Dorůstá obřích rozměrů a žije v mrazivých hlubinách. Žralok světloun pacifický je pro nás záhadou

O žralocích má většina z nás poměrně jasnou představu. Torpédovité tělo, výrazné ploutve, velká tlama lemovaná množstvím ostrých zubů. Jenže světloun je jiný. Je mohutný, zavalitý, tmavý a působí skoro těžkopádně. Jeho malé ploutve a pomalé pohyby navíc budí dojem tvora, který tráví život především tím, že se líně potuluje po dně. Jenže jako u řady jiných druhů zvířat, i tady platí, že vzhled klame.

Světloun pacifický (Somniosus pacificus) je pro nás do velké míry pořád dost neznámý, platí to hlavně pro jeho velikost. Největší spolehlivě změřená samice měla 4,65 metru, ale tím zřejmě možnosti tohoto druhu nekončí. Z hlubokých vod existují záznamy podstatně větších jedinců a v japonské zátoce Suruga byl vyfotografován světloun, jehož délka byla odhadnuta na 6,6 až 7,2 metru. Sedmimetrový kus tedy nemusí být žádná námořnická historka, jen se tak velcí jedinci dostávají do rukou vědců zřídkakdy.

Ještě pozoruhodnější je, kde takový kolos žije. Světloun vyhledává chladnou vodu a v severních částech Pacifiku se může držet u mělčiny, někdy i nedaleko pobřeží. Jakmile se ale dostane do oblastí s teplejší vodou, stahuje se do větších hloubek. Není pro něj problém zmizet více než dva kilometry pod hladinou, do prostředí, kde už vládne téměř úplná tma a kde se bez ponorek, kamer a dalších přístrojů člověk prakticky nemá šanci podívat.

Domovem světlouna je především chladná severní část Tichého oceánu. Setkat se s ním lze od Japonska a ruského Dálného východu přes Beringovo moře a Aleuty až k Aljašce, Kanadě a západnímu pobřeží Spojených států. Letos však byl prvně zaznamenán i u Antarktidy v Jižním oceánu, kde dosud žádný žralok ještě zaznamenán nebyl.

Nejde však o žraloka pevně spjatého se dnem, jak se dříve mohlo zdát. Sledování označených jedinců ukázalo, že se pohybují také vodním sloupcem a mění hloubku podle podmínek a patrně i podle toho, kde se právě nachází potrava.

Jeho svět vypadá úplně jinak než prostředí tropických žraloků. V hlubších vodách není žádný barevný korálový útes ani hejna rybek zalitá sluncem. Po několika stovkách metrů začíná světla rychle ubývat a ve skutečných hlubinách vládne trvalá noc. Teplota zůstává nízká a potrava se objevuje nepravidelně. Jednou může žralok narazit na hejno ryb, jindy na chobotnici a někdy na mrtvé tělo velryby, které kleslo ke dnu a na několik měsíců vytvořilo hostinu pro celé hlubokomořské společenstvo.

Pro zvíře, které musí v takovém prostředí přežít, je energetická úspornost obrovskou výhodou. Světloun proto nemusí neustále rychle plavat a pronásledovat kořist. Jeho strategie je přesným opakem. Pohybuje se pomalu, šetří energii a využívá příležitosti, které oceán nabídne.

Odtud ostatně pochází i anglické označení „sleeper shark“, tedy něco jako „žraločí spáč“. Neznamená to, že by většinu života prospal. Jméno odkazuje spíše na jeho pomalé, zdánlivě ospalé pohyby.

Kdyby se člověk ocitl bez ochrany ve vodě o teplotě několika stupňů nad bodem mrazu, velmi rychle by začal ztrácet tělesné teplo. U světlouna pacifického ale podobná úvaha neplatí, protože jeho tělo funguje úplně jinak. Není teplokrevný. Jeho tělesná teplota se do značné míry přizpůsobuje okolní vodě, takže nemusí spalovat obrovské množství energie jen proto, aby si udržel stálých několik desítek stupňů jako savec.

To ovšem samo o sobě nestačí. Chlad zpomaluje téměř všechno, co se v těle děje. Svaly pracují pomaleji, trávení trvá déle a chemické reakce probíhají jiným tempem. U světlouna to ale není porucha, nýbrž běžný stav. Jeho organismus je na nízké teploty nastavený. Funguje pomalu, ale úsporně.

