Ďatlovova výprava - devět mrtvých, stan rozříznutý zevnitř, záhada, která dodnes není vyřešena

Rozříznutý stan. Těla ve sněhu. Podivná zranění. Chybějící jazyk. Radiace. A kolem toho desítky teorií, od laviny přes tajné vojenské zkoušky až po úplné fantastické výklady, které mají s realitou společného jen málo. Jenže na začátku nebyla žádná legenda. Na začátku byla obyčejná, byť velmi náročná zimní expedice skupiny mladých sovětských turistů, kteří chtěli přejít část severního Uralu a splnit si jeden z nejtěžších sportovních výkonů, jaký tehdejší turistika nabízela.

Byl leden 1959. Sovětský svaz žil vlastním rytmem, uzavřený, přísný, plný velkých slov o pokroku, technice a síle člověka. Mladí lidé z Uralského polytechnického institutu ve Sverdlovsku, dnešním Jekatěrinburgu, do tohoto světa patřili. Nebyli to žádní romantici s batohem přes rameno v dnešním slova smyslu. Byli to studenti, absolventi, technicky vzdělaní lidé, zvyklí na disciplínu, plánování a tvrdé podmínky. Zimní turistika v Sovětském svazu nebyla pohodová procházka. Byla to směs sportu, odolnosti a skoro až výchovného ideálu - člověk má překonávat přírodu, sám sebe i nepohodlí.

Vedoucím skupiny byl třiadvacetiletý Igor Ďatlov. Podle něj se dnes celé místo nazývá Ďatlovův průsmyk, i když tehdy to samozřejmě oficiální název nebyl. Cílem výpravy byla hora Otorten v severním Uralu. Trasa byla zařazena mezi nejtěžší kategorie tehdejší sovětské turistiky. Členové skupiny však nebyli začátečníci. Měli zkušenosti, věděli, co znamená mráz, sníh, vítr i nocování v divočině. Právě proto případ dodnes tolik zneklidňuje. Nešlo o partu lehkomyslných lidí, kteří podcenili zimu. Šlo o skupinu, u níž by člověk čekal rozvahu i v krizové situaci. Podle dostupných údajů šlo o zkušené turisty a výprava měla po návratu části účastníků potvrdit nejvyšší turistickou kvalifikaci.

Původně jich bylo deset. Igor Ďatlov, Zinaida Kolmogorová, Ljudmila Dubininová, Rustem Slobodin, Jurij Dorošenko, Jurij Krivoniščenko, Alexandr Kolevatov, Nikolaj Thibeaux-Brignolle, Semjon Zolotarjov a Jurij Judin. Poslední jmenovaný se nakonec stal jediným přeživším, a to jen proto, že ho ještě na začátku trasy zradilo zdraví. Trpěl bolestmi kloubů a nohou, a tak se 28. ledna rozhodl vrátit. V tu chvíli to pro něj muselo být zklamání. Později se z toho stal jeden z nejkrutějších zvratů celého příběhu.

Zbytek skupiny pokračoval dál. Dochované deníky a fotografie ukazují, že nálada mezi nimi nebyla pochmurná. Psali si poznámky, žertovali, fotili se, zvládali cestu tak, jak lidé v podobných podmínkách často zvládají nepohodlí - trochu humorem, trochu tvrdohlavostí, trochu mladou vírou, že se všechno dá překonat. V těchto záznamech není nic, co by samo o sobě ukazovalo na blížící se katastrofu. Právě to je na celém případu tak tísnivé.

Poslední doložené dny ukazují, že skupina postupovala krajinou stále obtížněji. Pohybovali se v oblasti, kde se ztrácel pocit měřítka. Les, sníh, vítr, otevřené svahy, špatná viditelnost. V takovém prostředí může i drobná chyba změnit plán celého dne. Dne 31. ledna si turisté připravili zásobovací sklad s částí jídla a vybavení, aby se k němu mohli později vrátit. Následující den, 1. února, se dostali na svah hory Cholat Sjachyl. Právě tam postavili stan.

