Drsný život v mrazivé krajině - rosomák je odolné zvíře, které přežije i tam, kde jiní nevydrží

Rosomák sibiřský, latinsky Gulo gulo, je do jisté míry stále obestřen tajemstvím a mýty. Když o něm člověk čte poprvé, snadno získá dojem, že jde o jakousi severskou legendu - malá, zavalitá šelma, která se toulá sněhem, rozbíjí lovcům pasti, zahání od kořisti větší predátory a žije tam, kde by většina jiných savců dlouho nevydržela. Jenže rosomák není legenda. Je skutečný. A na rozdíl od mnoha zvířat, jejichž pověst je nafouknutá lidskou fantazií, u něj se ukazuje, že jádro té staré pověsti je překvapivě reálné.

Na první pohled by ho člověk možná nepovažoval za šelmu, ze které by měl mít respekt. Není vysoký jako vlk, není ladný jako rys a nemá mohutnost medvěda. Je spíš nízký, podsaditý, s krátkýma silnýma nohama, širokými tlapami, huňatým ocasem a tmavou hustou srstí, přes kterou se často táhne světlejší pás po bocích těla. Vypadá trochu jako malý medvěd, který se rozhodl chodit jako kuna. To není úplně náhoda. Rosomák totiž doopravdy patří mezi lasicovité šelmy, tedy do stejné čeledi jako kuny, lasice, vydry nebo jezevci. Z pozemních lasicovitých je největší, ale pořád zůstává zvířetem, které svou skutečnou sílu skrývá v těle menším, než by člověk čekal.

Latinské jméno Gulo gulo se obvykle vykládá ve smyslu „žrout“ nebo „nenasyta“. Starší přírodovědci i lovci si všímali, že rosomák dokáže zkonzumovat značné množství potravy a že se neštítí mršin, zbytků po jiných predátorech ani kořisti, kterou by jiná šelma už nechala ležet. Jenže označení „nenasytný“ je trochu nespravedlivé, protože v přírodě nejde o hltavost pro hltavost. Rosomák žije v prostředí, kde potrava není jistá. V severské tajze, tundře a horských oblastech může být dlouho zima, hluboký sníh a málo příležitostí k lovu. Zvíře, které tam přežívá, nesmí být vybíravé. Musí využít všechno, co najde.

Rosomák je masožravec, ale není to jenom aktivní lovec. Je predátor, mrchožrout, zloděj zásob, vytrvalý hledač a oportunista. Dokáže ulovit menší savce, ptáky nebo mláďata větších zvířat, ale stejně tak se živí zbytky po vlcích, medvědech nebo lovcích. Právě schopnost dostat se ke zmrzlému masu, kostem a tuhé kůži mu dává velkou výhodu. Má mimořádně silné čelisti a chrup přizpůsobený tomu, aby zvládal i potravu, která je pro jiné šelmy příliš tvrdá nebo energeticky nevýhodná.

Rosomák je zvíře severní polokoule. Jeho areál je cirkumpolární, tedy rozprostřený kolem severních oblastí Eurasie a Severní Ameriky. Vyskytuje se v severní Kanadě, na Aljašce, ve Skandinávii, v Rusku a na Sibiři, místy také ve vysokohorských oblastech dále na jih. Typickým prostředím jsou rozsáhlé boreální lesy, tundra a horská pásma, kde ještě dlouho do jara zůstává sníh.

Jeho životní prostor je obrovský. Rosomák není zvíře z remízku ani z jednoho údolí. Jednotlivci se pohybují na velkých plochách, často v krajině, která je pro člověka těžko prostupná. Samec může mít domovský okrsek zahrnující území několika samic. Přesné velikosti se liší podle oblasti, dostupnosti potravy a hustoty populace, ale obecně platí, že rosomáci žijí v nízkých hustotách a potřebují rozsáhlou, málo narušenou krajinu. Právě to je jeden z důvodů, proč je lidé tak málo vídají.

Když se rosomák vydá krajinou, nejde jen pár stovek metrů. Je stavěný na dlouhé přesuny. Nepůsobí elegantně, ale jeho pohyb je vytrvalý. Umí se brodit sněhem, překonávat horské svahy, přelézat padlé kmeny, šplhat i plavat. Široké tlapy mu pomáhají v měkkém sněhu podobně jako sněžnice. V zimní krajině, kde se jiná zvířata boří a ztrácejí sílu, může rosomák postupovat překvapivě jistě.

Rosomák je samotář. Dospělí jedinci se většinou nesdružují do smeček a mimo období páření nebo péče o mláďata si drží odstup. Neznamená to, že by šlo o zvíře bez sociálního života, ale jeho „společenskost“ je jiná než u vlků. Krajina je rozdělena pachy, stopami, naučenými trasami a hranicemi, které se nemusejí neustále fyzicky hlídat. Rosomák má pachové žlázy a pach hraje v jeho životě důležitou roli. Označuje teritorium, potravu i místa, k nimž se může vracet.

