Kuna, nenápadná šelma, která dokáže poškodit kdeco, ale i pozabíjet drobnější hospodářská zvířata

Kuna skalní je zvíře, o kterém často čteme nebo slyšíme, ale jen málokdy ji skutečně vidíme. Někdo zaslechne v noci dusot na půdě, jiný ráno najde překousaný kabel v autě, další přijde o slepici a automaticky řekne: „To byla kuna.“ Jenže kuna skalní není jen škůdce z půd a motorových prostorů. Je to chytrá, přizpůsobivá a nesmírně obratná šelma, která se naučila využívat člověkem změněnou krajinu lépe než mnoho jiných druhů.

Latinsky se jmenuje Martes foina a v české přírodě je doma. Nepůsobí exoticky, nebudí takovou pozornost jako liška nebo vydra, a přesto žije často mnohem blíž člověku než ony. Někdy doslova nad hlavou. Stačí starší dům, stodola, seník, půda s dírou pod taškami nebo neklidný kout zahrady a kuna má najednou všechno, co potřebuje - úkryt, teplo, klid přes den a v noci okolní krajinu jako prostřený stůl.

Kuna skalní je štíhlá, protáhlá šelma s pružným tělem, krátkýma nohama a dlouhým huňatým ocasem. Na první pohled působí elegantně, skoro jako zvíře stvořené pro pohyb po trámech, kamenech, zdech a větvích. Má hnědou srst, světlou náprsenku a špičatý čenich s bystrýma očima. Právě světlá skvrna na hrdle bývá nejznámějším rozpoznávacím znakem, i když sama o sobě nemusí vždy stačit.

U kuny skalní je náprsenka obvykle bělavá až špinavě bílá a často se směrem dolů rozděluje na přední končetiny. Tím se liší od kuny lesní, která mívá náprsenku spíš žlutavou až oranžovou. Není to však pravidlo vytesané do kamene. V přírodě se najdou jedinci světlejší, tmavší, s kresbou ne zcela učebnicovou. Lepší je proto všímat si i prostředí, chování a dalších znaků.

Kuna skalní mívá také světlejší čenich a lysé polštářky na tlapkách, což souvisí s tím, že se častěji pohybuje po tvrdém povrchu, kamenech, střechách, zídkách a dvorech. Kuna lesní má tlapky osrstěnější, protože se víc pohybuje v lesním prostředí a na sněhu. V běžném setkání, kdy zvíře v noci jen přeběhne přes dvůr nebo zmizí po okapu, si toho ale člověk sotva všimne.

Kuna skalní je příkladem zvířete, které se člověku nevyhýbá tak důsledně, jak bychom u šelmy čekali. Naopak, lidská sídla jí často vyhovují. Vesnice, okraje měst, zahrady, sady, staré hospodářské budovy, sklady, půdy a chatové oblasti jí poskytují členité prostředí s množstvím úkrytů. V přírodě využívá skalnaté stráně, křoviny, remízky, staré lomy nebo okraje lesů, ale zcela uzavřený hluboký les pro ni není tak typický jako pro kunu lesní.

Právě odtud pochází i její české jméno. „Skalní“ neznamená, že by žila jen ve skalách, ale že má ráda členitý, kamenitý a rozbitý terén. V lidském světě jí podobné podmínky nahrazují zídky, hromady dřeva, střechy, půdy, stodoly a technické kouty. Starý venkovský dům je pro ni vlastně umělá skála s dutinami, štěrbinami, trámy a suchým úkrytem.

Přes den většinou odpočívá. Člověk o ní často neví celé týdny, dokud se v noci neozve rachot. Kuna se dokáže pohybovat nečekaně hlučně. Na půdě nepůsobí jako malé zvíře, ale spíš jako někdo, kdo tam převrací krabice. Běhá po trámech, přenáší potravu, značkuje si prostor, někdy tam vychovává mláďata. Kdo ji zažil nad ložnicí, ví, že poetická představa „divoké přírody pod střechou“ rychle ztrácí kouzlo.