Název Cholat Sjachyl bývá často překládán jako Hora mrtvých. Zní to skoro až osudově, jako by skupina nevědomky vstoupila na prokleté místo. Podobné názvy v krajině však nemusí znamenat žádnou dávnou tragédii ani mystické varování. Mohou prostě vycházet z místních jazyků, z podoby krajiny, z pastevecké zkušenosti, z něčeho, co se v překladu posune. V případě Ďatlovovy výpravy se z názvu hory stala součást legendy až zpětně. Mrazivé to je, ale samo o sobě to nic nevysvětluje.

Podstatnější je jiné rozhodnutí - stan postavili na otevřeném svahu, ne dole v lese. Proč? Možných důvodů je víc. Mohli být unavení. Mohla se zhoršit viditelnost. Mohli ztratit přesnější směr a nechtít sestupovat níž. Mohli také vědomě zvolit takzvané studené nocování, tedy přespání bez kamen, aby neztráceli výšku a ráno mohli pokračovat. Ve stanu se později kamna skutečně našla, ale nebyla tu noc použita. To odpovídá představě, že neplánovali pohodlný večer v teple, nýbrž tvrdé přenocování v mrazu.

A potom se stalo něco, co je vyhnalo ven.

To je jediná věta, na které se shodnou skoro všechny výklady. Něco je přimělo opustit stan náhle, v noci, ve velmi špatném počasí, bez pořádného oblečení, bez bot, bez lyží, bez vybavení, které by jim mohlo zachránit život. Neodešli jako lidé, kteří si v klidu řekli, že půjdou dolů do lesa. Odešli tak, jako by uvnitř nebo těsně u stanu hrozilo okamžité nebezpečí.

Když se výprava nevrátila v očekávaném termínu, první reakce ještě nebyla panická. U zimních expedic se zpoždění stávala. Počasí mohlo cestu prodloužit, lidé mohli změnit plán, mohli se zdržet. Jenže čas plynul a zpráva nepřicházela. Nakonec se rozběhlo pátrání.

Stan byl nalezen 26. února 1959. To už byli všichni členové výpravy mrtví téměř měsíc. Pátrači našli stan částečně zavátý a poškozený. Důležitý detail, který se stal symbolem celého případu, zní - stan byl podle vyšetřování rozříznutý zevnitř. Uvnitř zůstala část vybavení, oblečení i obuv. Kdyby chtěli odejít normálně, vzali by si boty, kabáty, rukavice, čepice, nástroje, potraviny. Jenže oni odešli tak, jak byli.

Ve sněhu se našly stopy směřující dolů ke kraji lesa. Podle popisů nešlo o chaotický běh na všechny strany, ale spíše o pohyb skupiny jedním směrem. I to je zvláštní. Vypadá to, že lidé sice stan opustili v nouzi, ale potom se alespoň nějakou dobu snažili jednat organizovaně. Neutekli bezhlavě každý jinam. Šli dolů, k lesu, kde mohli najít závětří a dřevo.

Jenže vzdálenost mezi stanem a lesem byla v těch podmínkách obrovská. V létě by to byla nepříjemná, ale zvládnutelná vzdálenost. V noci, v mrazu, ve větru, v ponožkách nebo bez bot, to byla hranice mezi životem a smrtí.

První těla byla nalezena u okraje lesa, pod velkým cedrem. Patřila Juriji Dorošenkovi a Juriji Krivoniščenkovi. Byli velmi málo oblečení. U stromu byly stopy ohně. Větve cedru byly polámané do výšky několika metrů, což naznačuje, že se někdo pokoušel vylézt nahoru, možná aby se rozhlédl směrem ke stanu, možná aby získal suché větve na oheň.

Tady se dá poprvé zahlédnout lidská stránka celé tragédie. Ne jako záhada, ale jako zoufalý boj. Dva mladí muži v mrazu, u malého ohně, který nemohl stačit. Možná pomáhali ostatním. Možná už sami ztráceli sílu. Možná se skupina rozhodovala, co dál. Vrátit se ke stanu? Zůstat v lese? Vybudovat nouzový úkryt? Rozdělit se?

Další tři těla byla nalezena mezi cedrem a stanem. Igor Ďatlov, Zinaida Kolmogorová a Rustem Slobodin leželi v různé vzdálenosti od sebe, jako by se pokoušeli vrátit zpět. To je jeden z nejsilnějších momentů celého případu. Vypadá to, že po prvotním úniku do lesa se část skupiny rozhodla dojít zpět ke stanu pro vybavení. V těch podmínkách to byl téměř nemožný úkol. Přesto to zkusili.

