Mají obří kusadla a běhají neuvěřitelnou rychlostí. Solifugy nejsou ani pavouci, ani štíři

Solifugy jsou ten typ zvířete, kterému stačí jediný špatný záběr na internetu a pověst má zničenou na desítky let dopředu. Když se na ně člověk podívá, trochu tomu rozumí. Mají placaté tělo, dlouhé nohy a hlavně nápadná kusadla, která vypadají skoro nepatřičně velká. A když se rozběhnou, nedají vám moc času na klidné pozorování. Prostě se mihnou po zemi a zmizí pod kamenem, ve stínu nebo někde v trávě.

Právě z toho vznikla většina jejich slávy i smůly. Lidé si jich všímají hlavně ve chvíli, kdy je překvapí. Někdo je najde ve stanu, jinému proběhnou kolem nohy v poušti, další uvidí fotografii, na které kvůli perspektivě vypadají skoro jako zvíře z hororu. Pak už stačí málo. Příběh se převypráví, trochu přikrášlí, přidá se jed, rychlost, údajné útoky na člověka nebo historka o velbloudech, a z obyčejného pouštního lovce je rázem příšera.

Nepomáhají tomu ani jejich lidová jména. Anglicky se jim říká camel spiders, tedy velbloudí pavouci, jinde zase wind scorpions, větrní štíři, nebo sun spiders, sluneční pavouci. Jenže všechna ta jména trochu klamou. Solifugy nejsou pavouci, nejsou štíři a velbloudy nežerou. Patří mezi pavoukovce, podobně jako pavouci, štíři, sekáči nebo roztoči, ale tvoří vlastní samostatný řád Solifugae. Popsaných je už víc než tisíc druhů a když si odmyslíme strašidelné historky, jde o zajímavá zvířata.

Solifugy se na první pohled mezi pavoukovci neztratí. Mají tělo rozdělené na přední hlavohruď a zadeček, osm kráčivých nohou a před ústy výrazné chelicery, tedy kusadlovité útvary. Právě chelicery jsou jejich nejvýraznější znak. U mnoha druhů jsou tak nápadné, že opticky přebíjejí zbytek těla. Zatímco pavouk používá chelicery hlavně jako nosič jedových drápků, solifuga je používá mnohem přímočařeji - mechanicky. Kořist uchopí, rozdrtí, rozstříhá a postupně zpracuje. Nejde o elegantního lovce s pavučinou a jedem, ale spíš o rychlého pozemního predátora, který spoléhá na sílu čelistí, pohyb a okamžitý útok.

Jejich tělo působí často chlupatě a trochu „rozcuchaně“. To není náhoda. Chloupky a smyslové brvy jim pomáhají vnímat okolí, proudění vzduchu, doteky i vibrace. Velmi nápadné jsou také tzv. pedipalpy, tedy přívěsky před prvním párem nohou. U solifug vypadají skoro jako další pár končetin, takže člověk snadno získá dojem, že zvíře má deset nohou. Ve skutečnosti ale pedipalpy neslouží jako běžné nohy. Solifuga jimi ohmatává prostor, zachycuje kořist a v některých situacích si jimi pomáhá při pohybu. Na jejich koncích mohou být zvláštní přilnavé struktury, díky nimž se zvíře dokáže přidržet kořisti nebo povrchu.

Na rozdíl od štírů nemají solifugy jedový bodec na konci zadečku. A na rozdíl od pravých pavouků nemají snovací bradavky a netkají pavučiny. A hlavně nemají jedové žlázy. Když kousnou, může to bolet, větší druhy mohou poranit kůži a rána se může zanítit, ale nejde o jedovaté zvíře, které by člověka zabíjelo jedem. Tohle je důležité, protože právě údajná smrtící jedovatost patří k nejrozšířenějším mýtům. Ve skutečnosti je jejich nebezpečí pro člověka mnohem přízemnější - když je někdo chytá holou rukou nebo je zbytečně dráždí, může dostat bolestivé kousnutí.

