Hlavní obsah
Lidé a společnost

John chtěl Sentinelce obrátit na správnou víru. Místo toho našel na pláži zakázaného ostrova smrt

Foto: Chrissie, UI, chatgpt

Šestadvacetiletý Američan John Allen Chau věřil, že našel své životní poslání. Navzdory zákazu se vydal na Severní Sentinel, ostrov obývaný jedním z nejizolovanějších kmenů světa. O několik dní později byl mrtvý.

Článek

Jsou místa, která na mapě vypadají jako pouhá tečka. Kousek zeleně v modré vodě, nic víc. Severní Sentinel je přesně takový. Malý ostrov v Andamanském souostroví, zarostlý tropickým lesem, obklopený korálovým útesem a mořem, které se při špatném počasí umí rychle změnit v past. Jenže na rozdíl od jiných tropických ostrovů se sem nejezdí za dobrodružstvím, odpočinkem ani poznáním. Sem se totiž nejezdí vůbec.

Důvodem nejsou jen útesy nebo vzdálenost. Na ostrově žijí Sentinelci, jeden z nejizolovanějších národů světa. O jejich jazyce, počtu obyvatel i vnitřním životě ví okolní svět jen velmi málo. Nejde o to, že by je nikdo nechtěl zkoumat, ale oni sami dali opakovaně a velmi jasně najevo, že o kontakt nestojí. Když se k ostrovu přiblížily lodě nebo vrtulníky, často odpovídali šípy. Indická vláda proto dlouhodobě omezuje přístup k ostrovu a chrání ho jako území, kam cizí lidé nemají vstupovat. Nejde jen o bezpečí návštěvníků, ale i o přežití samotných Sentinelců, kteří mohou být mimořádně zranitelní vůči běžným nemocem zvenčí.

Právě na tenhle ostrov se ale v listopadu 2018 rozhodl dostat šestadvacetiletý Američan John Allen Chau.

Víra, dobrodružství a jedna nebezpečná představa

John Allen Chau nebyl člověk, který by se jednoho dne náhodně podíval na mapu a řekl si, že zkusí šokovat svět. Jeho cesta k Severnímu Sentinelu byla delší, plánoval ji už nějaký čas. Nepůsobil jako cynický provokatér. Nebyl to turista, který by si chtěl odškrtnout zakázané místo. Byl to mladý muž hluboce ponořený do své víry, do představ o poslání a do evangelikálního prostředí, v němž se šíření křesťanství mezi „nedosažené národy“ může jevit jako nejvyšší úkol.

Narodil se v roce 1991. Vyrůstal v Americe, studoval na Oral Roberts University a měl blízko k dobrodružství, cestování a přírodě. Lidé, kteří ho znali, ho popisovali jako přátelského, odhodlaného a fyzicky zdatného. Miloval výpravy, pobyt venku, samotu i náročné podmínky. Zároveň ale v sobě nesl myšlenku, že víra nemá zůstat v kostele, ale má se nést tam, kde ji lidé podle jeho přesvědčení ještě neslyšeli.

Jenže právě v tom se skrýval zásadní problém. Chau se nedíval na Sentinelce jen jako na lidi, kteří mají právo zůstat sami sebou. V jeho zápiscích se objevuje pohled misionáře - tam někde žijí lidé, kterým je třeba přinést evangelium. Pro něj to nebyla kolonizace ani násilí. Vnímal to jako službu. Jenže to byl jen jeho pocit. Z pohledu jiných to působilo jako snaha vstoupit do cizího světa bez pozvání a změnit ho podle vlastní víry.

Příprava, která nemohla odstranit hlavní problém

Chau se na svou cestu připravoval. Podle dostupných informací absolvoval zdravotní přípravu, nechal se očkovat, učil se o misijní práci a dlouho přemýšlel, jak se k Sentinelcům dostat. Z jeho deníků je patrné, že si uvědomoval i možnost smrti. Nepočítal s tím, že půjde o jednoduché setkání na pláži, při němž se ostrované usmějí a přijmou dárky. Věděl, že může zemřít.

Jenže dobrá příprava na špatný cíl z toho ještě nedělá dobrý plán.

Mohl se očkovat, mohl číst, mohl trénovat, mohl se modlit. Nic z toho ale neřešilo základní věc - Sentinelci o kontakt nestáli. A nešlo jen o jejich „neochotu“. Šlo o jejich právo na vlastní způsob života a také o velmi reálné zdravotní riziko. U izolovaných komunit může i zdánlivě banální infekce způsobit tragédii. Ochránci původních obyvatel proto po Chauově smrti upozorňovali, že podobný pokus mohl ohrozit celý kmen, nejen jeho samotného.