Kuna skalní je všežravá šelma. Neznamená to, že by jedla náhodně cokoli. Znamená to, že dovede využít mnoho zdrojů podle roční doby a prostředí. Loví drobné savce, hlavně myši, hraboše a potkany, bere ptáky, vejce, hmyz, obojživelníky, někdy menší plazy. Velkou část jídelníčku mohou tvořit také plody - třešně, švestky, jablka, hrušky, jeřabiny, bezinky nebo jiné měkké ovoce.

V tom je kuna zajímavější, než jak se obvykle líčí. Není to jen zabiják slepic. V krajině funguje i jako predátor hlodavců a zároveň jako konzument plodů, jejichž semena může šířit dál. Na podzim se její trus často pozná právě podle zbytků ovoce. Bývá podlouhlý, zkroucený, uložený na nápadných místech, protože kuna jím zároveň značkuje své území.

Když se dostane do kurníku, může napáchat velké škody. Někdy nezabije jen jednu slepici, ale více kusů najednou. To lidé vnímají jako zbytečnou krutost, ale u šelem to bývá spuštěná lovecká reakce v uzavřeném prostoru. Slepice plaší, mávají křídly, nemají kam uniknout a kuna reaguje znovu a znovu. V přírodě by taková situace většinou nenastala. V kurníku se z ní stane pohroma.

Jedním z nejznámějších problémů posledních desetiletí jsou kuny v automobilech. Člověk přijde k autu, nastartuje a zjistí, že něco není v pořádku. Hadice, kabely, izolace nebo měkké části v motorovém prostoru mohou být okousané. Objevují se chlupy, zbytky potravy, zápach nebo otisky tlapek. Často se říká, že kunám chutná izolace kabelů, ale skutečnost je složitější.

Motorový prostor auta je pro kunu lákavý hlavně jako úkryt. Je chráněný, členitý a po jízdě teplý. Pro noční šelmu je to suchá dutina, do které se dá vlézt zespodu. K poškození může dojít při průzkumu, hře, okusování nebo značkování. Velkou roli může hrát pach jiné kuny. Když auto stojí jednou na území jednoho zvířete a pak jinde, další kuna může reagovat na cizí pach agresivněji a snažit se ho překrýt nebo zlikvidovat.

Proto se někdy stává, že potíže mají lidé, kteří parkují střídavě na více místech. Nejde o pomstu ani o záhadnou zálibu v automobilové technice. Je to důsledek toho, že jsme kunám nabídli dutiny, které v krajině působí jako malé mobilní nory, a zároveň jsme do jejich teritoriálního světa vnesli věc, která přenáší pachy z místa na místo.

Kuna v domě je jiný problém než kuna na zahradě. Na zahradě si jí člověk často ani nevšimne, nebo ji zahlédne jen jako stín u plotu. Na půdě ale zanechává hluk, trus, pach, zbytky kořisti a někdy poškozuje izolaci. Umí se protáhnout překvapivě malým otvorem. Stačí škvíra pod taškou, mezera u oplechování, otvor u štítu, špatně zabezpečené větrání nebo stará dutina ve zdi.

Nejhorší bývá období, kdy má mláďata. Tehdy není dobré bezhlavě uzavírat všechny vstupy, protože by mohla mláďata zůstat uvnitř a uhynout. Následný zápach je horší než původní problém. Rozumné řešení spočívá v pozorování, nalezení přístupových cest, jednosměrném vyloučení zvířete a teprve potom v pevném uzavření otvorů. Plašiče, pachové odpuzovače a různé domácí triky někdy pomohou, někdy ne. Kuna je inteligentní a na mnohé podněty si zvykne.

Důležité je nenechávat jí pohodlný přístup. Větve sahající ke střeše, popínavé rostliny, hromady dřeva u zdi nebo otevřené vikýře mohou fungovat jako pozvánka. Když má dům starou střechu plnou škvír, samotná vůně odpuzovače problém nevyřeší.

Kuna lesní, latinsky Martes martes, je kuně skalní podobná natolik, že si je lidé často pletou. Přesto jde o jiný druh s trochu jiným způsobem života. Jak už název napovídá, kuna lesní je více vázaná na les. Vyhovují jí starší porosty, dutiny stromů, hnízda, hustší lesní komplexy a klidnější prostředí. Je výborný lezec a v korunách stromů se pohybuje jistěji než kuna skalní.