Kdyby si měl člověk zapamatovat o solifugách jen jednu věc, byly by to jejich chelicery. Jsou dvoudílné, silné, pohyblivé a při detailním pohledu až překvapivě složité. Nejde o obyčejné „kleštičky“. Jsou ozubené, často druhově charakteristické a u samců mohou nést zvláštní struktury, které souvisejí s pářením. Solifuga jimi dokáže kořist nejen sevřít, ale doslova porcovat. V přírodě loví především různé členovce, tedy hmyz, pavouky, štíry, mnohonožky a další drobná zvířata. Větší druhy si poradí i s drobnými obratlovci, pokud se naskytne příležitost, ale rozhodně nejde o žádné lovce velkých zvířat.

Jejich způsob krmení není nic pro citlivější povahy. Solifuga není tvor, který by kořist omámil jedem a pak v klidu čekal. Je to rychlý predátor, který se na oběť vrhne, drží ji pedipalpami, drtí chelicerami a postupně ji rozmělní. Žádná magie, žádné skryté jedové triky, jen svaly, rychlost a výborně uzpůsobené čelisti. Právě proto působí tak brutálně. U pavouka má člověk často strach z neviditelného jedu. U solifugy vidí zbraň přímo před sebou.

Kusadla se podílela i na vzniku jejich děsivé pověsti. Když se solifuga dostane do stanu, boty nebo k lidskému obydlí, působí mnohem větší, než je. Většina druhů je poměrně malá, větší solifugy mohou mít tělo dlouhé několik centimetrů, s nohama působí mohutněji. Zblízka, ve stresu a za šera ale člověk málokdy měří přesně. Stačí záblesk čelních kleštiček a mozek si představí zbytek.

Solifugy jsou rychlé. To je pravda. Jsou to aktivní běžci, kteří dokážou po zemi vyrazit s energií, jakou u podobně velkého zvířete nečekáme. Právě rychlost jim vynesla jméno „větrní štíři“. Jenže i tady se skutečnost často nafukuje. Internetové historky jim připisovaly nesmyslné rychlosti, výskoky do výšky, pronásledování lidí a skoro až záměrný útok na člověka. Ve skutečnosti neběhají čtyřicítkou, neskáčou lidem po obličeji a člověka nepronásledují jako kořist. Některé situace, kdy to tak může vypadat, mají mnohem obyčejnější vysvětlení. Solifuga v rozpálené krajině někdy vyhledává stín. Když se pohybuje člověk, pohybuje se i jeho stín. Zvíře pak může běžet směrem k němu, ne proto, že by ho chtělo sežrat, ale proto, že hledá úkryt před sluncem.

V otevřené suché krajině není mnoho času na váhání. Kořist uteče, predátor se objeví rychle a denní vedro může být nebezpečné samo o sobě. Solifuga proto musí být pohotová. Její tělo není stavěné na dlouhé vytrvalostní pochody, spíš na krátké prudké výpady, rychlé úniky a noční pobíhání po povrchu půdy. V noci může prohledávat okolí, narážet na hmyz a jiné bezobratlé a okamžitě využít příležitost.

Když se člověk snaží solifugu pozorovat, často zjistí, že to není vůbec snadné. Nejenže rychle běhá, ale bývá aktivní hlavně v noci a v terénu se dokáže snadno ztratit. Vědci je proto často studují pomocí pastí nebo cíleného nočního sběru. I to přispívá k tomu, že o nich veřejnost ví méně než o pavoucích nebo štírech. Jsou nápadné, když je člověk náhodou potká, ale jejich každodenní život zůstává většině lidí skrytý.

Solifugy si nejčastěji spojujeme s pouštěmi. Nejvíce se jim daří v suchých, teplých oblastech, kde se pohybují po písku, kamenité půdě, polopouštích, stepích a savanách. Najdeme je v Africe, na Blízkém východě, v Asii, v jižní Evropě i v Americe. Nejsou to ale výhradně obyvatelé nekonečných písečných dun. Mnoho druhů žije v kamenitých polopouštích, suchých travnatých oblastech nebo řídké křovinaté krajině. Důležitá je pro ně kombinace tepla, úkrytů a dostatku drobné kořisti.

Během dne se často schovávají. Mohou využívat skuliny pod kameny, opuštěné nory nebo si samy vyhrabávat jednoduché úkryty. Denní žár by pro ně mohl být nebezpečný, protože i odolný pouštní tvor musí hospodařit s vodou a teplem. Noc je pro ně bezpečnější a výhodnější. Vychází kořist, teplota klesá a solifuga může běhat po povrchu bez toho, aby ji slunce doslova vysušovalo.