Právě odtud možná pramení i část jeho špatné pověsti mezi lovci. Rosomák se dokázal dostat k návnadám a zásobám, poškozovat pasti nebo odnášet ulovená zvířata. Pro člověka, který v drsných severských podmínkách lovil kvůli obživě nebo kožešinám, to musel být nepříjemný protivník. Rosomák nebyl „zlý“. Jen dělal přesně to, co mu umožňovalo přežít - našel dostupnou potravu a využil ji.

O rosomákovi se často tvrdí, že je neohrožený. Zbytečně neriskuje a nepouští se do konfliktu jen proto, aby dokázal odvahu. Přesto má rosomák pověst šelmy, která se dokáže postavit mnohem větším zvířatům, hlavně když jde o potravu. Jsou popisovány situace, kdy rosomáci odháněli od mršin vlky nebo medvědy, případně se živili zbytky jejich kořisti. Jsou známí svou bojovností a že byli pozorováni při konfliktech s vlky i černými medvědy kvůli potravě.

Rosomák je odvážný hlavně proto, že si nemůže dovolit být příliš ústupný. V prostředí, kde se k velké mršině nemusí dostat celé týdny, může být kus masa otázkou přežití. Jeho síla, zuby, zápach, hlasité projevy a neústupnost mohou většího predátora odradit, zvlášť pokud ten nechce riskovat zranění. V přírodě se mnoho konfliktů nevyhrává tím, že jeden druhého zabije, ale tím, že jeden protivník usoudí, že mu riziko nestojí za zisk a raději odejde.

Jednou z nejzajímavějších vlastností rosomáka je ukládání potravy. Když najde větší množství masa, nemusí všechno sežrat hned. Část si může schovat do sněhu, do skalních štěrbin, pod kameny nebo do jiných přirozených úkrytů. V mrazivém prostředí to funguje jako přírodní mrazák. Potrava zůstává déle použitelná a rosomák se k ní může vrátit ve chvíli, kdy nic nového nenajde.

Tahle strategie ukazuje, že rosomák není jen „žrout“, jak napovídá jeho jméno. Je to zvíře, které dokáže hospodařit s nejistotou. V jeho světě není důležité jen ulovit nebo najít potravu, ale také ji ubránit a rozložit v čase. U šelmy žijící v tak velkém teritoriu je paměť krajiny zásadní. Rosomák si musí pamatovat trasy, úkryty, místa s častým výskytem mršin, sněhové podmínky i pachové informace zanechané jinými zvířaty.

Rozmnožování rosomáka je pomalé a opatrné, což je pro jeho ochranu důležité. Samice se páří obvykle v teplejší části roku, ale vývoj zárodku se může na určitou dobu pozastavit. Tomu se říká odložená implantace. Díky tomu se narození mláďat načasuje na vhodnější období. Uvádí se, že tato strategie umožňuje samici zabřeznout v době, kdy je v dobré kondici, a že množství potravy může ovlivnit, zda samice březost udrží a kolik mláďat se narodí.

Samice rodí v zimě nebo na začátku jara, často v norách vyhrabaných ve sněhu. Tato sněhová doupata nejsou jen provizorní jamky. Mohou být napojená na složitější systém tunelů a úkrytů, někdy v místech, kde sníh překrývá balvany, padlé kmeny nebo nerovnosti terénu. Výzkumy opakovaně ukazují, že sněhová pokrývka je pro rozmnožování rosomáků zásadní. Samice využívají doupata přibližně od února do jara a během prvních týdnů po porodu mají omezenější pohyb.

Mláďata se rodí bezmocná a závislá na matce. V jednom vrhu bývají obvykle dvě až tři, ale samice nemusí mít mladé každý rok. Druh, který má nízkou populační hustotu, potřebuje velká území a rozmnožuje se pomalu, se po úbytku obnovuje jen těžko. Rosomák proto není zvíře, které by rychle zaplnilo krajinu, jakmile mu člověk dá pokoj. Jeho návrat může trvat dlouho.

U mnoha zvířat je sníh jen součástí prostředí, ve kterém žijí. U rosomáka je to víc. Sníh mu pomáhá při pohybu, při ukládání potravy, a především při rozmnožování. Samice potřebují hlubokou a dlouho trvající sněhovou pokrývku pro bezpečná doupata. Pokud sníh mizí brzy, nebo pokud v některých oblastech přestává být spolehlivý, nejde jen o drobnou změnu prostředí. Mění se samotná možnost úspěšně vyvést mláďata.

Právě proto se o rosomákovi v posledních letech často mluví v souvislosti se změnou klimatu. V celosvětovém měřítku je podle IUCN veden jako málo dotčený druh, protože má široké rozšíření a ve velkých severních oblastech stále přežívají významné populace. V Evropě a v jižnějších okrajových částech areálu je ale situace citlivější, protože populace bývají menší, izolovanější a závislé na konkrétních horských nebo severských podmínkách. Evropská komise uváděla pro rok 2023 odhad přibližně 1 300 rosomáků v Evropě.