U těchto pěti nalezených těl byla jako příčina smrti stanovena hlavně hypotermie, tedy podchlazení. Rustem Slobodin měl navíc poranění lebky, ale podle tehdejších závěrů nešlo o hlavní příčinu smrti.

Zbývající čtyři členové skupiny - Ljudmila Dubininová, Semjon Zolotarjov, Nikolaj Thibeaux-Brignolle a Alexandr Kolevatov - byli nalezeni až v květnu, když roztál sníh. Leželi v rokli nebo v prohlubni u potoka, pod několika metry sněhu. A právě jejich nález proměnil tragédii v jednu z nejznámějších záhad 20. století.

Na rozdíl od prvních pěti měli někteří z nich těžká vnitřní zranění. Dubininová a Zolotarjov měli vážné zlomeniny hrudníku, Thibeaux-Brignolle těžké poranění lebky. Zvláštní bylo, že těla nenesla odpovídající rozsáhlá vnější poranění. Lékař přirovnal sílu působící na některá zranění k síle dopravní nehody. To znamená, že tlak nebo náraz musel být velmi silný.

Ještě víc pozornosti vzbudilo poškození měkkých tkání. Ljudmile Dubininové chyběl jazyk a část obličejových tkání, některým dalším chyběly oči nebo obočí. Těla ležela měsíce ve vodě, sněhu a přírodním prostředí. Poškození měkkých tkání může vzniknout rozkladem, proudící vodou, působením zvířat i kombinací těchto faktorů.

Přesto zůstává otázka, co způsobilo těžká vnitřní zranění. A proč se čtyři členové ocitli právě tam.

Původní vyšetřování bylo ukončeno v roce 1959. Závěr zněl, že turisté zemřeli působením „nepřekonatelné přírodní síly“. Tato formulace je slavná právě proto, že je tak neurčitá. Neříká skoro nic. Neoznačuje viníka, nevysvětluje mechanismus, nedává rodinám jasnou odpověď.

Je však otázka, zda šlo nutně o záměrné utajení, nebo také o neschopnost vyšetřovatelů tehdejší doby celý případ přesně zrekonstruovat. Místo bylo nalezeno pozdě, část stop zmizela, těla byla objevena v různou dobu, počasí a sníh změnily scénu. Vyšetřování navíc probíhalo v Sovětském svazu, kde otevřenost nebyla samozřejmostí a kde se nepříjemné otázky často uzavíraly rychleji, než by si zasloužily.

Právě tato směs reálných nejasností a sovětského mlčení vytvořila úrodnou půdu pro legendu.

Mezi nejčastěji citované podivnosti patří zvýšená radioaktivita na některých kusech oblečení. Je to skutečný detail, ale bývá často vytržený z kontextu. Někteří členové skupiny pracovali nebo studovali v technických a průmyslových oborech, kde kontakt s materiály či prostředím se zvýšenou radioaktivitou nebyl úplně nemožný. To neznamená, že je vysvětlení jisté, ale rozhodně to samo o sobě nestačí jako důkaz tajného jaderného testu.

Dalším často zmiňovaným motivem jsou výpovědi o podivných světlech nebo oranžových koulích na obloze. Některá svědectví o neobvyklých světelných jevech v oblasti skutečně existují, ale problém je v jejich časovém zařazení a spolehlivosti. Část pochází z pozdější doby, část se nemusí vztahovat přímo k noci tragédie. Mohlo jít o raketové testy, atmosférické jevy, vojenskou aktivitu, ale také o nesouvisející pozorování, která byla k případu připojena dodatečně.

Teorie o tajných vojenských zkouškách se proto nikdy úplně neztratila. Má určitou přitažlivost - Sovětský svaz, odlehlý Ural, uzavřené archivy, zvláštní zranění, světla na obloze. Jenže problém je stejný jako u mnoha podobných teorií. Podezření není důkaz. Přímý, pevný důkaz, že skupinu zabila vojenská zkouška, dosud předložen nebyl.

