Johnnyho F. Garretta popravili za vraždu jeptišky. Ale byl opravdu vinen? Nebo šlo o justiční omyl?

Ráno 31. října 1981 našly sestry ve františkánském klášteře St. Francis Convent v texaském Amarillu mrtvou šestasedmdesátiletou řeholnici Tadeu Benzovou. Ležela ve svém pokoji ve druhém patře. Zpočátku dokonce nebylo jasné, že jde o vraždu. Tělo bylo odvezeno do pohřebního ústavu a teprve později si sestry všimly rozbitého okna a otevřeného rámu v komunitní místnosti v přízemí. Policie dorazila zhruba kolem deváté ráno. Na místě našla ložní prádlo, noční oblečení oběti a kuchyňský nůž pod postelí. Venku na příjezdové cestě byl objeven také další nůž.

Pitva ukázala mnohem horší obraz, než jaký se zpočátku zdál. Tadea Benzová měla poranění hlavy, bodné rány na hrudi, oděrky a zranění na krku. Patolog Ralph Erdmann označil za příčinu smrti ruční škrcení. Zjištěny byly také známky násilného sexuálního napadení. Ve vzorcích z pochvy byly nalezeny spermie a prostatické sekrety, ale nebyl proveden test, který by určil krevní skupinu pachatele. Později se právě tato okolnost stala jedním z hlavních bodů sporu.

Policie se brzy zaměřila na sedmnáctiletého Johnnyho Franka Garretta. Bydlel poblíž kláštera, prakticky přes ulici. Podle pozdějšího rozhodnutí federálního odvolacího soudu byl Garrett viděn, jak v noci vraždy běží směrem od kláštera. Otisky prstů a dlaně nalezené na kuchyňském noži a na čele postele měly odpovídat Garrettovi. Pubické chlupy nalezené na místě byly podle tehdejší expertizy určeny jako shodné v individuálních charakteristikách s jeho chlupy. Soud proto později označil důkazy proti němu za „overwhelming“, tedy velmi silné.

To, že soud důkazy označil za silné, však neznamená, že případ byl bez problémů. V roce 1981 ještě nebyly běžně dostupné dnešní DNA metody. Analýza vlasů či chlupů byla tehdy považována za důležitý forenzní nástroj, ale z dnešního pohledu má podstatně menší váhu než genetický profil. A nejdůležitější biologický materiál, který mohl pomoci určit pachatele sexuálního útoku, byl spotřebován při původních testech. Obhajoba proto později tvrdila, že stát zničil potenciálně osvobozující důkaz. Federální soud tuto námitku neuznal, ale samotný problém tím nezmizel.

Garrett byl odsouzen za vraždu spáchanou během znásilnění a vloupání. To v Texasu znamenalo možnost trestu smrti. Porota ho uznala vinným a soud mu trest smrti skutečně uložil. Jeho odsouzení následně potvrdil texaský odvolací soud a Nejvyšší soud USA odmítl případ přezkoumat. Pozdější federální řízení zkoumající, zda nebylo porušeno nějaké Garrettovo právo, skončilo také neúspěchem.

Z právního hlediska tedy stát postupoval tak, že Garrett byl pachatelem. Jenže právní konec případu není totéž co jistota. Obzvlášť u trestu smrti je rozdíl mezi „dost důkazů pro odsouzení“ a „žádná rozumná pochybnost ani po letech“ zásadní. Garrett po celou dobu tvrdil, že je nevinný. Podle místní zprávy z roku 2011 svou nevinu opakoval jedenáct let, až do popravy.

Jedna z nejtemnějších částí případu nesouvisí přímo s vraždou, ale s Garrettovým životem před ní. Amnesty International v lednu 1992 upozornila, že porota při procesu v roce 1982 neslyšela zásadní informace o jeho duševním stavu, poškození mozku a extrémním týrání v dětství. Podle lékařských odborníků, kteří ho vyšetřovali v letech 1986 až 1992, byl Garrett vážně mentálně narušený, chronicky psychotický a měl poškození mozku po opakovaných poraněních hlavy. Amnesty také uvedla, že trpěl paranoidními bludy, mimo jiné představou, že smrtící injekce ho nezabije.

Popis jeho dětství je mimořádně drastický. Psycholog, který ho zkoumal v roce 1988, označil jeho historii zneužívání a zanedbávání za jednu z nejhorších, s jakými se za 28 let praxe setkal. Podle zpráv byl Garrett bit otcem, následně i nevlastními otci, ponižován za pomočování, jednou měl být posazen na rozpálený sporák a měl mít jizvy po popáleninách. Amnesty dále uváděla tvrzení, že byl sexuálně zneužíván nevlastním otcem a dalšími dospělými a že se už od dětství dostal k alkoholu a drogám.

