Je zdrojem parazitů a ohrožuje původní druhy. Mýval dobývá českou přírodu a daří se mu tady

Mýval severní působí roztomile až nevinně. Přes oči má černou masku, na huňatém ocase tmavé pruhy a předními tlapkami zachází s předměty tak obratně, že připomínají malé ruce. Stačí vidět mývala, jak sedí na zadních, obrací v prstech nalezené sousto a zkoumá je ze všech stran, a člověk snadno podlehne dojmu, že má před sebou neškodného legračního tvora.

Jenže mýval není plyšová hračka ani legrační obyvatel zoologické zahrady. Je to silná, inteligentní a neobyčejně přizpůsobivá šelma, která dovede žít v lesích, mokřadech, zemědělské krajině i uprostřed měst. Sní téměř všechno, vyšplhá tam, kam se většina podobně velkých savců nedostane, dobře plave a při hledání potravy dokáže využít i sebemenší chybu člověka. Nezajištěná popelnice, miska s kočičím krmivem, mezera pod střechou nebo špatně zavřený kurník pro něj nejsou překážkou, ale příležitostí.

Ve své severoamerické domovině patří do přírody stejně samozřejmě jako u nás kuna, jezevec nebo liška. V Evropě je však vetřelcem, kterého sem přivezli lidé. Postupem času unikl nebo byl vypuštěn do volné přírody a ukázalo se, že mu zdejší podmínky vyhovují možná až příliš dobře. Dnes už se s ním nesetkávají pouze obyvatelé Německa nebo Francie. Mýval severní pronikl také do České republiky, na našem území se rozmnožuje a jeho výskyt už nelze vysvětlovat jen občasnými útěky ze soukromých chovů.

Dospělý mýval severní (Procyon lotor) je přibližně tak velký jako statná kočka, i když může působit mohutněji. Podle pohlaví, roční doby a dostupnosti potravy váží nejčastěji několik kilogramů, dobře živení jedinci však mohou být podstatně těžší. Tělo pokrývá hustá šedohnědá srst, která zvíře chrání před chladem i vlhkem. Nejnápadnější je černá kresba kolem očí, světlý čenich a huňatý ocas s několika tmavými kroužky.

Podle samotné masky se však mýval poznávat nedá. Podobnou tmavou kresbu v obličeji má také psík mývalovitý, další nepůvodní šelma žijící v České republice. Psík má ale zavalitější psí tělo, kratší nohy a poměrně krátký ocas bez výrazných příčných pruhů. Mýval působí pohyblivěji, má delší prsty a při šplhání i manipulaci s potravou je mnohem obratnější.

Přední tlapky jsou vůbec jeho nejpozoruhodnějším nástrojem. Mají pět dlouhých prstů, které se mohou samostatně pohybovat. Mýval sice nedokáže uchopovat předměty úplně stejně jako člověk, protože nemá skutečný protistojný palec, přesto umí zvedat víka, vytahovat potravu ze škvír, obracet kameny a prohledávat dutiny. Při hledání kořisti často nespoléhá tolik na zrak jako na hmat.

Právě s citlivostí tlapek souvisí i jeho české jméno. Mýval bývá často zobrazován, jak si před snědením pere potravu ve vodě. Nejde však o hygienický návyk. jak si někteří lidé myslí. Zvíře si sousto nejspíš pouze podrobně prohmatává. Zvlhčení pokožky zvyšuje citlivost nervových zakončení, takže mýval lépe rozezná tvar a povrch toho, co drží. Pokud má vodu k dispozici, potravu v ní převaluje, mačká a otáčí. Když voda poblíž není, bez problémů ji sní „neumytou“.

Jeho tlapky zanechávají také velmi charakteristické stopy. V měkkém bahně vypadají skoro jako otisky dětské ruky. Vidět je pět úzkých prstů a protáhlé chodidlo. Protože se mýval často pohybuje podél řek, potoků a rybníků, právě na rozbahněných březích lze jeho přítomnost odhalit snadněji než v suchém lese.

Představa mývala jako šelmy může svádět k tomu, že si jej člověk představí při pronásledování kořisti. On ale většinou neloví jako liška nebo kočka. Krajinou postupuje spíše jako důkladný noční sběrač, který zkouší všechno, co by se dalo sníst. Strká tlapky pod kameny, obrací kusy dřeva, prohledává bahno, čichá u děr a šplhá k dutinám.

