Jenny přesvědčila vraha, že ji výstřelem z brokovnice zachránil. Díky tomu, těžce zraněná, přežila

Příběh Jennifer Holliday začal na obyčejné silnici ve východním Texasu, v kraji, kde se lidé znají, zastavují u stejných obchodů a berou jako samozřejmost, že večerní cesta domů proběhne bez zvláštních událostí.

Byl 29. květen 2005. Jennifer bylo sedmadvacet let, pracovala jako zdravotnická záchranářka a žila v Lufkinu v Texasu. Měla malého syna a podle dostupných svědectví byla zvyklá spíš pomáhat druhým, než že by pomoc sama potřebovala. Ten večer byla se svou osmnáctiletou sestřenicí Anou Franklin. Ana hlídala děti, Jennifer ji vyzvedla a obě se zastavily v obchodě Polk’s Pick It Up u silnice Highway 69. Podle pozdějšího líčení se s mužem, který jim měl zničit život, nijak neznaly. Nešlo o bývalého partnera, známého, souseda ani člověka, se kterým by vedly spor. Prostě tam byl. A pak za nimi vyjel.

Ten muž se jmenoval Eric Stephen Parnell. Bylo mu jednatřicet let. Seděl v pick-upu a po odjezdu od obchodu začal auto obou žen sledovat. Jennifer později uvedla, že je následoval asi čtyři míle. Na začátku to pořád ještě mohlo vypadat jako nepříjemná náhoda. Auto za vámi jede stejným směrem, drží se za vámi, možná moc blízko, ale člověk si nechce hned připouštět nejhorší. Jenže pak přišel první výstřel.

Parnell střílel z brokovnice. Zasáhl Jennifeřino auto za jízdy. Ana se pokusila volat na tísňovou linku. Jennifer zastavila. A v té chvíli začalo peklo. Parnell vystoupil, přišel k jejich autu a zblízka znovu vystřelil.

Ana Franklin zemřela okamžitě. Bylo jí pouhých osmnáct. Podle dobových zpráv ji zasáhl do hlavy. Jennifer utrpěla těžká zranění paže, hrudníku a krku. V těle jí zůstaly desítky broků. Některé zdroje uvádějí dokonce přes čtyřicet zranění způsobených brokovými střelami. Její levá ruka byla roztrhaná a byla později jedním z hlavních dlouhodobých následků celého útoku.

Kdyby Parnell po střelbě odjel, možná by Jennifer zemřela na místě. Krvácela, byla v šoku a její sestřenice ležela mrtvá vedle ní. Jenže on neodjel. Vytáhl Jennifer z auta a odvezl ji pryč. Podle pozdějších zpráv ji poté také sexuálně napadl.

V takové chvíli člověk často nemá prostor pro složitá rozhodnutí. Neexistuje čistá volba mezi útěkem, bojem a vyčkáváním. Všechno je špatně. Když uteče příliš brzy, může být zastřelena. Když se bude bránit, může být zastřelena. Když neudělá nic, může vykrvácet. Jennifer navíc nebyla někde uprostřed města. Byla zraněná, odvezená kamsi do neznáma a pod dohledem muže, který měl zbraň a choval se nepředvídatelně.

Právě tady však začíná ta část příběhu, která je na tom všem nejpozoruhodnější. Jennifer byla záchranářka. To sice neznamená, že byla připravená na únos a vraždu, ale měla za sebou práci, ve které se člověk učí nepanikařit hned v první vteřině. Zdravotník u nehody také nevyřeší všechno najednou. Nejdřív musí zjistit, kdo dýchá, kdo krvácí, odkud hrozí další nebezpečí a co je možné udělat hned. Jennifer se v té chvíli podle všeho zachovala podobně. Místo toho, aby jen křičela nebo prosila, začala odhadovat, jak Parnell reaguje.

Dostupné zdroje se shodují v jedné zásadní věci - Jennifer se pokusila Parnella přesvědčit, že není jejím útočníkem, ale naopak člověkem, který jí pomohl. Říkala mu v podstatě, že ji zranil někdo jiný a on ji našel.

Normálnímu člověku to může znít neuvěřitelně. Většina z nás si řekne - jak by mohl někdo uvěřit něčemu takovému, když sám před chvílí střílel? Jenže u podobných případů nejde vždy o to, zda pachatel opravdu uvěří každému slovu. Někdy stačí, že se mu nabídne příběh, ve kterém může na chvíli vystoupit z role vraha. Příběh, ve kterém on není ten, kdo právě zabil mladou ženu a unesl druhou, ale někdo důležitý, někdo potřebný, někdo, kdo má nad situací zvláštní moc.

Jennifer mu ten příběh nabídla, protože nic lepšího neměla.

Podle jejího pozdějšího vyprávění poznala, že to na něj působí. Začala ho ujišťovat, že mu děkuje, že jí pomohl, že je pro ni záchrana. Musela přitom snášet bolest, krvácení i vědomí, že Ana je mrtvá. A zároveň nesměla udělat chybu. Kdyby Parnell pochopil, že s ním manipuluje, nebo kdyby se v něm znovu zlomila nálada, mohlo být po všem.