Tyto informace samy o sobě Garretta neomlouvají a neříkají, zda vraždu spáchal. Ale u trestu smrti mají zásadní význam. V americkém systému se v hlavním procesu neřeší jen vina, ale také otázka, zda člověk má zemřít. Pokud porota neslyšela důkazy o těžkém poškození, psychóze, traumatu a zneužívání, rozhodovala o jeho životě s neúplným obrazem člověka, kterého měla poslat na smrt.

Případ byl zvláštní i tím, že proti Garrettově popravě vystoupili lidé, od nichž by veřejnost možná čekala nejtvrdší požadavek trestu. Texasští katoličtí biskupové v lednu 1992 žádali odklad popravy. Ve svém prohlášení výslovně uvedli, že brutální vraždu sestry Tadei odsuzují, ale zároveň odmítají trest smrti. Připomněli, že Garrett byl v době činu mladistvý a že existují důkazy, které nebyly v původním řízení předloženy - poškození mozku, týrání v dětství, drogová závislost a chronická psychóza.

Podobně se vyjádřily i františkánské sestry z Amarilla, tedy komunita, k níž zavražděná Tadea Benzová patřila. Podle Amnesty žádaly, aby byl Garrettův trest změněn na doživotí. Psaly, že poprava by podle nich spravedlnosti neposloužila, a odvolávaly se na křesťanské odpuštění.

Do případu vstoupil i papež Jan Pavel II. Guvernérka Texasu Ann Richardsová Garrettovi udělila třicetidenní odklad popravy, aby se mohly znovu projednat rozdílné názory na případ. Amnesty zaznamenala, že šlo o první takový zásah guvernérky Richardsové od jejího nástupu do úřadu. Sama ale nemohla udělit milost bez doporučení texaské rady pro milosti a podmíněná propuštění.

Odklad Garretta nezachránil. Texas ho popravil smrtící injekcí 11. února 1992. Bylo mu osmadvacet let. Za čin, za který byl odsouzen, mu bylo v době vraždy sedmnáct. Amnesty na to upozorňovala i v širším kontextu - podle ní šlo o případ mladistvého pachatele a zároveň člověka s vážným mentálním postižením, což bylo v rozporu s mezinárodními standardy, které doporučovaly vyloučit trest smrti u osob s mentální retardací nebo extrémně omezenou mentální způsobilostí.

Kolem jeho posledních slov se později vytvořila legenda. Často se uvádí drsná věta, v níž děkuje rodině a zbytek světa posílá pryč. Oficiální texaské záznamy bývají v tomto bodě citovány tak, že Garrett odmítl poslední prohlášení, zatímco různé mediální a pozdější zdroje uvádějí jinou verzi.

Pochybnosti o Garrettově vině zesílily i kvůli jiné vraždě. Místní stanice NewsChannel 10 v roce 2011 připomněla, že zhruba ve stejné době byla podobným způsobem zabita sedmasedmdesátiletá Narnie Brysonová. Za tuto vraždu byl odsouzen Leoncio Perez Rueda. Garrettovy sestry později tvrdily, že právě on mohl mít spojitost i s vraždou Tadei Benzové.

Není férové jednoduše přepsat vinu z jednoho mrtvého muže na jiného člověka jen proto, že existuje podobnost případů a rodina odsouzeného tomu věří. Jde o hypotézu, ne o soudně potvrzený závěr. Přesto je důležité, že tato linie existovala a že ji nepřipomínali jen příbuzní. Garrettův odvolací právník Jeff Blackburn pro NewsChannel 10 řekl, že je přesvědčen, že Garrett byl popraven neprávem. Zároveň formuloval svou pochybnost opatrně - neřekl, že Garrett se do kláštera nemohl vloupat nebo že nemohl zabít jeptišku, ale tvrdil, že nebyl vinen znásilněním. Dodal, že s dnešní DNA vědou by podle něj mohl být v této části obvinění očištěn.

Tato věta je pro pochopení případu klíčová. Garrettův případ totiž nemusí stát jen na jednoduché otázce „zabil, nebo nezabil“. V texaském právním rámci byl odsouzen k smrti za vraždu spojenou s jinými zločiny, včetně znásilnění a vloupání. Pokud by se ukázalo, že sexuální útok nespáchal, mohlo by to zásadně změnit právní i morální pohled na rozsudek smrti, i kdyby nebyly vyřešeny všechny okolnosti jeho přítomnosti na místě.