Listopad 2018

Na Andamany dorazil Chau na podzim roku 2018. Protože věděl, že legálně se na Severní Sentinel nedostane, zaplatil místním rybářům, aby ho dopravili poblíž ostrova. Tím porušil indické zákony a zároveň vtáhl do nebezpečí i lidi, kteří mu pomáhali. Po jeho smrti byli někteří z nich zatčeni.

První pokusy o přiblížení byly podivnou směsí misijního odhodlání, naivity a strachu. Chau se ke břehu vydával na kajaku. Měl s sebou drobné dárky, ryby, nůžky, fotbalový míč a bibli. Pokoušel se na ostrovany mluvit, i když neznal jejich jazyk. Podle zápisků se snažil působit přátelsky. Jenže z pohledu Sentinelců se k jejich pláži blížil cizinec z neznámého světa. A jejich odpověď byla stejná jako mnohokrát předtím - drž se dál.

Jmenuji se John, miluji vás a Ježíš vás také miluje. (zápisek Chaua)

Při jednom z pokusů ho zasáhl šíp. Podle později zveřejněných informací měl šíp trefit bibli, kterou nesl u sebe. Chau se stáhl zpět. V tu chvíli mohl skončit. Mohl se vrátit, přiznat si, že hranice byla jasně vyznačena, a nechat ostrov být. Ale neudělal to.

Pro někoho je to důkaz víry - byl odmítnut, ohrožen, a přesto se nevzdal. Pro jiné je to důkaz zaslepenosti - dostal varování, přežil ho, a přesto se rozhodl znovu překročit hranici.

Večer před posledním pokusem psal Chau rodině. Jeho poslední zápisky nepůsobí jako zápisky člověka, který by si neuvědomoval riziko. Naopak. Smrt měl před očima. Prosil rodinu, aby se nezlobila na Sentinelce, pokud ho zabijí. V jeho slovech je zvláštní směs klidu, naléhavosti a náboženského přesvědčení, které už nepřipouští návrat.

Byl upřímný, ale upřímnost ještě neznamená správnost. Byl odvážný, ale odvaha se může změnit v bezohlednost. Chtěl pomoci, ale pomoc, o kterou nikdo nestojí, se velmi rychle může stát vpádem.

Ráno 17. listopadu 2018 se vydal na ostrov znovu. A tentokrát se nevrátil.

Co přesně se na pláži stalo, nevíme. Rybáři zůstávali v bezpečné vzdálenosti. Podle jejich výpovědí později viděli, jak domorodci táhnou Chauovo tělo po písku. Objevily se informace, že byl zabit šípy a následně pohřben na ostrově. Indické úřady se pokoušely situaci vyšetřit, ale tělo nebylo vyzvednuto. Nakonec převážil názor, že další přiblížení k ostrovu by mohlo vyvolat konflikt a ohrozit Sentinelce nemocemi.

Tak skončil život mladého muže, který si myslel, že přichází s dobrou zprávou. Pro Sentinelce byl jen dalším vetřelcem.

Proč se z toho stal světový spor?

Chauova smrt okamžitě rozdělila veřejnost. Někteří křesťané v něm viděli mučedníka. Muže, který věděl, že může zemřít, a přesto šel. Připomínali, že dějiny křesťanství jsou plné misionářů, kteří riskovali život v cizích zemích. V tomto pohledu nebyl Chau šílenec, ale člověk naprosto věrný svému přesvědčení.

Jenže kritika byla silná a v mnoha ohledech oprávněná. Antropologové, ochránci původních obyvatel i část veřejnosti upozorňovali, že Sentinelci nejsou objekt pro duchovní přesvědčení jiných. Nejsou „poslední políčko“ na misionářské mapě. Jsou to lidé, kteří mají vlastní svět, vlastní zkušenost a vlastní důvody, proč cizince odmítají.

A ty důvody není těžké pochopit. Historie kontaktů mezi izolovanými národy a vnějším světem je často děsivá. Nemoci, násilí, únosy, vykořisťování, ztráta půdy, rozpad společenství. To nejsou teoretická rizika. To se stalo mnoha původním komunitám po celém světě. Sentinelci možná neznají všechny detaily světových dějin, ale jejich odmítání kontaktu není „zaostalost“. Je to strategie přežití.

Nejtěžší otázka: měl právo tam jít?

U Chaua se pořád vrací jedna otázka - měl právo riskovat vlastní život?

