Jim Corbett, proslulý lovec, který se nebál ani lidožravých šelem. Nakonec se stal jejich ochráncem

V některých indických vesnicích se kdysi život dokázal zastavit kvůli jedinému zvířeti. Lidé nechodili na pole, báli se vydat pro vodu a po setmění raději ani neotevírali dveře. Někde se totiž pohyboval tygr nebo levhart, který začal lovit lidi. A když si s ním nevěděli rady místní lovci ani úřady, občas poslali pro Jima Corbetta. Brita, který se v indických lesích vyznal lépe než leckterý místní obyvatel. Za svůj život zastřelil řadu obávaných lidožravců. Přesto se nakonec stal jedním z prvních velkých zastánců ochrany indických tygrů.

Jim Corbett se narodil v roce 1875 v Nainitalu, horském městě na severu tehdejší Britské Indie. Jeho celé jméno bylo Edward James Corbett, ale téměř nikdo mu neříkal jinak než Jim.

Pocházel z početné britské rodiny. Otec pracoval pro poštu, jenže zemřel, když byl Jim ještě malý, a jeho matka pak měla co dělat, aby všechny děti uživila. Corbett proto nezažil žádné bezstarostné dětství bohatého koloniálního úředníka, jaké si možná někdo představí. Měl ale jednu výhodu. Kolem Nainitalu se rozprostíraly lesy a on v nich trávil každou volnou chvíli.

Postupně se naučil rozeznávat zvířata podle stop, zvuků i způsobu pohybu. Věděl, jak se chovají opice, když zahlédnou šelmu, nebo co znamená varovné volání jelena. A také zjistil, že les dokáže člověka docela snadno oklamat. Něco zapraská v křoví, člověk si představí tygra, a nakonec z něj vyleze docela obyčejné zvíře. Jindy se neozve vůbec nic. A tygr stojí jen pár metrů daleko.

Corbett později pracoval u železnice a živil se i jinými zaměstnáními. Lov pro něj zpočátku nebyl hlavním povoláním. Ostatně lovila tehdy spousta Britů. Střílení tygrů patřilo v koloniální Indii k oblíbeným kratochvílím a bohatí návštěvníci za tímto zážitkem dokonce přijížděli z Evropy.

Jenže Corbetta časem začali vyhledávat kvůli něčemu jinému. Nešlo o trofeje, ale o zvířata, která zabíjela lidi.

Když se v roce 1907 vydal za tygřicí z Champawatu, bylo mu 32 let. A zvíře, které měl najít, už mělo za sebou děsivou pověst. Původně se pohybovalo v Nepálu. Tam začalo napadat lidi a podle dobových zpráv se situace zhoršila natolik, že proti tygřici zasáhla armáda. Jenže vojákům se ji nepodařilo zastřelit. Pouze ji vytlačili směrem k indickým hranicím. A tam zabíjení pokračovalo.

Tygřici se připisuje neuvěřitelných 436 lidských obětí. Přesný počet samozřejmě dnes nikdo spolehlivě neověří. Vychází z tehdejších údajů a pozdějších vyprávění, včetně Corbettových vzpomínek. Jenže i kdyby byl skutečný počet podstatně nižší, pořád by šlo o mimořádně nebezpečné zvíře. Navíc se nebála útočit za bílého dne.

Vesničané tak neměli jistotu ani při běžné práci. Ženy se bály chodit sbírat dřevo, lidé přestávali obdělávat vzdálenější pole. Některé cesty se téměř nepoužívaly.

Corbett tygřici několik dní pronásledoval. Musel se pohybovat po horských stezkách, procházet hustým porostem a hledat stopy zvířete, které se dokázalo objevit prakticky odkudkoliv. Nakonec ji poblíž Champawatu zastřelil.

Když si pak prohlédl její tlamu, našel něco, co ho zaujalo možná víc než samotný úspěšný lov. Tygřice měla vážně poškozené špičáky. Některé byly zlomené a podle Corbetta jí zranění znemožňovalo normálně lovit.

Tygr potřebuje při lovu zdravé zuby. Zvlášť když se pokouší skolit silného jelena nebo divoké prase. Člověk je proti takovým zvířatům pomalý, slabý a prakticky bezbranný. Corbett proto usoudil, že tygřice nezačala zabíjet lidi z nějaké zvláštní krutosti. Prostě už nedokázala snadno ulovit svou obvyklou kořist.

Osm let strachu a 150 mrtvých. Tygřice z Talla-Des trpěla zraněná, Corbett při lovu málem zemřel

Právě zkušenost s champawatskou tygřicí Corbetta utvrdila v přesvědčení, které později opakoval ve svých knihách. Zdravý tygr podle něj nemá žádný zvláštní důvod člověka lovit. A vlastně měl pravdu, alespoň v tom základním.