Na rozdíl od kuny skalní se méně často usazuje přímo v lidských stavbách. To neznamená, že se nikdy neobjeví u vesnice nebo u samoty, ale typickým „nájemníkem půdy“ bývá spíš kuna skalní. Kuna lesní je z pohledu člověka skrytější, opatrnější a víc spojená s lesním prostředím. Její přítomnost člověk častěji odhalí podle stop, trusu nebo záznamu z fotopasti než podle nočního dupání nad stropem.

V potravě se oba druhy částečně překrývají. Kuna lesní loví drobné savce, ptáky, vybírá vejce, požírá hmyz i plody. V lese může být významným predátorem veverkám, ptákům hnízdícím v dutinách nebo drobným hlodavcům. Stejně jako kuna skalní není jen masožravec v úzkém smyslu. Plody a bobule pro ni mohou být sezonně velmi důležité.

Nejčastěji se uvádí barva náprsenky. Kuna skalní má náprsenku bělavou, kuna lesní žlutavou až oranžovou. U kuny skalní bývá skvrna často vidlicovitě protažená na přední nohy, zatímco u kuny lesní bývá kompaktnější. Jenže v praxi se zvíře mihne ve tmě, světlo zkresluje a barva srsti se může lišit. Proto je dobré brát tento znak jako pomocný, ne absolutní.

Další rozdíl je v prostředí. Kuna na půdě domu, ve stodole, v motoru auta nebo v městské zástavbě bude s vysokou pravděpodobností kuna skalní. Kuna spatřená hluboko v lese, zvlášť v souvislých porostech, může být spíš kuna lesní. Ani to ale není stoprocentní, protože oba druhy se mohou v krajině potkávat a jejich prostředí se místy překrývá.

Rozdíly jsou i v tlapkách. Kuna lesní má chodidla hustěji osrstěná, což jí pomáhá v lesním prostředí a na sněhu. Kuna skalní má polštářky tlapek více holé. Pro běžného člověka je to však znak použitelný hlavně u stop nebo uhynulého jedince, nikoli při krátkém nočním pozorování.

Z hlediska běžného hospodářství a lidských škod je problémovější kuna skalní. Důvod není v tom, že by byla „horší“ nebo krvelačnější než kuna lesní. Je prostě častěji tam, kde může člověku něco poškodit. Žije blíž domům, stodolám, kurníkům, půdám, autům a zahradám. Tím pádem má víc příležitostí dostat se do konfliktu.

Kuna skalní může škodit v drůbežárnách a malochovech, pokud nejsou dobře zabezpečené. Může zabíjet slepice, holuby, králíčata nebo vybírat vejce. V budovách znečišťuje půdy, poškozuje izolace, ruší nočním hlukem a přenáší zbytky potravy. V autech může způsobit drahé závady. To všechno jsou škody, které člověk pocítí přímo a rychle.

Kuna lesní také loví ptáky, drobné savce a může vybrat hnízda. V lesním hospodářství ale obvykle nebývá vnímána jako zásadní škůdce. Naopak je součástí přirozených potravních vztahů. Může lokálně působit tlak na některé druhy ptáků nebo drobných savců, ale zároveň pomáhá regulovat hlodavce. Její konflikty s člověkem jsou méně nápadné hlavně proto, že nežije tak často přímo v našich stavbách.

Kdybychom tedy otázku položili prakticky: která kuna častěji způsobuje škody na majetku, v kurnících a kolem domů? Odpověď zní: kuna skalní. Která je významnější lesní šelma v přirozenějším prostředí? Tam má větší roli kuna lesní. Nejde o jednoduché rozdělení na škodlivou a užitečnou. Obě jsou predátoři, obě loví, obě mohou člověku něco vzít. Jen kuna skalní se přiblížila k lidskému světu natolik, že její přítomnost víc bolí.

U kun je zajímavé rozmnožování. Páření probíhá v létě, ale vývoj zárodku se na určitou dobu pozastaví. Tomu se říká utajená březost neboli odložená nidace. Díky tomu se mláďata rodí až na jaře, kdy jsou podmínky pro jejich přežití příznivější. Samice mívá několik mláďat, která se rodí slepá a bezmocná. Doupě může být ve stromové dutině, ve skalní štěrbině, v hnízdě jiného zvířete, ale u kuny skalní také na půdě, ve stodole nebo v jiném chráněném koutě lidské stavby.

Mláďata jsou zpočátku zcela závislá na matce. Jak rostou, začínají být hlučnější, pohyblivější a zvědavější. Právě tehdy lidé často zjistí, že na půdě nebydlí jedna kuna, ale celá rodina. Dupání, pískání, škrábání a noční honičky se ozývají hlavně v době, kdy se mladé kuny učí pohybovat a prozkoumávat okolí.

Nejúčinnější ochranou proti kuně není vztek, ale prevence. Kurník musí být pevný, bez škvír, s kvalitním pletivem a zajištěným zavíráním na noc. Kuna se protáhne otvorem, který člověku připadá směšně malý. Slabé místo najde rychleji než majitel.

U domu je důležité zkontrolovat střechu, štít, větrací otvory, podbití, mezery u okapů a větve přiléhající ke stavbě. Pokud se kuna už nastěhovala, je lepší postupovat promyšleně: zjistit vstupy, ověřit, zda uvnitř nejsou mláďata, a teprve potom prostor uzavřít. Ukvapené zazdění může situaci zhoršit.

U aut pomáhá parkování v uzavřené garáži, mechanické zábrany vstupu do motorového prostoru, pravidelné mytí pachových stop a někdy i elektronické odpuzovače. Úspěšnost jednotlivých metod se liší. Co funguje u jednoho auta a jedné kuny, nemusí fungovat jinde. Kuna není stroj, který reaguje vždy stejně.

Je snadné mít ke kuně odpor, když člověku zničí izolaci nebo zabije slepice. Přesto by byla chyba vidět v ní jen nepřítele. Kuna skalní i kuna lesní jsou součástí naší fauny. Patří do krajiny stejně jako liška, jezevec nebo sova. Loví drobné živočichy, odstraňují slabé kusy, využívají sezónní zdroje potravy a samy jsou součástí širších vztahů mezi druhy.

Kuna skalní nám navíc ukazuje, jak pružně se některá zvířata dokážou přizpůsobit. Zatímco jiné druhy mizí s každým zásahem do krajiny, ona našla cestu do světa střech, půd, dvorů a parkujících aut. Není to pohodlné soužití. Je to spíš tiché vyjednávání o prostoru. My stavíme domy, chováme drůbež a necháváme auta venku. Kuna hledá dutiny, potravu a bezpečí. Konflikt je v takové situaci téměř nevyhnutelný.

Rozdíl mezi kunou skalní a kunou lesní je v tomhle ohledu výmluvný. Kuna lesní zůstala víc šelmou lesa. Kuna skalní se stala šelmou okrajů, zdí a střech. Jedna je symbolem skrytého života v korunách a dutinách starých stromů, druhá nočním sousedem, kterého možná nikdy neuvidíme, ale zato ho občas velmi dobře uslyšíme.

Kuna skalní je zvíře plné rozporů. Je krásná, chytrá a obdivuhodně obratná, ale zároveň dokáže způsobit škody, které člověka opravdu rozzlobí. Není to krvelačná bestie ani roztomilý návštěvník, kterého bychom měli bezstarostně vítat pod střechou. Je to divoká šelma, která se naučila žít v našem sousedství.

Zdroje:

https://www.myslivost.cz/mam/getattachment/III-Pece-o-zver-a-lovectvi/Stopar/Stopar-Kuna-skalni.pdf.aspx

https://www.atlas-skudcu.cz/kuna-skalni/

https://cit.vfu.cz/pohoda/kuna_skal.pdf

https://www.idnes.cz/hobby/mazlicci/kuna-lesni-skalni-domaci-pelesnice-skody.A211129_113852_hobby-mazlicci_mce

https://www.chovzvirat.cz/zvire/2882-kuna-skalni/

https://www.npsumava.cz/wp-content/uploads/2020/11/kuna-skalni-nahled.pdf

https://www.npsumava.cz/wp-content/uploads/2020/11/kuna-lesni-nahled.pdf