Článek
Když není vše tak, jak to vypadá
Ukončení života rukou někoho jiného je něco, co nikdo nechce zažít. A co teprve, když se tohle stane dvěma malým holčičkám, které měly celý život před sebou. Příběh, který se inspiroval životem čtrnáctiletého George Stinneyho, dost exceloval. Tříhodinové vězeňské drama, kdy to vypadá, že od začátku je všechno jasné, aby pak člověk ve výsledku jen zavřel oči a modlil se, aby to neskončilo tak, jak to vypadá, že to skončí.
Režisér Frank Darabont věděl, jak ve filmu zaujmout zločinem, aby v divákovi vzbudil napětí a zároveň ho ušetřil detailů smrti, které si dokáže představit. A pokud smrt nevidíte na filmovém plátně, ale máte dost faktorů, abyste si vytvořili představu, je to ještě horší. A o to víc doufáte, že dojde na spravedlnost. V tomto případě za vraždu odsouzený John Coffey v podání Michaela Clarka Duncana podal strhující výkon. Robustní muž s černou pletí, který působí dojmem, že by neublížil ani mouše a má strach ze tmy, by měl být vrahem? Už to je hlavnímu dozorci Paulu Edgecombeovi v podání nepřekonatelného Toma Hankse dost podivné a čím víc Johna poznává, tím víc mu celá ta věc nedává smysl.
Také díky tomu, že je svědkem věcí, které jsou, dalo by se říct ,,mezi nebem a zemí“, je mu jasné, že tohle nebude obyčejný chlapík a už vůbec to nebude chladnokrevný vrah dvou malých holčiček. Jenže osvoboďte člověka, u kterého nejsou hmatatelné reálné důkazy o tom, že daný zločin nespáchal. Můžete jen doufat, že se nakonec vše vysvětlí a všichni, kdo Johna Coffeyho v daný moment nenávidí za jeho činy, nakonec prozřou. Ale to by nebyl dramatický film, kdyby to skončilo osvobozením hlavního hrdiny.
Mimo Toma Hankse a Michaela Clarka Duncana se povedl režisérovi skvělý kousek, když do role jednoho z dozorců obsadil Douga Hutchisona jako nesnesitelného Percyho Wetmorea. Ten se do role opravdu vžil a aby dodal autentičnosti, zůstával nesnesitelný i mimo kameru. Díky tomu dosáhl toho, že minimálně část herců a členů štábu na něj byla přinejmenším ,,alergická“ a nesnášela ho. Vzhledem k tomu, že jeho postava neměla být ve filmu oblíbená, tohle chování a odtažitost tomu výrazně napomohlo. Nikdo nemusel ani moc hrát, ta nesnášenlivost byla skutečná. Je vidět, že herec se své role chopil se vším, co je třeba.
Aby toho nebylo málo, William Wharton alias ,,Wild Bill“ v podání Sama Rockwella byl taky postavou, kterou neměli mít lidé v lásce. Jeden z vězňů, který se dostal na Zelenou míli pro spousty jiných zločinů, se vyžíval v manipulaci ostatních. Jeho bláznivý smích, hlas a chování, které napodoboval i mimo kameru, způsobil odtažitost ostatních herců stejně tak jako u Douga Hutchisona. Chcete, aby záporáka všichni nenáviděli? Nechte ho hrát záporáka i mimo kameru a efekt zaručen.
Ilustrační obrázek
Co hodně přidává filmu na napětí, je jeho délka. Žádné rychlé rozhodování o smrti, příprava, poprava a konec. Ne, ne na Zelené míli. Dozorci s vězni, kteří jsou odsouzeni na smrt v elektrickém křesle, nemluví jako s vězni, kteří by byli ,,odpadem společnosti“ a kteří si nezaslouží nic jiného než křik a ponižování. Ačkoliv vědí, že ti lidé za mřížemi jsou tam z nějakého důvodu, že provedli zločin, který nelze odpustit a že nejsou žádní svatí, i na jejich posledním úseku života s nimi mluví jako s lidmi a ukazují lidskost, s vězni komunikují a zachovají jim jejich důstojnost, kterou by jiní nejspíše odepřeli. Přece jen, člověk za mřížemi má důstojnost? Záleží na úhlu pohledu – každý důstojnost má, to ano. Ale má důstojnost někdo, kdo úmyslně jiného připravil o život? Jedna z otázek, které přimějí člověka se nad vším zamyslet.