Nevíme přesně, co se v jeho hlavě odehrávalo. Dobové zprávy uvádějí, že policii později řekl, že se rozzlobil, protože s ním ženy u obchodu nemluvily příjemně. To není zrovna běžný motiv. Je to spíš záblesk urážky, zlosti nebo chorobně pokřiveného vnímání. Dá se říct, že jeho jednání bylo mimořádně chaotické a kruté. Už když si připustíme absurditu celé situace, je celkem jasné, že Eric nebyl zrovna při smyslech, pravděpodobně i trpěl nějakou psychickou poruchou.

Jennifer potřebovala jediné - dostat k sobě pomoc. Jenže nemohla jednoduše zavolat policii a říct: „Jsem unesená, pachatel je tady.“ Stál u ní muž, který už jednou zmáčkl spoušť. Proto pokračovala v roli, kterou si vymyslela. Když ji „zachránil“, měl přece zavolat pomoc. Když je hrdina, měl by udělat správnou věc. Když mu věří, může jí dovolit mluvit.

A on jí nakonec opravdu volat dovolil.

Tenhle okamžik byl svým způsobem geniální tah. Jennifer byla postřelená, krvácela, měla těžce poškozenou ruku a prožila sexuální útok. K tomu musela mluvit tak, aby operátor tísňové linky pochopil, že nejde o běžné zranění, ale současně tak, aby Parnella nevyprovokovala. To je naprosto mimořádná kombinace strachu, bolesti a sebekontroly.

Podle místních zpráv právě to, že jí dovolil zavolat 911, vedlo k její záchraně. Policie se dostala na místo, Parnell byl zatčen a Jennifer přežila. Její přežití nebylo náhodné, nečekala, až se něco stane. Ona aktivně pracovala s tím málem, co měla. Se slovy. S tónem hlasu. S představou, kterou pachatel ochotněji přijímal než pravdu.

Eric Parnell se v roce 2006 přiznal k vraždě a k těžkému sexuálnímu napadení. Dostal dva po sobě jdoucí doživotní tresty. Soudní úředníci tehdy uvedli, že si musí odpykat nejméně sedmdesát let, než by mohl být vůbec zvažován pro podmínečné propuštění. V praxi to znamená, že šlo o trest, který ho měl odstranit ze společnosti na zbytek života.

Zajímavé je, že jeho přiznání přišlo ve chvíli, kdy se vybírala porota pro proces. Rodina tak byla ušetřena části soudního projednávání, ale ne bolesti. U podobných zločinů se někdy říká, že přiznání pomůže pozůstalým uzavřít kapitolu. To je ale dost nepřesné. Možná jim ušetří některé detaily. Možná zabrání tomu, aby museli znovu a znovu poslouchat popis vraždy. Ale ztrátu neuzavře.

Pro Jennifer měl soud ještě jiný rozměr. Nebyla jen svědkyní. Byla přeživší, která nesla následky na vlastním těle. A ty následky nekončily dnem, kdy Parnella odvedli do vězení.

Jennifeřino zranění ruky bylo velmi vážné. Pozdější článek Houston Chronicle popisoval, že měla v levé paži kovové dlahy a devatenáct pinů. V roce 2007 podstoupila operaci, při níž jí lékaři část tohoto materiálu odstranili a pokusili se zlepšit hybnost lokte. Operace trvala tři hodiny a čtyřicet minut. Péči jí tehdy nemocnice Memorial Hermann poskytla zdarma poté, co se její vedení dozvědělo o jejím boji s náklady na léčbu.

Jennifer přišla kvůli ztrátě práce i o zdravotní pojištění, měla rostoucí výdaje za léčbu a nevěděla, jestli se vůbec někdy vrátí k práci, kterou dělala před útokem. Její babička Barbara Prater tehdy řekla, že doufá, že se Jennifer dostane aspoň do stavu, kdy se bude moci vyučit nebo připravit na jinou práci. Skromné přání, aby mladá žena po přežití brutálního útoku měla ještě nějakou budoucnost.

Podle místních zpráv podstoupila Jennifer sedm operací ruky. Sama ale mluvila i o tom, že horší než fyzické jizvy jsou ty psychické a emoční. To se dá pochopit. Tělo se dá operovat, šrouby se dají vyndat, hybnost se dá trénovat. Ale vzpomínka na to, že vedle vás zemřel blízký člověk a vy jste museli mluvit s jeho vrahem tak, jako by vám zachránil život, se nedá odstranit chirurgicky.

Jennifer měla štěstí, ale nebylo to jen o tom. Měla zkušenosti zdravotnice, schopnost ovládat paniku a mimořádně rychlý odhad situace. Ana Franklin takovou možnost nedostala. Zemřela dřív, než mohla cokoliv udělat.

Zdroje:

https://darkdialoguenetwork.com/a-bond-of-courage-a-story-of-survival-tribute-to-ana-franklin-jennifer-holliday/

https://blurredbylines.com/articles/jennifer-holliday-survivor-eric-parnell-attack-texas/

https://www.ktre.com/story/7630583/east-texas-family-still-coping-with-loss-two-years-later/

https://thecinemaholic.com/ana-franklin-murder-where-are-jennifer-holliday-and-eric-parnell-now/

https://www.chron.com/news/houston-texas/article/Lufkin-crime-victim-finally-gets-her-surgery-1638520.php