Nejstřízlivější vysvětlení se po desetiletí vracelo k lavině. Jenže ani to nebylo jednoduché. Kritici namítali, že svah nebyl dost strmý, že záchranáři nenašli typické známky velké laviny a že stan nebyl rozdrcený způsobem, jaký by člověk čekal. Navíc někteří lidé měli zranění, která se nezdála běžná pro lavinovou nehodu.

V posledních letech se ale objevila propracovanější verze - nešlo by o mohutnou klasickou lavinu, nýbrž o menší deskovou lavinu, tedy sesuv kompaktní vrstvy sněhu. V roce 2021 publikovali Johan Gaume a Alexander Puzrin studii, která modelovala, jak mohl menší sněhový deskový sesuv vzniknout i na místě, které na první pohled nevypadá jako typický lavinový svah. Podle této hypotézy si turisté při stavění stanu vyřezali ve svahu plošinu, čímž narušili sněhovou vrstvu. Vítr pak mohl navát další sníh nad stan a po několika hodinách se deska uvolnila.

Tato verze má jednu výhodu - nesnaží se vysvětlit všechno jedním obrovským dramatickým výbuchem. Představuje spíš řetězec menších, ale smrtících událostí. Stan zasáhne sněhová deska. Někteří lidé jsou zraněni. Skupina se bojí dalšího sesuvu, proto stan rychle rozřízne a opustí. V mrazu sestoupí k lesu. Pokusí se rozdělat oheň. Část se snaží vrátit. Část buduje úkryt v rokli. Sníh, tma, bolest, mráz a vyčerpání pak dokončí to, co začal první impuls.

Desková lavina nebo menší sněhový sesuv může vysvětlit náhlý útěk ze stanu. Může vysvětlit, proč si nevzali boty. Může vysvětlit strach vrátit se okamžitě zpět. Může vysvětlit i některá těžká zranění, zvlášť pokud lidé leželi ve stanu na tvrdém podkladu, například na lyžích nebo vybavení, a zasáhla je masa hutného sněhu.

Další zranění mohla vzniknout později v rokli, například pádem do zasněžené prohlubně nebo tlakem sněhu. To by odpovídalo tomu, že poslední čtyři byli nalezeni pod hlubší vrstvou sněhu u potoka. Moderní lavinová studie netvrdí, že vyřešila všechny detaily jednou provždy, ale ukazuje, že fyzikálně je takový scénář možný.

Přesto zůstávají otázky. Proč byl stan opuštěn tak úplně? Proč se skupina nedokázala lépe zorganizovat? Proč někteří zemřeli na trase zpět? Jak přesně vznikla všechna zranění? Co znamenala radioaktivita na oblečení? Proč bylo původní vyšetřování tak neurčité?

Na tyto otázky neexistuje odpověď, která by všechny uspokojila. A možná ani nikdy existovat nebude. Místo činu změnil čas, sníh, pátrání i lidské zásahy. Mrtví už nemohou říct, co slyšeli, viděli nebo čeho se báli.

Ďatlovova výprava nás fascinuje ne proto, že by neexistovalo žádné rozumné vysvětlení. Fascinuje nás proto, že žádné vysvětlení není úplně čisté. Každé někde drhne. Lavina je pravděpodobná, ale dlouho se zdála nedostatečná. Vojenské teorie jsou dramatické, ale chybí jim tvrdé důkazy. Nadpřirozené výklady jsou poutavé, ale stojí mimo ověřitelnou realitu. A sovětské úřady tomu všemu pomohly tím, že místo jasného a důvěryhodného závěru zanechaly větu o nepřekonatelné přírodní síle.

Je v tom také obyčejný lidský neklid. Devět mladých lidí odešlo do hor a nevrátilo se. Jejich poslední fotografie ukazují tváře, které ještě netuší, že jejich život končí. Usmívají se, nesou lyže, staví stan, zapisují poznámky. Pak najednou ticho. A po něm nález, který vypadá, jako by z něj vypadla prostřední kapitola.

Zdroje:

https://www.bbc.co.uk/news/extra/SoLiOdJyCK/mystery_of_dyatlov_pass

https://www.nature.com/articles/s43247-020-00081-8

https://www.ancient-origins.net/news-history-archaeology/dyatlov-pass-incident-00102668

https://www.michelegargiulo.com/blog/the-dyatlov-pass-incident

https://allthatsinteresting.com/dyatlov-pass-incident-solved