Jeho jídelníček se mění podle místa a ročního období. Na jaře vyhledává žížaly, brouky, larvy hmyzu, měkkýše, raky, žáby a další drobné živočichy. V okolí tůní může nalézat také pulce nebo snůšky obojživelníků. Pokud objeví ptačí hnízdo, nepohrdne vejci ani mláďaty. Zvládne ulovit drobného savce, ještěrku nebo rybu, ale stejně ochotně sebere uhynulé zvíře či zbytky potravy po jiném predátorovi.

Od léta do podzimu přibývá rostlinná strava. Mývalové žerou ovoce, bobule, žaludy, ořechy, semena a zemědělské plodiny. Oblíbeným zdrojem potravy bývá například kukuřice. Není to zvíře, které by bez určitého zdroje strádalo. Když zmizí žáby, přejde na hmyz. Když není hmyz, hledá ovoce. A pokud nenajde dost potravy v přírodě, zamíří k lidským obydlím.

Tato přizpůsobivost vysvětluje značnou část jeho úspěchu. Mnoho živočichů může v cizím prostředí přežívat pouze tam, kde naleznou určitý typ potravy nebo přesně vyhovující stanoviště. Mýval podobná omezení téměř nezná. Stačí mu dostatek úkrytů a něco k snědku, přičemž obojí může najít v lese stejně jako na kraji vesnice.

V blízkosti člověka se pro něj otevírá jídelníček, který příroda nenabízí. Prohledává odpadkové nádoby, komposty, venkovní misky pro psy a kočky nebo místa, kde se krmí ptáci. Sbírá popadané ovoce, navštěvuje sklady krmiva a může pronikat do kurníků či holubníků. Není přitom nijak zvlášť bázlivý. Jakmile pozná, že na určitém místě pravidelně nachází potravu a nic mu nehrozí, vrací se.

Mýval je aktivní hlavně v noci. Den tráví ukrytý v dutém stromě, skalní štěrbině, opuštěné noře nebo v hustém porostu. V krajině obývané lidmi využívá také půdy domů, stodoly, seníky, komíny, opuštěné budovy a prostory pod střechami. Díky tomu může žít překvapivě blízko člověka, aniž si toho lidé dlouho všimnou.

Za soumraku úkryt opouští a vydává se na obchůzku. Nepohybuje se vždy stejnou trasou, ale pamatuje si místa, kde už někdy nalezl potravu. Dokáže se naučit, kdy lidé vynášejí odpadky, kde zůstává venku krmivo nebo kudy se dá dostat do hospodářské budovy. Jeho pověst chytrého zvířete tedy není přehnaná. Nejde však o inteligenci podobnou lidskému uvažování. Mýval je především výborný řešitel praktických problémů.

Jednoduchou západku může nadzvednout, víko odsunout a slabé pletivo rozhrnout. Pokud se jednou dostane do kurníku, často si cestu zapamatuje. Běžné plašení může fungovat pouze krátce. Jakmile zjistí, že hluk, světlo nebo pach nepředstavují skutečné nebezpečí, přestane na ně reagovat.

Mýval je rovněž výborný lezec. Na stromě nehledá jen bezpečí, ale také potravu a místa k odpočinku. Díky značné pohyblivosti zadních končetin dokáže slézat po kmeni hlavou dolů, zatímco většina savců podobné velikosti musí couvat. Bez větších potíží překonává také ploty, okapy, trámy nebo hrubé zdi.

Dobře plave a k vodě má přirozeně blízko. Říční údolí, rybniční oblasti a mokřady mu poskytují potravu, husté porosty i cesty, podél kterých se může šířit. Vodní tok pro něj není hranicí. Naopak se může stát spojnicí mezi několika vhodnými územími.

V zimě jeho aktivita klesá, do pravého zimního spánku však neupadá. Na podzim si vytváří zásoby podkožního tuku a během mrazivého počasí může zůstat několik dnů ukrytý. Jakmile se oteplí, znovu vychází. Mírné zimy střední Evropy proto zvládá bez větších potíží.