A jak se člověk má dívat na to, že muž, který sedí ve vězeňské cele za vraždu dvou malých holčiček, je dost možná nevinný? Nejprve věří tomu, že odsouzený je vinen a dle společenských norem se dosáhne spravedlnosti jeho popravou. Ale co když je tu možnost, že je dotyčný nevinný a opravdovým vrahem je někdo, od koho by to nikdo nečekal? Dokáže společnost přijmout tuhle šílenou skutečnost a připustit si, že se spletla a napravit svou chybu, ačkoliv to znamená zásadní krok proti systému?
Za Oscarem hodiny psychického vypětí a nepříjemnosti
Natočit tříhodinový film dá spoustu práce. Kor, když je třeba záběry opakovat. Nebo navodit potřebnou autenticitu. Jednou z nejtěžších scén byla poprava Eduarda Delacroixe v podání Michaela Jetera. Komparzisti na židlích nemuseli předstírat, že zaujatě sledují popravu, nikomu tohle nebylo příjemné, takže scéna byla autentická. Ani po skončení scény nebylo většině lidem do řeči. Co se týče samotného křesla, pro film byla použita hned tři křesla – jedno normální, druhé s figurínou Eduarda Delacroixe, aby byly záběry uvěřitelné a třetí, které bylo menší. Mělo tak vyvolat dojem robustnosti Johna Coffeyho.
Zkusit si, jaké to je sedět v elektrickém křesle, si vyzkoušel i samotný autor knižní předlohy filmu Stephen King, který byl z filmu nadšený. To se ale nedalo říct o elektrickém křesle, které rychle opustil, ten pocit mu nebyl vůbec příjemný.
Michael Clarke Duncan musel před natáčením upravit svůj životní styl, tedy na nějakou dobu přestat s cvičením. Měl být jen robustní, ale díky cvičení byl dost svalnatý, co ž se pro film nehodilo, takže s cvičením byl na nějakou chvíli konec. Také mu nebylo příjemné, když musel přetrpět scénu, ve které sahal Tomu Hanksovi do rozkroku, když z něj měl ,,vysát infekci“. Aby to pro něj nebylo tak nepohodlné, Tom Hanks si dal do kalhot prázdnou plastovou lahev.
Úsměvnou část filmu obstaral Mr. Jingles v podání malé myši, která byla zpestřením posledních dní Eduarda Delacroixe. Mr. Jingles byl ztvárněn hned několika myšmi, jelikož každá myš byla vycvičena na jiný povel a bylo potřeba, aby se hýbala dle požadavků, což by jedna myš nezvládla.
Ačkoliv se ke konci filmu divák dozvídá, že John Coffey je nevinný, a tedy by mohl uniknout popravě, paradoxně film to takto neukončí. John Coffey je unavený ze vší té lidské bolesti a krutosti, kterou si lidé navzájem způsobují a chce mít od všeho klid. Pokud tedy někdo stejně jako já do poslední chvíle čekal, že se stane zázrak a poprava se nebude konat, nebo se objeví nějaké to světlo, které zabrání smrti hlavního hrdiny, nejspíš v následujících minutách proklínal rozhodnutí vydržet u filmu do konce a zvládnout to bez emocí. Ono totiž v takovém závěru nejde udržet emoce, když člověk vidí smrt hlavního hrdiny, neprávem odsouzeného a konajícího dobro, jen proto, že společnost nejspíš nebyla připravena unést fakt, že příběh tohoto muže má dvě strany a oni vidí jen tu jednu, kterou jsou schopni přijmout. A zvládnout fakt, že onen muž s tmavou pletí by nemusel být vrah, ačkoliv jej všichni tak označili? Přiznat si omyl? To je něco, co společnost tehdy nedokázala.
Zdroje:
Film Zelená míle
