Dříve vzácný, dnes běžný. Křižák pruhovaný připomíná vosu, sítě si staví ve vysoké trávě

Stačí projít v srpnu kolem nepokosené louky a pozorně se podívat mezi stébla. Někde ve výšce kolen se může objevit velká kruhová síť a v jejím středu pavouk, kterého si lze jen těžko splést s jiným druhem. Na zadečku má široké žluté, bílé a černé pruhy, dlouhé nohy drží roztažené do stran a často „sedí“ hlavou dolů. Kdo ho vidí poprvé, většinou zpozorní. Někomu připomene vosu, jinému exotického pavouka, který se do české přírody zatoulal odkudsi z tropů.

Křižák pruhovaný (Argiope bruennichi) však dnes patří k běžným obyvatelům našich luk, příkopů, úhorů i zarůstajících zahrad. Ještě poměrně nedávno by přitom setkání s ním bylo událostí, o níž by se zajímali přírodovědci. Jeho příběh není zajímavý jen kvůli nápadnému vzhledu. Ukazuje také, jak rychle se dokáže měnit rozšíření živočišného druhu, pokud mu začnou vyhovovat podmínky v krajině.

Křižák pruhovaný patřil dlouho hlavně k pavoukům teplejšího jihu. Běžný byl v jižní Evropě, v severní Africe a na velké části Asie, zatímco ve střední Evropě se držel jen na několika příhodných místech. Také u nás se s ním člověk setkával především na jižní Moravě. Jinde šlo spíš o vzácný nález, který stál za zaznamenání.

Pak se jeho hranice začala posouvat. Ne skokem, ale rok po roce. Přibývala místa, odkud byl hlášen, a oblasti, v nichž dříve chyběl, postupně přestávaly být prázdné. Podobně to probíhalo i v dalších evropských zemích. Křižák se šířil přes Německo, Polsko a Nizozemsko, objevil se v Dánsku i ve Velké Británii a zamířil dál na sever.

Dnes už jeho síť nepřekvapí ani tam, kde by ji starší přírodovědec nejspíš vůbec nehledal. Bývá natažená mezi stébly na louce, v příkopu u silnice, vedle železniční trati, na kraji města nebo v zarostlé části zahrady. Nevyžaduje žádné zvláštní místo. Často mu stačí kus vyšší trávy, který zůstal přes léto bez povšimnutí.

S jeho šířením se nejčastěji spojuje oteplování. To mu bezpochyby pomáhá, protože dlouhé a teplé léto mu dává víc času k růstu i rozmnožování. Samotné počasí ale nestačí. Pavouk potřebuje také porost, mezi kterým může rozepnout síť, a hmyz, který v ní bude končit. Pravidelně sečený trávník mu nenabídne ani jedno.

Proto se mu často daří právě tam, kde krajina není úplně upravená. Vysoká tráva se sklání přes sebe, mezi stébly se drží kobylky a další hmyz a pavouk má celé týdny klid. Na takovém místě může samice dospět a vytvořit kokon s vajíčky. Na jaře se z něj rozlezou mladí pavouci a někteří se nechají odnést větrem zase o kus dál.

Během několika desítek let se tak křižák pruhovaný změnil z pavouka několika teplých oblastí v druh, kterého lze potkat na velké části našeho území.

Nápadně zbarvený jedinec uprostřed sítě je téměř vždy samice. Její tělo může měřit kolem dvou centimetrů, někdy i o něco více. Díky dlouhým nohám ovšem působí podstatně větší. Mohutný zadeček zdobí střídající se světlé, žluté a černé příčné pruhy, jejichž podoba se u jednotlivých pavouků trochu liší. Přední část těla kryjí jemné stříbřité chloupky a také nohy jsou pravidelně tmavě a světle kroužkované.

Pruhování je to první, čeho si člověk všimne. V angličtině se pro tento druh používá mimo jiné označení vosí pavouk, což vystihuje jeho vzhled možná ještě lépe.

Samci vypadají natolik odlišně, že by je nezkušený pozorovatel za stejný druh vůbec nepovažoval. Jsou mnohonásobně menší, štíhlí a nenápadně hnědaví. Zatímco velká samice sedí uprostřed pevné sítě a přijímá potravu, život samce se v dospělosti točí především kolem hledání partnerky. Nepotřebuje proto mohutné tělo ani zásoby pro tvorbu vajíček.