Na to by se dalo říct, že dospělý člověk má právo dělat i nebezpečné věci. Jenže tady nešlo jen o něj. Kdyby zahynul při sólo výstupu na horu, byla by to jiná debata. Na Severním Sentinelu svým rozhodnutím zasáhl do života lidí, kteří se nemohli zúčastnit žádné debaty, nemohli mu odpovědět srozumitelným jazykem, nemohli říct - nechceme tě, nechceme tvé dárky, nechceme tvou víru, nechceme tvé nemoci.

Přesto mu to říkali po svém. Šípy, odstupem, opakovaným odmítáním. A on to nepřijal.

To je na tom příběhu nejsmutnější. Ne jeho smrt samotná, ale fakt, že tragédie byla předvídatelná. Ostrov nebyl neznámý. Zákaz nebyl tajný. Riziko nebylo malé. Sentinelci nebyli lidé čekající na záchranu. Byli to lidé, kteří si chránili domov.

Udělat z Johna Allena jen „fanatika“, „blázna“ nebo „náboženského dobrodruha“ by bylo jednoduché, ale skutečný člověk bývá složitější. Chau měl rodinu, přátele, sny, strachy, humor i pochybnosti. Věřil, že jeho život má smysl právě tehdy, když ho dá do služby něčemu většímu. To není samo o sobě směšné. Mnoho lidí žije z podobné touhy, jen ji naplňují jinak.

Jeho tragédie spočívá v tom, že si vybral cíl, který nebyl jeho. Vzal si za své poslání lidi, kteří ho o žádné poslání nežádali. V jeho očích byl Severní Sentinel duchovní výzvou. V očích Sentinelců to byl domov. A domov se brání.

Ticho po něm

Po Chauově smrti se ostrov nezměnil. Sentinelci dál žijí za hranicí, kterou svět většinou respektuje, někdy ze strachu, někdy z rozumu a někdy snad i z úcty. Indické úřady se po události snažily vyšetřovat, ale zároveň se vyhnout přímému zásahu. Ochránci původních obyvatel opakovaně zdůrazňovali, že nejlepší ochranou Sentinelců je nechat je být.

Chauovo tělo zůstalo na ostrově. V tom je zvláštní, skoro starověká symbolika. Muž z moderního světa, s pasem, očkováním, deníkem, vírou a plánem, nakonec zmizel na místě, které jeho plán odmítlo přijmout. Neexistuje hrob, kam by rodina mohla běžně chodit.

Pro jedny je jeho příběh příběhem mučedníka. Pro druhé jako varování před náboženskou pýchou. Pro další jako důkaz, že některé hranice mají zůstat nepřekročené.

John Allen Chau pravděpodobně nechtěl nikomu ublížit. Nešel na ostrov se zbraní, nešel loupit, nešel lovit senzaci. Šel tam s vírou, že přináší něco nejcennějšího, co podle něj člověk může druhému dát. Jenže právě tady se ukazuje, jak nebezpečné mohou být dobré úmysly, když člověk přestane vidět druhé jako samostatné bytosti a začne je vnímat hlavně jako předmět vlastního poslání.

Sentinelci nepotřebovali, aby je svět pochopil dokonale. Nepotřebovali článek, dokument, misionáře ani zachránce. Potřebovali jediné - aby se k jejich břehům nikdo nepřibližoval.

Chau to věděl. A přesto připlul.

Nejde tak jen o tragickou smrt mladého člověka. Je to i příběh o tom, že víra bez pokory může ztratit cit pro hranice. O tom, že odvaha bez respektu se může změnit v nátlak. A o tom, že člověk může být upřímný, laskavý a odhodlaný, a přesto se hluboce mýlit.

Zůstala jen smrt, ticho ostrova a otázka, která je možná důležitější než celý příběh - kolik dobra ještě zůstává dobrem, když kvůli němu překročíme hranici někoho jiného?

Zdroje:

https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/spojene-staty-indie-vrazda-kmen-domorodci-misionar-john-allen-chau-sentinelci.A181122_101549_zahranicni_dtt

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/american-pred-smrti-nabizel-sentinelcum-ryby-a-jezise-jeho-rodina-domorodcum-odpustila-71414

https://www.lifee.cz/kruta-smrt-mladeho-misionare-john-allen-chau-chtel-privest-divoke-domorodce-k-bohu-misto-toho-prisel-o-zivot-9d74a

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zabity-americky-misionar-svou-navstevou-ohrozil-indicky-kmen-na-bezne-nemoci-jako-chripka-nemaji-vybudovanou-imunitu-61122

https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-krimi/580330/misionare-26-zabil-nepratelsky-kmen-na-cestu-byl-pripraveny-rika-krestanska-skupina-ktera-ho-tam-vyslala.html

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz