Článek
Žijeme ve světě, kde ve většině zemí je naprostou samozřejmostí mít dopravní prostředek, elektroniku, a naopak nemít přístup k internetu je asi jako kdybyste vůbec neexistovali. Ovšem ne všude tomu tak je. Stále jsou na planetě místa, kde žijí lidé, kteří nic z výše jmenovaného neznají, nikdy s tím nepřišli do styku, a dokonce neumějí zřejmě ani rozdělat oheň. Přijde vám to jako sci-fi? V dnešní době? Ne, není to námět na fantasy film, ani žádná parodie, ale skutečnost. Pojďme se podívat blíže např. na kmen Sentinelců.
Odříznutý kmen
Tento kmen žije na ostrově Severní Sentinel, jenž je lokalizován ve vodách Bengálského zálivu. Leží mezi Indií a Barmou, je součástí Andamanských ostrovů. A civilizovaná lidská noha sem má vstup zakázán. Proč? Sentinelci jsou izolovaný kmen, který o setkání s moderní civilizací nestojí a pokud je k tomu někdo přiměje, neváhá „uvítat“ cizince po svém, tedy s oštěpy a jinými zbraněmi. Mají tmavou kůži, jsou menšího vzrůstu a mají kudrnaté vlasy. Obvykle jsou nazí a nosí jen různé pásky z kůry, muži si za ně zastrkávají primitivní dýky. Někteří nosí i náhrdelníky nebo čelenky, ale není to pravidlem. Žijí většinou v dočasných chatrčích stojících na čtyřech kůlech. O jejich jazyku se však dodnes nic neví.
V roce 2018 se o návštěvu ostrova, kde Sentinelci žijí, pokusil americký misionář John Allen Chau. Bohužel byl kmenem a jejich obvyklou zbraní, tedy lukem a oštěpem, zabit. Je to jejich přirozenost. Na ostrově žijí a netouží, aby na něj kdokoliv vstoupil. Jejich obavy jsou na místě. Běloši mají již od dob minulých tendenci vše dobývat a prozkoumávat. Sentinelci však mají svoji kulturu, stejně jako mnoho dalších národností. Proč je tedy nerespektovat a nenechat je žít v jejich domově v klidu a bez nutnosti je zkoumat?
To by ale nebyla lidská civilizace, aby se nepokusila o navázání kontaktu. Indický antropolog Triloknath Pandit měl za úkol navázat kontakt s kmeny, žijícími na zmíněném ostrově, tedy i s kmenem Sentinelců. Výprava se vydala na expedici roku 1967, bohužel bez úspěchu. Tehdy k žádnému setkání nedošlo. Přesto však se ledy pohnuly. Během výzkumu našli na břehu lidskou stopu, která je dovedla až k dřevěnému obydlí hluboko kdesi v džungli. Sentinelce neviděli, předpokládá se ale, že byli ukryti, jelikož o kontakt nestáli. Tato domněnka se potvrdila, když při dalším připlutí k pevnině již byli „vítáni“ domorodci, kteří na ně mávali se zbraněmi, v jejich podání s lukem a šípy. Nestáli o jejich přítomnost a gestikulovali, aby místo opustili.
Ačkoliv působili, že k sobě člověka nepustí, nakonec přece jen došlo k bližšímu setkání, ovšem ne na pevnině. Změnou taktiky se podařilo navázat bližší styk, to, když s sebou Indové dovezli kokosy a hrnce s pánvemi. Jelikož se jednalo o kov a blýskalo se to, Sentinelci o to projevili zájem a kokosy si oblíbili. Předávalo se ovšem ve vodě, na břeh se nesměli přiblížit, jinak hrozilo, že se živí nevrátí zpět. Indické úřady nakonec veškerý styk s tímto kmenem zakázaly. Přirozeně se obávaly možnosti přenosu nemocí a jiných chorob, které by mohly způsobit úplný zánik kmene. Indická vláda se rozhodla, že okolo ostrova bude platit ochranná zóna třech kilometrů. Pokud se někdo pokusí na ostrov dostat, riskuje, že skončí v indickém vězení.
Podle dřívějších pozorování, respektive spíše útržků, které jsme dokázali o těchto lidech zjistit, se jedná o lovce-sběrače, kteří svými primitivními zbraněmi loví buď drobnou suchozemskou zvěř, nebo sbírají místní mořské plody, bahenní kraby či měkkýše. Význam měkkýšů v jejich jídelníčku se odhaduje podle množství lastur nalezených v jejich osadách. V době, kdy ještě nebyla vyhlášená ochranná zóna a různí dobrodruzi se snažili o nich zjistit co nejvíce, žádný z nich nezaznamenal, že by se věnovali alespoň ve zjednodušené formě nějakému způsobu zemědělství.
V současnosti se jakákoliv snaha o kontakt považuje za nepřiměřeně rizikovou a vzhledem k platnosti ochranné zóny by legálně ke kontaktu ani dojít nemělo. Lid Sentinelců tak může zatím nerušeně fungovat dál bez vnějších vlivů.
Osobně můžu říct, že i když vím, že na světě existují kmeny, kde se lidé živí sběrem lesních plodů, neznají elektřinu a vynálezy moderní doby, zírám vždy s otevřenou pusou, když si pustím nějaké dokumentární video o životě některého z kmenů. Nepřestane mě překvapovat, když lidé poprvé uvidí sirky a následný plamínek. Nebo jak žasnou z toho, že před nimi stojí člověk, který je stejný jako oni, jen třeba odlišné pleti a liší se oblečením a vybavením. Jako kdybych byla Alenkou v říši divů. Nebo v pořadu Věřte, nevěřte. Věřím, že lidé z izolovaných kmenů by o kontakt s námi někdy i stáli, ale obávají se. Což se na jednu stranu nedivím, když si představím, že bych byla příslušnicí kmene a nad mou hlavou by se proletěl vrtulník nebo letadlo. Něco, co jsem nikdy neviděla, o čem nevím, jak to funguje, co to dělá. Bála bych se nového. Možná tomu tak má být, že kromě moderních civilizací jsou i civilizace, které zůstaly „v době kamenné“ a o světě ,,tam venku“ toho moc neví a netouží po něm.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Sentinelese