Tygři se lidem obvykle vyhýbají. Samozřejmě mohou zaútočit, když jsou zahnaní do kouta, brání mláďata nebo se cítí ohrožení. To ale není totéž jako zvíře, které začne člověka cíleně vyhledávat jako potravu.

Corbett si všiml, že řada lidožravců měla nějaké zranění. Někdy šlo o zlomené zuby, jindy o poranění způsobená střelbou nebo dikobrazími ostny. Neplatilo to ovšem vždycky. A dnešní poznatky ukazují, že důvodů může být víc. Svou roli hraje dostupnost přirozené kořisti, změny prostředí nebo to, jak často se lidé se šelmami dostávají do kontaktu.

Zajímavé ale je, že Corbett už před více než sto lety odmítal představu tygra jako nějakého krvelačného netvora. Přitom právě on měl dost důvodů si něco takového myslet.

S tygřicí z Champawatu se vypořádal, ale čekali ho ještě mnohem obtížnější protivníci. Jedním z nich byl levhart z Rudraprayagu. Ten začal zabíjet v roce 1918 a lidé se ho zbavili až o osm let později.

Osm let. To je strašně dlouhá doba, když člověk žije v oblasti, kde se bojí vyjít po setmění z domu. Levhartovi se připisuje 125 obětí. Pohyboval se v hornaté krajině severní Indie, kudy procházeli také poutníci mířící k hinduistickým svatyním. Útočil hlavně v noci a dokázal se dostat i do lidských obydlí. A právě to z něj dělalo tak obávané zvíře. Před tygrem se člověk mohl alespoň pokusit chránit tím, že nebude chodit do lesa. Jenže co dělat, když šelma přijde přímo do vesnice?

Corbett se levharta pokoušel dostat opakovaně. Čekal u návnad, sledoval jeho pohyb a hledal místa, kudy by mohl procházet. Jenže levhart byl neobyčejně opatrný. Stačilo málo a zmizel. Corbett o něm později napsal celou knihu. Z jeho vyprávění je znát, jak moc ho tenhle lov vyčerpával. Nešlo jen o fyzickou námahu. Člověk mohl strávit několik nocí čekáním, aniž by šelmu vůbec zahlédl. A mezitím přicházely zprávy o dalších obětech. V roce 1926 se mu konečně podařilo levharta zastřelit.

Při prohlídce těla ale nenalezl tak vážné poškození zubů, jaké objevil u champawatské tygřice. Uvažoval proto, jestli levhart nezačal požírat lidská těla během epidemií, kdy se v oblasti kvůli vysoké úmrtnosti ne vždy dařilo zemřelé řádně pohřbívat. Byla to ale jen jeho domněnka. Dodnes nevíme, co přesně z tohoto levharta udělalo lidožravce.

125 mrtvých a osm let strachu. Lidožravý levhart se stal postrachem indických vesnic

Když člověk čte Corbettovy vzpomínky, občas má pocit, že si snad musel některé věci přikrášlit. Třeba když popisuje, jak se sám vydal za nebezpečným tygrem do hustého lesa, kde nebylo vidět dál než na pár kroků. Jenže právě takhle často lovil.

Důvod byl docela prostý. Větší skupina lidí nadělá hluk a zkušená šelma se jí snadno vyhne. Osamělý lovec měl větší šanci dostat se ke zvířeti blízko. A také mnohem větší šanci, že se něco pokazí.

Corbett se proto nespoléhal jen na pušku. Poslouchal les. Když se ozvalo varovné volání sambara nebo začaly v korunách stromů křičet opice, mohl z toho poznat, že se někde pohybuje velká šelma. Podle stop dokázal odhadovat její směr, někdy i stáří nebo zdravotní stav. Přesto se dostával do situací, kdy mu šlo o život. Některé tygry pronásledoval v místech, kde by po případném útoku neměl prakticky žádnou možnost úniku.

Není divu, že ho lidé v horských vesnicích začali považovat za výjimečného člověka. Corbett navíc podle svých vzpomínek nechtěl za likvidaci lidožravců přijímat vypsané odměny. Pomáhal lidem, kteří často neměli peníze ani na základní potřeby. A kteří kvůli jedinému zvířeti někdy nedokázali ani bezpečně sklidit úrodu.

To ovšem neznamená, že byl nějakým světcem. Byl to Brit žijící v koloniální Indii, se všemi dobovými předsudky a výsadami, které k tomu patřily. Jeho knihy jsou navíc jeho vlastním pohledem na události. A člověk má přirozeně tendenci vyprávět svůj život tak, aby dával smysl.

Na druhou stranu je z jeho textů patrné, že k obyčejným indickým vesničanům měl skutečně blízko. Zajímal se o jejich život, znal jejich problémy a dokázal o nich psát s respektem, který v tehdejší britské literatuře nebyl úplnou samozřejmostí.

