Článek
Dříve jsem to nevnímala, byla jsem ráda, že mám důvod se zasmát, že není důvod k pláči a všude kolem vládne radost a všeobecné veselí. Spíše jsem řešila, co mám na sobě než oblast obličeje, pokud teda jsem na fotce vyloženě nevypadala, že nespím. Později jsem si začala všímat, že i když jsem stejně jako všichni ostatní v dobré náladě a fotíme se s úsměvem, že u mě není něco tak, jak by mělo být. Jak je možné, že zatímco ostatní okolo mě se můžou klidně i ,,řehtat“ a mají přitom decentní úsměv, já se jen lehce zasměju a už mi je vidět horní dáseň? Nepůsobilo to na mě vůbec dobře, takže vzhůru do hloubky tohoto tématu.
Čím to je…
Při větším úsměvu se aktivují svaly, které vytahují rty nahoru a odhalují tak horní dáseň. Díky tomu člověk působí, že se řehtá jako kůň (nic proti koním, u nich ten úsměv člověka aspoň rozesměje, smějícího se koně nevidíte zase tak často). Další možnou příčinou je předkus, tedy ortodontická vada chrupu. Zde je nutné rozlišit dvě varianty – první variantou je vyklopení zubů dopředu, což znamená, že chrup je jinak v pořádku a lze použít rovnátka, aby se zuby narovnaly. Druhá varianta je ta, kdy horní část chrupu se zuby je normálně vyvinuta a ,,na svém místě“, ale dolní část chrupu je malá a nevyvinutá, takže je ,,zasunuta dozadu“. Při skusu je mezi předními horními a dolními mezera, která je větší než 5 mm.
Coby ,,majitelka“ onoho koňského úsměvu se snažím, abych se tolik nesmála např. při fotografování a ret se nevytáhl nahoru. Co si budeme povídat, ne vždy se mi to podaří a pak jen zírám, jak to zase vypadám. Když už vím, že mi dáseň bude vidět, alespoň si dám ruku před pusu, takže pak se necítím tak stydlivě. Ale dávat si na to neustále pozor je občas dost unavující. Takže samozřejmě občas polevím, a pak už je jen mým vroucným přáním, abych případně zachycený okamžik neviděla.
Co se s tím dá dělat
Pokud člověk nepatří mezi ty lidi, kterým je úplně jedno, jak se na ně lidi dívají při úsměvu, když je jim vidět horní dáseň, může zkusit řešit tento problém např. aplikací botulotoxinu - botoxu, který v podstatě svým způsobem poškodí sval, aby jej omezil v pohybu.
Další možností je chirurgický zákrok, při kterém jsou dásně vhodným způsobem oříznuty, po zákroku mohou krvácet, člověk může cítit bolest. To vše ale brzy odezní a dotyčný je i bez jizev.
Také lze problém řešit speciální chirurgií, zvanou ortognátní, jejíž cílem je korekce chrupu. Je to trochu náročnější zákrok, po kterém se musí počítat s delší dobu na zotavení a docházením na kontrolu.
Lze si také nechat aplikovat do rtu kyselinu hyaluronovou. Ta se postará o omezení pohybu svalů ve rtu. Není to ale napořád, aplikace se musí opakovat po cca 8 měsících. Tady bych zmínila jediné – obdivuju každého, kdo by si dal do rtu něco vpíchnout. Mám pomalu problém i s odběrem krve, natož abych si dala něco aplikovat tímto způsobem.
Osobně jsem zatím nad žádnou z uvedených možností nepřemýšlela, spíš se snažím usmívat se tak, abych měla při úsměvu stále rty u sebe. I když se říká, že člověk by se měl mít rád se vším, co má a z nedostatků udělat přednost, v tomhle případě se mi to ještě nepovedlo. A postačí, když si přečtu článek o některých známých osobnostech, které toto také mají. Ať udělají, co udělají, vždy se najde někdo, kdo si nějakým způsobem rýpne právě do jejich úsměvu. Svým způsobem jsem ráda, že nejsem slavná. Být kritizovaná pro svůj vzhled, to nikomu nezávidím.
Anketa
Zdroje