Rozdíl ve velikosti mezi pohlavími je u křižáka pruhovaného opravdu značný. Samice může samce nejen přehlédnout, ale také sežrat. Pro samce je proto příchod k její síti chvílí, při které nesmí udělat mnoho chyb.

Křižák pruhovaný staví klasickou kolovou síť, podobnou sítím jiných křižáků. Nejčastěji ji napíná mezi pevnější stébla, lodyhy bylin nebo nízké větvičky. Síť se obvykle nachází poměrně nízko nad zemí, protože právě tam se pohybuje jeho oblíbená kořist – kobylky, sarančata a další hmyz žijící ve vysoké trávě.

Její vytvoření není nahodilé omotávání vláken mezi rostlinami. Pavouk nejprve natáhne základní nosná vlákna, potom vytvoří paprsky směřující od středu k okrajům a nakonec mezi ně uloží spirálu s lepkavým povrchem. Výsledkem je past, která musí být dost jemná, aby ji letící hmyz včas nezpozoroval, ale současně dost pevná, aby vydržela náraz velké kobylky.

Uprostřed sítě bývá vidět nápadný bílý klikatý pás. Nazývá se stabilimentum a patří k nejčastěji zmiňovaným zvláštnostem tohoto druhu. Někdy prochází sítí pouze jedním směrem, jindy vytváří dva protilehlé úseky. Ne každý jedinec ho staví stejně výrazně a v některých sítích může téměř chybět.

Po dlouhou dobu se předpokládalo, že tento hustší pruh síť jednoduše zpevňuje, čemuž odpovídá i jeho jméno. To ale nemusí být jeho hlavní úloha. Výzkumy sítí různých druhů křižáků naznačují, že stabilimentum může odrážet ultrafialové světlo, lákat některé druhy hmyzu nebo naopak upozorňovat ptáky a větší zvířata na překážku, kterou by jinak snadno protrhla. Může také ztěžovat rozpoznání obrysu pavouka sedícího uprostřed. Jediné vysvětlení, na němž by se všichni shodli, zatím neexistuje.

Samotný křižák bývá ve středu sítě nápadný, ale jeho pruhované tělo se mezi bílými vlákny a střídajícími se světlými a tmavými místy překvapivě ztrácí. Když se síť pohupuje ve větru, není pavouk z větší vzdálenosti tak snadno rozpoznatelný, jak by se podle jeho barev mohlo zdát.

Křižák pruhovaný není stavěný jen na lov komárů a drobných mušek. Právě proto potřebuje pevnou síť. Často v ní končí kobylky, sarančata, mouchy, motýli, včely, vosy, brouci a další středně velký hmyz. Někdy se zachytí i kořist, která velikostí odpovídá samotnému pavoukovi nebo ho dokonce převyšuje.

Jakmile hmyz narazí do sítě, jeho pohyby se přenesou po napnutých vláknech až ke středu. Pavouk okamžitě pozná, že se něco chytilo. Přiběhne ke kořisti a začne ji obalovat hedvábím. U velkého a silného hmyzu je právě toto první spoutání důležité. Kobylka se dokáže prudkým kopáním ze sítě vyprostit a vosa by se mohla bránit žihadlem. Křižák proto často nejprve kořist několikrát rychle otočí a zahalí ji dalšími vlákny.

Teprve poté přichází kousnutí. Klepítky pavouk pronikne do těla kořisti a vpraví do ní jed. Ten hmyz ochromí a zároveň se podílí na rozkladu jeho vnitřních tkání. Pavouci totiž nedokážou ukousnout a spolknout pevný kus potravy jako člověk nebo pták. Natrávený obsah těla kořisti postupně vysávají.

Zbytky pak mohou odříznout ze sítě a nechat spadnout na zem. Poškozená místa pavouk opraví, případně starou síť zčásti odstraní a nahradí novou. Síť tedy není trvalou stavbou. V průběhu života se opakovaně opravuje a obnovuje podle toho, jak ji ničí vítr, déšť nebo zachycená kořist.

Černožluté zbarvení budí respekt hlavně proto, že si ho spojujeme s vosami a sršni. Křižák pruhovaný však není živočich, před nímž by člověk musel utíkat. Má jed stejně jako téměř všichni pavouci, ale používá ho k lovu hmyzu. Člověk není jeho kořistí a pavouk nemá důvod ho napadat.