Corbett se postupně začal od klasického lovu odklánět. Čím byl starší, tím více času trávil pozorováním zvířat a jejich fotografováním. Pořídil si také filmovou kameru a snažil se zachytit tygry v jejich přirozeném prostředí. Což tehdy rozhodně nebylo jednoduché. Dnešní fotograf má k dispozici teleobjektivy, automatické ostření a techniku, která zvládne pracovat i za špatného světla. Corbett nic takového neměl. Pokud chtěl získat použitelné záběry, musel se ke zvířeti dostat poměrně blízko.

A přesvědčit tygra, aby se objevil zrovna tam, kde měl připravenou kameru, nebylo o nic snazší než ho ulovit. Postupně si také stále silněji uvědomoval, že tygři z indických lesů mizí. Lov pro zábavu, úbytek kořisti i ničení jejich prostředí představovaly vážný problém. Corbett začal veřejně upozorňovat, že pokud se něco nezmění, mohou tato nádherná zvířata jednou zmizet úplně.

V roce 1936 se podílel na vzniku Haileyho národního parku na severu Indie. Šlo o jedno z prvních velkých chráněných území v zemi. Je docela zvláštní, že u jeho zrodu stál právě muž, který měl na svědomí tolik zastřelených šelem. Jenže Corbett mezi lovem nebezpečného lidožravce a zabíjením zdravého tygra pro trofej viděl zásadní rozdíl. A ten se snažil vysvětlovat i ostatním.

V roce 1944 vyšla jeho nejznámější kniha Man-Eaters of Kumaon, česky známá jako Lidožrouti z Kumaonu. Corbett v ní popsal některé ze svých nejnebezpečnějších lovů. Kniha měla obrovský úspěch a postupně následovaly další.

Jenže kdo čeká pouze střílení a dramatické souboje s tygry, může být trochu překvapený. Corbett totiž často odbíhá úplně jinam. Vypráví o vesničanech, o lesích, o zvířatech, která během výprav potkával. Někdy se dlouho věnuje události, která s hlavním příběhem zdánlivě vůbec nesouvisí. Díky tomu jsou jeho knihy zajímavé i dnes.

Člověk se z nich dozví spoustu věcí o životě v tehdejší severní Indii. O chudobě horských vesnic, místních zvycích i o tom, jak moc byli lidé závislí na okolní přírodě. Samozřejmě nejde o historické dokumenty, ve kterých by bylo možné každou větu považovat za ověřený fakt. Corbett mnohé příběhy sepisoval až po letech. Některé okolnosti si mohl pamatovat nepřesně a občas si zřejmě pomohl i literárním zpracováním. To ale jeho knihám na zajímavosti příliš neubírá.

Po vyhlášení indické nezávislosti v roce 1947 Corbett odešel se svou sestrou Maggie do Keni. Usadili se ve městě Nyeri, kde Jim pokračoval v psaní a pozorování přírody. Do Indie, ve které strávil většinu života, se už natrvalo nevrátil. Zemřel 19. dubna 1955. Bylo mu 79 let.

O dva roky později dostal národní park, na jehož založení se podílel, jeho jméno. Dnes je Jim Corbett National Park jedním z nejznámějších indických chráněných území a žijí v něm mimo jiné tygři bengálští. Jeho jméno se objevuje také ve vědeckém názvu tygra indočínského, Panthera tigris corbetti.

Corbett se proslavil tím, že tygry zabíjel. Lidé ho vyhledávali, protože dokázal zastřelit zvíře, na které si nikdo jiný netroufal. A přitom dnes jeho jméno připomíná hlavně ochranu přírody. Nebylo to ale tak, že by se jednoho dne probudil a najednou změnil názor. Tygry obdivoval celý život. I když se některého vydal zastřelit, dokázal ocenit jeho sílu, opatrnost a schopnost přežít v divočině. Jednou o tygrovi napsal, že je velkorysým gentlemanem s neomezenou odvahou. Takové označení by člověk od slavného lovce lidožravců možná nečekal.

Corbett ale dobře věděl, že mezi tygrem, který kvůli zranění začne zabíjet lidi, a zdravým zvířetem žijícím hluboko v lese je obrovský rozdíl. A že za chování těch prvních někdy mohou i lidé, kteří je předtím postřelili nebo připravili o přirozenou kořist. Nakonec tak po sobě nezanechal jen lovecké příběhy a seznam zastřelených šelem. Pomohl také změnit pohled na zvířata, která byla dlouho považována především za nebezpečné škůdce nebo cenné trofeje. A možná je dobře, že si ho dnes lidé připomínají spíš při návštěvě národního parku než při pohledu na tygří kůži zavěšenou na zdi.

Zdroje:

https://allthatsinteresting.com/jim-corbett

https://www.naturesafariindia.com/edward-james-corbett-hunter-turned-conservationist/

https://edterra.com/the-life-of-jim-corbett/

https://www.corbettnationalpark.in/corbett-heritage.htm

https://www.themeateater.com/hunt/general/bar-room-banter-the-man-who-hunted-historys-most-lethal-tigers