Článek
Ze všech stran v našem okolí slýchávám, kdy už s přítelem založíme rodinu. Přiznávám, že jsem na to již poněkud háklivá. Rekonstruujeme s přítelem byt, finance jsou tedy zatím investovány jiným směrem. Do budoucna bychom rádi založili rodinu, ale ráda bych, aby děti vyrůstaly již v hotovém bytě. Nyní je na něm ještě trochu práce.
Vždy, když jdeme k rodičům (ať už k mým, nebo k přítelovým), tak kromě klasického povídání si přijde vždy otázka, kdy se hodláme stát rodiči. Ačkoliv se přítel snaží vysvětlit, že nyní rekonstruujeme a nemáme tolik financí, abychom pak případně zajistili vše další, rodiče na toto moc neslyší. Už se těší, až budou mít vnoučata. Chápu je, ale ráda bych, aby pochopili i oni nás. Máma mě měla, když jí bylo 26 let. Vím, že v její době se žena stávala matkou okolo 25. roku, ale já se na to necítila ani ve svých 28 letech. I když mi občas blesklo hlavou, jaká bych asi byla já matka, když vidím ty malé tvorečky, jak na ulici objímají při procházce svou matku kolem krku, tak si říkám, že potřebuju budoucí potomstvo zajistit, takže alespoň střechu nad hlavou a potom teprve děti.
Vážně bych nechtěla zažít, že bychom si založili s přítelem rodinu, něco se stalo, o byt bychom přišli, nebo by třeba přítel odešel a já zůstala s dítětem sama. Anebo ještě jiný scénář – stěhovat se s dítětem po azylových domech. Vím, že spousta lidí si řekne, proč takto uvažuju, ale když vidím kolem sebe i některé kamarádky, které řeší existenční problémy i se svými dětmi, ráda bych se takovým situacím vyhnula.
Rozumím také tomu, když mi přátelé (až na několik výjimek) v okolí argumentují tím, že čím starší, tím větší problémy s početím, případně s průběhem těhotenství. Zatím ale si myslím, že bude lepší vyčkat až dorekonstruujeme.
Když vidím ty pohledy našich rodičů a nejbližších přátel, říkám si, zda nás nepovažují za sobce a zpohodlnělé lidi, kteří si v rekonstruovaném bytě zatím nezaložili rodinu. Ačkoliv bychom s největší pravděpodobností zvládli i s menší pomocí od rodičů dodělat byt a zároveň i vychovávat děti, nejsem si úplně jistá, zda by to bylo správné rozhodnutí. Tohle ale rodiče ani jednoho z nás nechápou, stejně jako my mají i oni svůj pohled na věc. Stejně tak i většina našich přátel. Což je sice na jednu stranu naprosto v pořádku, na druhou stranu mi přijde, že svůj názor prezentují jako ten jediný správný. Že by si někdo mohl myslet něco odlišného, je pro ně zřejmě nepředstavitelné.
Věřím, že až si jednoho dne založíme s přítelem rodinu a budeme spokojeně žít, budou spokojení i rodiče a okolí. A do té doby nějak ,,zkousneme“ fakt, že po rodinné stránce zatím vybočujeme z řady.