O mývalech se často píše jako o samotářích, jenže skutečnost není tak jednoznačná. Dospělá zvířata sice obvykle vyrážejí za potravou sama a netvoří pevné smečky, to ale neznamená, že se jeden druhému důsledně vyhýbají. Jejich území se překrývají, někdy se potkávají u vydatného zdroje potravy a mohou se střídat i v jednom úkrytu. Záleží na tom, kolik je v okolí jídla, úkrytů a jak blízko jsou si konkrétní jedinci ochotni přijít.

Období páření připadá většinou na zimu a začátek jara. Samec po spáření pokračuje dál po svém a na výchově se nijak nepodílí. Všechno zůstává na samici. Ta si musí najít místo, kde bude mít klid a kde budou mláďata alespoň v prvních týdnech v bezpečí. Může to být dutina ve starém stromě, opuštěná nora, skalní štěrbina, ale také půda domu nebo jiný málo navštěvovaný kout lidské stavby.

Po zhruba dvou měsících se narodí několik mláďat. Zpočátku jsou slepá, slabá a bez matky by nepřežila. Ukrytá zůstávají několik týdnů. Až později se začnou objevovat u vchodu do dutiny a postupně se odvažují ven. Když trochu povyrostou, vyrážejí v noci společně s matkou.

Právě během těchto cest se učí většinu toho, co budou v dospělosti potřebovat. Sledují, kde matka hledá potravu, co obrací tlapkami, do kterých děr sahá a kam se v případě nebezpečí ukrývá. Učí se šplhat, pohybovat kolem vody a rozeznávat místa, na nichž stojí za to se zdržet. Matka jim nemusí nic předvádět záměrně. Mláďata ji jednoduše následují a zkoušejí dělat totéž.

Pohromadě mohou zůstat až do podzimu. Potom se rodina začne rozpadat a mladí mývalové si hledají vlastní prostor. Samice často zůstávají blíže místu, kde se narodily. Mladí samci se zpravidla vydávají dál. Mohou ujít dlouhou cestu podél řek, přes lesy, pole i okraje obcí a nakonec se objevit desítky kilometrů od původního domovského území.

Právě tak se mýval dostává do dalších částí krajiny. Nález jediného samce ještě neznamená, že v okolí vznikla nová populace. Může jít pouze o mladé zvíře, které se během hledání vlastního území zatoulalo daleko od místa narození. Je to však známka toho, že se mývalové k dané oblasti přibližují a že se tam časem mohou objevit další.

O skutečném usazení druhu lze mluvit ve chvíli, kdy se na jednom území objevují také samice a opakovaně vyvádějí mláďata. Od té chvíle už populace není závislá na dalších uprchlých nebo přicházejících zvířatech. Dokáže se sama obnovovat a postupně sílit. Právě do této fáze se mýval severní dostal také v České republice. Už tu není jen náhodným hostem. Žije zde, rozmnožuje se a z míst, kde se uchytil, proniká dál.

Mýval severní pochází ze Severní a Střední Ameriky. Jeho původní areál sahá od jižní části Kanady přes velkou část Spojených států až do oblastí Střední Ameriky. Do Evropy by se přirozenou cestou dostat nemohl. Přivezli ho sem lidé, nejprve především kvůli kožešině a později také jako zvláštní zvíře chované v zajetí.

Největší význam pro evropskou populaci měly události v Německu. Ve třicátých letech 20. století tam byla skupina mývalů úmyslně vypuštěna. Další zvířata později unikala z kožešinových farem a soukromých chovů. Z několika místních populací se postupně stal základ rozsáhlého evropského osídlení.

Mývalové našli v Německu podmínky, které se v mnohém podobaly jejich americké domovině. Měli k dispozici listnaté lesy, řeky, jezera, zemědělskou krajinu a města plná snadno dosažitelné potravy. Zimy nebyly natolik tuhé, aby jejich šíření zastavily. Populace rostly a mýval se vydával stále dál.

Postupně pronikl do sousedních zemí. Jednotlivá zvířata nebo menší populace se objevovaly v Polsku, Francii, Belgii, Nizozemsku, Rakousku, Švýcarsku i v dalších částech Evropy. K šíření nepřispívali pouze potomci německých mývalů. Na různých místech stále docházelo k útěkům nebo nelegálnímu vypouštění zvířat ze zajetí.