Ve Spojených státech mimo Aljašku byla severoamerická populace rosomáka v roce 2023 zařazena mezi ohrožené druhy podle amerického zákona Endangered Species Act.

Vztah člověka a rosomáka byl dlouho napjatý. Pro původní obyvatele severu byl rosomák často zvířetem silným, chytrým a někdy až duchovně významným. V loveckých společnostech budil respekt, protože dokázal přežít tam, kde se neodpouštěla žádná chyba. Pro kožešinové lovce, pastevce a správce zvěře byl ale často protivníkem. Ničil pasti, vybíral návnady, živil se ulovenými zvířaty a občas mohl napadnout i domácí soby nebo ovce.

V některých oblastech byl proto pronásledován. Ne vždy šlo o plošné vyhubení, ale lokálně mohly jeho stavy silně poklesnout. U zvířete, které má nízkou hustotu a pomalé rozmnožování, stačí i relativně malý tlak, aby populace začala mizet z okrajových částí areálu. Když se k tomu přidá fragmentace krajiny, silnice, rušení v horách a úbytek sněhu, vzniká problém, který se nedá vyřešit prostým zákazem lovu.

Rosomák totiž nepotřebuje jen ochranu na papíře. Potřebuje prostor. Potřebuje velké propojené oblasti, kde může putovat, hledat potravu a kde se mladí jedinci mohou rozptylovat do nových území. Pokud se vhodné prostředí rozdělí na malé izolované ostrovy, zvíře s tak velkými nároky začne narážet na hranice, které v mapě možná vypadají nenápadně, ale v životě druhu jsou zásadní.

Rosomák bývá někdy vykreslován jako zosobnění zuřivosti. Tahle představa je sice pochopitelná, ale trochu zavádějící. Rosomák není šílený rváč, který napadá všechno kolem sebe. Většinu života tráví hledáním potravy, přesuny, označováním teritoria, odpočinkem a vyhýbáním se zbytečnému riziku. Jeho odvaha se nejvíc projeví tehdy, když má co získat nebo co ztratit.

Pro člověka nepředstavuje běžné nebezpečí. Setkání jsou vzácná, protože rosomák se lidem většinou vyhýbá. Jeho skutečná „divokost“ nespočívá v tom, že by bezhlavě útočil, ale v tom, že si zachoval způsob života téměř neslučitelný s hustě osídlenou krajinou. Je to šelma vzdáleností, ticha, sněhu a samoty.

Na rosomákovi je zajímavé i to, že není jen jedním druhem mezi mnoha. Je ukazatelem určitého typu světa. Kde rosomák dlouhodobě žije, tam ještě existují rozsáhlé chladné oblasti s dostatkem prostoru, kořisti, mršin a klidných míst k rozmnožování. Jeho přítomnost naznačuje, že krajina si uchovala určitou míru divokosti.

To neznamená, že rosomák může žít jen tam, kam nikdy nevkročil člověk. Není to duch panenské přírody, který zmizí při prvním lidském kroku. Ale potřebuje krajinu, kde lidský tlak nepřekročí určitou mez. Potřebuje, aby měl kam odejít. Aby mezi horami a lesy existovala spojení. Aby zima zůstávala zimou alespoň tam, kde samice vyvádějí mláďata.

Rosomák je malý, ale působí nezlomně. Je samotářský, ale jeho stopy vyprávějí příběh obrovských cest. Vypadá těžkopádně, ale je dokonale přizpůsobený prostředí, které by jiné šelmy vyčerpalo. Není krásný obvyklým způsobem. Jeho krása je v odolnosti.

Jeho budoucnost nebude záviset jen na tom, jestli ho lidé přestanou pronásledovat. Bude záviset na tom, zda zůstanou zachované velké chladné krajiny, pozdní jarní sníh a propojená území, po nichž může putovat. Rosomák nepotřebuje lidský obdiv. Ale pokud ho chceme v přírodě zachovat, musíme pochopit, že chránit takové zvíře znamená chránit celý způsob života – prostor, ticho, zimu a divočinu, která se nedá vměstnat do malého výběhu ani do několika řádků v atlasu.

Zdroje:

https://animaldiversity.org/accounts/Gulo_gulo

https://www.fs.usda.gov/rm/pubs_rm/rm_gtr254/rm_gtr254_099_127.pdf

https://www.adfg.alaska.gov/index.cfm?adfg=wolverine.printerfriendly

https://nsojournals.onlinelibrary.wiley.com/doi/full/10.1002/wlb3.01079

https://www.mentalfloss.com/animals/11-ferocious-facts-about-wolverines

https://www.nationalgeographic.com/animals/mammals/facts/wolverine

https://www.nationalforests.org/article/five-things-you-may-not-know-about-wolverines/