Nejtragičtější na starých případech není jen to, že tehdejší věda byla omezenější. Ještě horší je, když se důkazy ztratí, spotřebují nebo znehodnotí tak, že moderní testování už není možné. V Garrettově případě patolog použil celý vzorek z vaginálních výplachů k testům na přítomnost spermatu a prostatických sekretů. Nezůstal materiál pro krevní typizaci, natož pro pozdější DNA testy.

Federální odvolací soud v roce 1988 rozhodl, že tím nebylo porušeno Garrettovo právo na spravedlivý proces. Jinými slovy, soud neviděl dostatečný důvod rozsudek zrušit. Jenže nejdůležitější biologický důkaz sexuálního útoku byl pryč dřív, než ho obhajoba mohla nezávisle prověřit. A právě u případu, kde šlo o život, je to až děsivé.

U podobných případů se často stává, že popravený nebo údajně neprávem odsouzený člověk nakonec překryje samotnou oběť. To by bylo nespravedlivé. Tadea Benzová nebyla jen „jeptiška z případu Johnnyho Garretta“. Byla starší žena, řeholnice, členka komunity, která zemřela v místě, kde se měla cítit bezpečně. Její smrt byla krutá, ponižující a zbytečná. To, že se později řešily pochybnosti kolem procesu, nijak nesnižuje hrůzu toho, co se jí stalo.

Právě proto je ten případ tak těžký. Na jedné straně stojí zavražděná žena. Na druhé straně stát, který tvrdil, že pachatele našel, odsoudil a popravil. Mezi tím jsou důkazy, které tehdejší soudy přijaly jako dostatečné, ale také otázky, které po letech nezní jako maličkosti: Co přesně dokazovaly otisky? Jak spolehlivá byla analýza chlupů? Proč nebyla lépe uchována biologická stopa? Proč se porota nedozvěděla plný rozsah Garrettova duševního stavu? A proč byl popraven člověk, kterému bylo v době činu sedmnáct?

Jisté je, že Tadea Benzová byla zavražděna 31. října 1981 v klášteře v Amarillu. Jisté je, že Johnny Frank Garrett byl za její vraždu odsouzen a 11. února 1992 popraven. Jisté je také to, že soudy jeho odsouzení opakovaně podržely a že podle tehdejšího rozhodnutí existovaly proti němu významné důkazy, včetně otisků a vlasové či chlupové analýzy.

Stejně jisté ale je, že případ měl vážné problematické okolnosti. Porota neslyšela plný obraz jeho poškození, psychózy a extrémního týrání v dětství. Biologický důkaz, který mohl být klíčový pro otázku znásilnění, nebyl zachován pro nezávislé testování. Proti popravě vystoupili katoličtí biskupové, řeholní komunita zavražděné sestry i Amnesty International. A později se objevila podezření spojovaná s jinou podobnou vraždou, byť ta zůstávají nedoložená jako definitivní vysvětlení.

Garrettův případ je tak příběh o systému, který měl v rukou mladého, poškozeného, psychotického člověka a rozhodl se ho zabít, aniž by všechny podstatné okolnosti skutečně dostaly prostor před porotou. A také příběh o oběti, jejíž vražda zůstala navždy spojena s otázkou, zda trest dopadl na správného člověka a ve správné podobě.

Johnny Frank Garrett zůstává jedním z těch jmen, u nichž se americká justice nedokáže úplně zbavit stínu. Oficiálně byl vrahem Tadei Benzové. Historicky je ale jeho případ zároveň varováním - trest smrti nezná opravu. Když se po letech objeví pochybnosti, nelze znovu otevřít celu a říct odsouzenému, aby počkal, protože věda pokročila, svědectví zestárla a staré jistoty se začaly drolit.

Možná Garrett vraždu spáchal. Možná se na místě činu pohyboval a jeho role byla jiná, než jakou předložila obžaloba. A možná byl odsouzen za čin, který měl jiného pachatele. Nevíme pravdu s takovou jistotou, jakou by poprava vyžadovala.

Zdroje:

https://murderpedia.org/male.G/g1/garret-johnny-frank.htm

https://allthatsinteresting.com/johnny-frank-garrett

https://www.usccb.org/resources/statement-bishops-texas-death-penalty-january-1992

https://www.newschannel10.com/story/15894338/halloween-murder-reserected-30-years-later/

https://www.oxygen.com/true-crime-buzz/what-drove-johnny-frank-garrett-to-rape-murder-nun-in-1981

https://law.justia.com/cases/federal/appellate-courts/F2/842/113/295588/

https://www.amnesty.org/en/wp-content/uploads/2021/06/amr510041992en.pdf