Také první mývalové zaznamenaní na území České republiky mohli pocházet ze soukromých chovů. Někteří mohli uniknout, jiné někdo vypustil, když zjistil, že z roztomilého mláděte vyrostlo silné a obtížně zvládnutelné zvíře. Další jedinci k nám postupně přicházeli z populací v okolních státech.

Dlouhou dobu nebylo snadné poznat, zda se na našem území skutečně vytváří životaschopná populace. Jednotlivý mýval může přežít řadu let, ale sám se nerozmnoží. Náhodné pozorování proto ještě neznamená, že se druh v dané oblasti natrvalo usadil.

Dnes už ale podobné pochybnosti nejsou na místě. Mýval severní se v České republice rozmnožuje a jeho populace se udržují bez neustálého doplňování dalšími uprchlými zvířaty. Nálezy se koncentrují především do kulturní krajiny nížin a pahorkatin, druh se však nevyhýbá ani zalesněným horským oblastem. Často bývá zaznamenán u rybníků, řek, potoků, zatopených lomů a štěrkoven, kde nachází vodní potravu a dostatek úkrytů.

Výskyt není v celé zemi rovnoměrný. Na některých místech jde stále o jednotlivé nálezy, jinde se mýval objevuje opakovaně. Zvířata jsou zachycována fotopastmi, nacházejí se jejich stopy, objevují se při odlovech a někdy hynou na silnicích.

Přesný počet mývalů žijících v Česku nelze spolehlivě určit. Noční šelmy se nesčítají jako dobytek na pastvině. Mnoho jedinců může dlouho unikat pozornosti a informace pocházejí z různých zdrojů, od mysliveckých statistik přes náhodná pozorování až po systematické sledování pomocí fotopastí. O tom, že se druhu u nás daří, však svědčí především opakovaná reprodukce a přibývání nálezů.

Pohled na mývala snadno vyvolá otázku, proč by nám vlastně měl vadit. Je přece jen dalším zvířetem, které si v přírodě hledá potravu. Navíc za své zavlečení do Evropy nemůže. Lidé jej přivezli a vypustili, on pouze využil příležitost.

V případě mývala působí potíže především jeho všežravost a schopnost pronikat do míst, kam se jiní predátoři nedostanou. Může vybírat hnízda ptáků na zemi, v rákosinách, dutinách i na stromech. Hnízdo umístěné vysoko nad zemí bývá v bezpečí před liškou, ale nikoli před zvířetem, které dokáže vyšplhat po kmeni a citlivými prsty prohledat dutinu.

Největší škodu nemusí způsobovat běžným a početným ptákům. Nebezpečný může být na lokalitách, kde hnízdí vzácný druh soustředěný do několika málo míst. Pokud mýval objeví snadno dostupná hnízda, může se k nim opakovaně vracet. Jediná neúspěšná hnízdní sezona pak může mít u malé populace větší význam, než by se podle několika sežraných vajec zdálo.

Podobně ohrožuje obojživelníky a plazy. Na březích tůní vyhledává žáby, čolky, pulce a jejich snůšky.

Mýval využívá také dutiny starých stromů. O ty se přitom v evropské krajině dělí řada původních živočichů – sovy, datlovití ptáci, holubi, netopýři, plši nebo kuny. Velká a silná šelma může obyvatele dutiny vytlačit, případně sežrat vejce či mláďata.

Jeho skutečný vliv se obtížně měří, protože v krajině nepůsobí sám. Ptáky loví také lišky, kuny, kočky nebo draví ptáci, obojživelníci ubývají kvůli vysychání mokřadů, dopravě a znečištění. To však neznamená, že lze působení mývala ignorovat. Nový predátor představuje další tlak navíc, a to především v prostředí, jehož původní obyvatelé se s podobně obratnou šelmou během svého vývoje nesetkávali.

V Severní Americe se mývalové stali běžnými obyvateli měst. V noci procházejí zahradami, lezou na střechy a prohledávají odpadkové nádoby. Podobné chování lze očekávat i v Evropě, zvláště tam, kde početnost populace vzroste.