Pomáhá mu i samotná chemie těla. Žraloci mají v krvi a tkáních velké množství močoviny, která jim pomáhá hospodařit s vodou v silně slaném prostředí. Jenže močovina může zároveň poškozovat bílkoviny. Proto mají v těle také trimethylaminoxid, známý jako TMAO. Ten naopak pomáhá bílkoviny stabilizovat a u hlubinných druhů hraje důležitou roli i při snášení vysokého tlaku. Právě podobná kombinace různých drobných přizpůsobení umožňuje světlounovi fungovat tam, kde by většina jiných velkých žraloků měla problém.

Právě potrava světlouna pacifického dlouho představovala jednu z nejzajímavějších hádanek. Kdyby se živil hlavně uhynulými živočichy a pomalou kořistí na dně, nic zvláštního by na tom nebylo. V jeho žaludku se skutečně nacházejí chobotnice, olihně, ryby dna, korýši a mršiny. Jenže tím seznam zdaleka nekončí.

Při výzkumu se objevily také pozůstatky lososů a dalších rychlých ryb. A nejen to. Velcí světlouni požírají také mořské savce. V žaludku téměř čtyřmetrové samice chycené v mělké vodě aljašského zálivu Kachemak byly nalezeny nejméně tři tuleni obecní. Světlouni byli pozorováni rovněž při krmení na mrtvých velrybách a existují důkazy, že alespoň někdy mohou napadat i lachtany.

To je zvláštní právě proto, že světloun rozhodně nevypadá jako žralok schopný dlouhého a rychlého pronásledování. Tři tuleni v žaludku samozřejmě ještě nedokazují, že je všechny sám ulovil. Žraloci jsou velmi schopní mrchožrouti a využít nalezené tělo pro ně není žádná ostuda. U některých rychlých druhů ryb však stav pozůstatků naznačuje, že mohly být pozřeny živé. Jak to tedy dělá?

Jedna možnost je vlastně překvapivě prostá - rychlost není všechno. Lovec nemusí být rychlejší než kořist, pokud se k ní dostane dost blízko, aniž by ho včas zaznamenala. V hluboké tmě může mít světloun výhodu právě díky nenápadnému pohybu. Místo štvanice na dlouhou vzdálenost může přijít jediný útok z několika metrů. U mořských savců se také uvažuje o napadení odpočívajících nebo spících jedinců.

Světloun tak není ani čistý lovec, ani pouhý požírač mršin. Mnohem lépe ho vystihuje slovo oportunista. Vezme to, co je zrovna dostupné a co stojí za vydanou energii. A v prostředí, kde další potrava nemusí přijít několik dní, je právě taková strategie velmi rozumná.

Ani chrup světlouna nepřipomíná slavné trojúhelníkové zuby žraloka bílého. Horní a dolní čelist mají odlišnou úlohu. Horní zuby jsou užší a pomáhají kořist zachytit, zatímco spodní jsou širší a tvoří účinnou řeznou hranu.

Při krmení může světloun využívat také podtlak vytvořený prudkým otevřením velké tlamy. Menší kořist tak doslova nasaje. Z většího těla dokáže naopak vyříznout kus masa pohybem čelistí a hlavy. Tato kombinace se dobře hodí zvířeti, které jednou loví rybu a podruhé využívá několikatunovou mršinu velryby.

U světlouna pacifického se často objevuje tvrzení, že se může dožívat stovek let. Jeho blízký příbuzný, světloun grónský, skutečně patří mezi nejdéle žijící známé obratlovce. U pacifického druhu však podobně přesný odhad zatím nemáme. A není to proto, že by se o jeho věk nikdo nezajímal. Problém je v samotném žralokovi.

Věk ryb se často určuje podle struktur, v nichž během života vznikají vrstvy podobné letokruhům. U řady žraloků lze studovat například obratle. U světlouna pacifického ale vhodné a jednoznačně čitelné vrstvy chybějí a vědci zatím nemají spolehlivou metodu, jak z chyceného jedince zjistit, zda je mu třicet, osmdesát nebo třeba výrazně více let.

Příbuznost se světlounem grónským a podobný pomalý způsob života naznačují, že krátkověký rozhodně nebude. Jenže převést dlouhověkost jednoho druhu automaticky na druhý by bylo zavádějící. Jde o několikametrového obratlovce žijícího v moderní době, a přesto neumíme ani přibližně říct, kolik let může mít opravdu starý jedinec.

