obrazu. Právě tím dokument překračuje obvyklý rámec příběhu „o anorexii“. Je to také film o tom, co všechno člověk může vytvořit, i když žije v extrémně křehkém těle.

Lene Marie Fossen zemřela 22. října 2019. Bylo jí třiatřicet let. Oficiální stránky i další zdroje uvádějí, že zemřela po dlouhém boji s anorexií.

Její smrt přišla krátce před tím, než se její příběh díky dokumentu a knize The Gatekeeper dostal k širšímu mezinárodnímu publiku. To tomu dodává bolestný odstín. Jako by se uznání, o které jako fotografka stála, objevilo právě ve chvíli, kdy už pro ni bylo pozdě.

Po její smrti vyšly a vystavovaly se soubory její práce, včetně projektu The Gatekeeper. Kniha vydaná nakladatelstvím Kehrer Verlag je prezentována jako pocta její umělecké práci i jako připomínka, že anorexie je vážná nemoc, kterou nelze zlehčovat.

Byla talentovaná, tvrdohlavá, nemocná, citlivá, tvořivá a zároveň uvězněná v něčem, co ji nakonec zabilo.

Nezanechala po sobě dlouhou kariéru. Nežila dost dlouho na to, aby její práce prošla mnoha obdobími a proměnami. Přesto po ní zůstalo dílo, které se nedá snadno zařadit. Není to čistě dokument, není to klasická módní ani portrétní fotografie, není to jen zpověď nemocného člověka. Je to osobní, neklidné a velmi vědomé umění.

Možná nejpřesnější je říct, že Lene Marie Fossen celý život zápasila s časem. Jako dítě ho chtěla zastavit tím, že odmítne dospět. Později ho zastavovala fotoaparátem. Jenže čas nakonec stejně šel dál. Tělo sláblo, nemoc postupovala a život skončil příliš brzy.

Fotografie ale zůstaly. A v nich je něco, co se času opravdu na chvíli vzepřelo. Ne jako vítězství nad smrtí. Spíš jako tichý důkaz, že člověk může být víc než to, co na něm ostatní vidí. Že i ve velmi zranitelném těle může existovat ostrý pohled, cit pro krásu a schopnost vytvořit obraz, který po letech pořád nenechá diváka v klidu.

Zdroje:

https://www.lenemariefossen.com/about-1

https://www.lenemariefossen.com/the-exhibition

https://www.danieljoderphotography.com/photographer-spotlight-lene-marie-fossen/

https://www.screendaily.com/reviews/the-self-portrait-thessaloniki-review/5150008.article

https://www.youtube.com/watch?v=QASRMHMnEQc