Mýval usazený na půdě domu může poškodit izolaci, parozábranu, podbití střechy i elektrické rozvody. Dokáže rozšířit malý otvor a uvolnit střešní krytinu. Pokud si samice v budově založí úkryt pro mláďata, problém nelze vyřešit jednoduchým zazděním vstupu. Mláďata mohou zůstat uvnitř a matka se bude snažit dostat zpět.

Na stejném místě může mýval opakovaně odkládat trus. Taková místa se označují jako latríny. V přírodě vznikají například na pařezech, kamenech nebo padlých kmenech, v lidských stavbách však mohou být na půdách, střechách či dřevnících.

Trus není pouze nepříjemný. Mýval může být hostitelem škrkavky mývalí, Baylisascaris procyonis. Její vajíčka odcházejí s trusem a ve vnějším prostředí mohou dlouho přežívat. Po náhodném pozření se larvy mohou dostat i do organismu jiného savce, ptáka nebo člověka. Riziko nákazy není důvodem k panice, ale s trusem mývala by se nemělo zacházet bez ochrany a podezřelé místo není vhodné zametat nasucho.

Mýval může přenášet také další parazity a nákazy. Nejrozumnější obranou proto není snažit se jej ochočit, ale zabránit tomu, aby si lidská obydlí spojoval s potravou. Venkovní misky je vhodné na noc uklízet, popelnice pevně zavírat a krmivo skladovat v nádobách, které zvíře nedokáže otevřít.

Zvláštní pozornost vyžadují chovy drůbeže. Kurník chráněný jen lehkou petlicí nebo volným pletivem může mýval snadno překonat. Dveře a větrací otvory musejí být pevné a uzávěry takové, aby je nebylo možné nadzvednout, odsunout nebo pootočit tlapkou.

Mývalové byli v Evropě dlouho chováni i soukromě. Mládě může působit hravě, zvědavě a přítulně, s dospíváním se však jeho chování mění. Dospělý mýval je silný, má ostré zuby a drápy, ničí vybavení a dokáže otevírat dveře, skříňky nebo klece. Není domestikovaný a nelze od něj očekávat poslušnost psa.

Mýval severní je dnes zařazen na unijní seznam invazních nepůvodních druhů vzbuzujících obavy. To znamená omezení chovu, rozmnožování, obchodu, přepravy a vypouštění. Dříve držená a řádně registrovaná zvířata mohou jejich majitelé za stanovených podmínek ponechat do konce života, nesmějí však umožnit jejich rozmnožení nebo únik.

Mývala nalezeného v přírodě si proto člověk nemůže jednoduše odnést domů. Stejně tak jej nemá smysl chytit a vypustit o několik kilometrů dál. Tím by se problém pouze přenesl na jiné místo a zvíře by mohlo založit novou populaci.

V České republice už máme za sebou chvíli, kdy bylo možné mývala považovat pouze za podivnou návštěvu ze zahraničí. Dnes zde žije, rozmnožuje se a postupně obsazuje další místa. Jeho úplné odstranění z celé země nemusí být reálné, stále však dává smysl bránit dalším únikům, chránit citlivé přírodní lokality a omezovat početnost tam, kde působí největší škody.

Mýval severní zůstává pozoruhodným zvířetem. Je inteligentní, obratný a při pohledu z bezpečné vzdálenosti nepochybně krásný. Právě obdiv k jeho schopnostem by nám ale neměl bránit vidět celý obraz. V americké přírodě je doma. V evropské a české krajině je důsledkem lidského rozhodnutí, jehož následky se teprve učíme zvládat.

Zdroje:

https://www.myslivost.cz/Casopis-Myslivost/Myslivost/2021/Prosinec-2021/Invazni-druhy-v-nasi-prirode-MYVAL-SEVERNI

https://www.nationalgeographic.cz/priroda/myval-severni/

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/myvalove-na-hranici-prahy-brzy-jich-bude-jeste-vic-rika-prirodovedec-370305

https://portal.nature.cz/w/druh-34375#/

https://www.myslivost.cz/Casopis-Myslivost/Myslivost/2011/Prosinec---2011/Myval-severni---vetrelec-v-Poohri

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-lovec-z-popelnic-i-kurniku-roztomily-myval-je-rostouci-hrozbou-ceske-prirody-308921

https://www.chovzvirat.cz/clanek/1178-myval-severni-charakteristika-a-chov/