Pokud je život dospělého světlouna málo známý, jeho rozmnožování je téměř černá skříňka. Vědci mají k dispozici jen zlomek informací a část starších údajů se dnes navíc přehodnocuje.

Ví se, že světlouni přivádějí na svět živá mláďata. Embrya se vyvíjejí uvnitř samice a výživu čerpají především ze žloutku. Dříve se v literatuře objevovaly mimořádně vysoké odhady počtu mláďat – někdy dokonce přes dvě stovky. Ty vycházely hlavně z velkého množství vajíček nalezených ve vaječnících samic. Současní vědci jsou však k takovým číslům podstatně skeptičtější. Velký počet vajíček ještě neznamená, že z každého vznikne embryo. Moderní věda upozorňuje, že vrh o stovkách poměrně velkých mláďat je z biologických důvodů málo pravděpodobný.

Za přibližnou délku novorozeného světlouna se považuje asi čtyřicet centimetrů. Kolik mláďat samice skutečně porodí, jak dlouhá je březost, jak často se rozmnožuje a kde přicházejí mladí žraloci na svět, však stále nevíme.

Dokonce ani hranice dospělosti není pevně stanovena. U samic se na základě několika málo pozorování hovoří zhruba o délce kolem 3,7 metru, zároveň však byla nalezena i více než čtyřmetrová samice, která vypadala stále nedospěle.

A ještě podivnější je jedna věc. Velká část světlounů zachycených při rybolovu je nedospělá. Dospělí jedinci jako by z běžně sledovaných oblastí téměř zmizeli. Jednou z možností je, že se po dosažení určité velikosti stahují do hlubších částí oceánu, kam rybářské sítě ani většina vědeckých průzkumů nedosáhnou. Někde tam dole tak možná žijí skuteční obři.

Světloun člověka aktivně neloví a vzhledem k prostředí, které obývá, se s námi ve volné přírodě prakticky nepotkává. Opačným směrem ale kontakt funguje častěji. Žraloci končí jako vedlejší úlovek při lovu jiných druhů, zejména na dlouhých lovných šňůrách nebo v hlubinných sítích.

To může být problém právě u zvířete, o němž se předpokládá pomalý růst a pozdní dospívání. Druh nemusí být intenzivně loven cíleně, aby mu rybolov uškodil. Pokud samice čeká mnoho let, než se vůbec poprvé rozmnoží, a potom má jen omezený počet mláďat, ztráta každého velkého dospělého jedince má mnohem větší význam než u rychle se množících ryb.

Americký Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA) jej při hodnocení několika desítek aljašských druhů dna označil za nejzranitelnější z hlediska kombinace reprodukční biologie a možnosti nadměrného lovu. Přitom právě údaje potřebné pro přesné řízení jeho ochrany patří k těm, které zatím vědcům nejvíce chybějí.

Ve světě satelitů, hlubinných robotů a genetických analýz stále existuje obrovský obratlovec, o jehož životě známe jen útržky. Světloun pacifický není příšera z hlubin ani nemotorný žralok, který přežívá díky mršinám. Je to úspěšný obyvatel jednoho z nejnáročnějších prostředí planety. Pomalu proplouvá tmou severního Pacifiku, bere potravu tam, kde ji najde, a většinu svého života tráví mimo dohled člověka. A pokud se jednou podaří zjistit, kde žijí jeho největší dospělí jedinci a jak dlouhého věku se skutečně dožívají, může se ukázat, že o tomto nenápadném obrovi jsme dosud znali jen zlomek informací.

Zdroje:

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/vedci-poprve-pozorovali-zraloka-u-antarktidy-370490

https://www.novinky.cz/clanek/veda-skoly-vedci-poprve-zaznamenali-zraloka-v-mrazivych-hlubinach-antarktidy-natocili-ho-40563454

https://www.koktejl.cz/poznani/svrhli-mrtvou-kravu-do-more-vrhlo-se-ni-8-obrich-tvoru/

https://animaldiversity.org/accounts/Somniosus_pacificus/

https://repository.library.noaa.gov/view/noaa/65736

https://www.fishbase.se/summary/Somniosus-pacificus