Při vyrušení se obvykle snaží uniknout, spustí se ze sítě nebo se ukryje ve vegetaci. Kousnout může především tehdy, pokud ho někdo sevře mezi prsty nebo přitlačí k pokožce. Ani v takové situaci nebývají následky závažné. Místo může bolet, svědit nebo mírně otéct, podobně jako po bodnutí drobným hmyzem. Průběh však závisí na citlivosti konkrétního člověka.

Není proto důvod křižáky na zahradě hubit. Síť v místě, kudy se pravidelně chodí, lze opatrně odstranit nebo pavouka přemístit i s částí rostliny. Většinou ale stačí nechat ho na pokoji. Do domu se netlačí a o člověka se nezajímá.

Dospělí samci vyhledávají samice během léta. Jakmile vhodnou síť najdou, nemohou do ní jednoduše vběhnout. Pro její majitelku by prudké pohyby malého těla mohly znamenat totéž, co pohyby zachyceného hmyzu.

Samec proto vysílá po vláknech charakteristické vibrace. Opatrně se přibližuje a dává najevo, že není kořist. Ani to mu však nezaručuje bezpečí. Samice ho může napadnout před pářením, během něj nebo bezprostředně po něm. Pohlavní kanibalismus u tohoto druhu není pravidlem bez výjimky, rozhodně však nejde ani o vzácnou nehodu.

Samec se navíc může během páření částečně „uzamknout“ v pohlavních orgánech samice částí svého makadla. Ta může posloužit jako překážka pro další samce a zvýšit šanci, že vajíčka oplodní právě on. Z hlediska samce je tedy páření poslední a nejdůležitější částí života. Pokud se mu podaří uniknout, může hledat další samici, mnozí však takovou možnost nedostanou.

Po páření začne samice vytvářet kokon. Na rozdíl od téměř průhledné lovné sítě jde o pevný, hustě tkaný útvar, který může připomínat malý hnědavý džbánek nebo váček. Samice ho upevní mezi stébla a uvnitř uloží několik stovek vajíček.

Kokon musí vydržet déšť, vítr, chlad i první mrazy. Jeho vrstvy vajíčka chrání lépe, než by se podle jemnosti pavoučího vlákna mohlo zdát. Samice se konce roku obvykle nedožije, další generace však zůstává ukryta uvnitř.

Mladí pavouci se mohou vylíhnout ještě před zimou, kokon ale neopouštějí. Ven se vydají až na jaře, když se oteplí. Nějakou dobu zůstávají pohromadě a potom se rozptýlí do okolí.

Právě v této chvíli se projevuje jedna z příčin rychlého šíření druhu. Drobná pavoučata vyšplhají na vrchol stébla, zvednou zadeček a vypustí do vzduchu jemné vlákno. Jakmile ho zachytí proudění vzduchu, může se pavouček od podkladu odpoutat a nechat se odnést. Někdy přistane o několik metrů dál, jindy překoná mnohem větší vzdálenost. Takzvané vzdušné plachtění umožňuje pavoukům osídlovat nová místa, aniž by tam museli dojít po zemi.

Většina mláďat samozřejmě dospělosti nedosáhne. Některá přistanou na nevhodném místě, jiná se stanou kořistí nebo nenajdou dostatek potravy. Samice však vytváří tolik vajíček, že k pokračování populace stačí přežití malé části potomstva.

Křižák pruhovaný někdy bývá označován za přistěhovalce nebo dokonce za invazní druh. Druh, který býval známý jen několika odborníkům a nadšencům. Dnes ho poznávají děti podle obrázků a lidé ho fotografují na zahradách. Nezměnil se přitom pavouk. Změnilo se prostředí kolem nás a s ním také hranice míst, kde dokáže žít.

Křižák pruhovaný není nebezpečný vetřelec ani podivná hříčka přírody. Je to schopný lovec, jehož život závisí na několika stéblech trávy, pevném vláknu a dostatku hmyzu. Kdo překoná první nedůvěru a chvíli ho pozoruje, uvidí jednoho z nejpozoruhodnějších pavouků, které lze v české krajině potkat.

Zdroje:

http://www.naturabohemica.cz/argiope-bruennichi/

https://www.stoplusjednicka.cz/invazivni-krizak-pruhovany-plodne-tygrice-z-ceske-dzungle

https://www.denik.cz/chovatelstvi/krizak-pruhovany/

https://www.prirodadokapsy.cz/blog/krizak-pruhovany-v-cr/

https://www.arachnology.cz/druh/argiope-bruennichi-84.html