Život solifug je většinou samotářský. Nežijí ve skupinách, nesdílejí nory jako společenský hmyz a nevyhledávají společnost vlastního druhu, pokud nejde o rozmnožování. Setkání samce a samice proto může být riskantní. U mnoha pavoukovců platí, že partner je zároveň potenciální potrava, a u solifug to není jiné. Samec musí samici najít, zvládnout kontakt a předat sperma tak, aby se sám nestal součástí její večeře. Reprodukční biologie solifug je přitom stále méně prozkoumaná než u mnoha známějších skupin pavoukovců, což z nich dělá zajímavý objekt pro další výzkum.

Páření může u různých druhů probíhat rozdílně, ale často zahrnuje poměrně dramatickou manipulaci se samicí. Samec ji může uchopovat, polohovat a přenášet sperma pomocí chelicer. Z našeho pohledu to nepůsobí zrovna něžně. U takových zvířat ale nejde o romantiku, nýbrž o krátké evoluční vyjednávání mezi úspěchem a rizikem. Samice po oplození klade vajíčka do úkrytu v půdě. U některých druhů se uvádí určitá forma hlídání nebo péče o snůšku, ale není to péče jako u savců. Spíš jde o ochranu vhodného místa v nejzranitelnější fázi vývoje.

Mláďata po vylíhnutí připomínají drobnější verze dospělců, i když procházejí vývojem a svlékáním. Stejně jako u jiných členovců je svlékání nezbytné, protože pevná vnější kostra neroste spolu s tělem. Každé svlékání je rizikové období. Zvíře je měkčí, zranitelnější a musí se ukrýt, než jeho nový povrch zpevní. V poušti nebo polopoušti, kde je mnoho hladových predátorů, to může být otázka života a smrti.

Většinou ne, pokud je člověk nechytá. Solifugy nejsou jedovaté v tom smyslu, v jakém se lidé bojí pavouků nebo štírů. Nemají jedový osten, nepíchají a nevpouštějí do člověka smrtící toxin. Mohou ale kousnout. A protože jejich chelicery jsou silné, větší jedinci dokážou způsobit bolestivé poranění. Taková rána se může zanítit, zvlášť v prašném prostředí, ale to je otázka mechanického poškození a infekce, ne tajemného pouštního jedu.

Důležité je také říct, že solifugy člověka neloví. Člověk je pro ně obrovský objekt, ne potrava. Když vběhnou do stanu, domu nebo pod židli, obvykle hledají úkryt, stín, kořist nebo jen bloudí. To samozřejmě neznamená, že by bylo příjemné najít je v botě. V oblastech, kde žijí, má smysl boty před obutím vyklepat, nenechávat oblečení zbytečně na zemi a zvíře nebrat do ruky. Stejná opatrnost ale platí pro mnoho pouštních živočichů.

Jejich pověst je tedy dvojí. Na jednu stranu nejsou neškodnou plyšovou hračkou. Mají silná kusadla a při neopatrné manipulaci se umějí bránit. Na druhou stranu rozhodně nejsou zabijáci lidí, nežerou velbloudům břicha, nekladou vajíčka pod lidskou kůži a nečekají v noci na spící vojáky, aby jim sežraly tvář.

Solifugy mají v ekosystémech suchých oblastí své místo jako predátoři drobných živočichů. Pomáhají regulovat populace hmyzu a dalších bezobratlých, samy se stávají potravou ptáků, plazů, savců nebo větších členovců. Jsou součástí nočního provozu pouště, který člověk většinou nevidí. Přes den se krajina může zdát prázdná, rozpálená a nehybná. V noci se ale rozběhne jiný svět. Po písku se pohybují brouci, štíři, gekoni, pavouci, drobní savci a mezi nimi i solifugy.

Jejich význam je tím větší, že suché ekosystémy bývají křehké. Pouště a polopouště nejsou mrtvé krajiny. Jsou to prostředí s přesnými vazbami, kde každý organismus hospodaří s energií, vodou a úkrytem. Solifuga je jedním z tvorů, kteří ukazují, že i zdánlivě nehostinná místa mohou být plná specializovaného života.

Zdroje:

https://www.nationalgeographic.cz/priroda/solifuga-arabska-pavoukovec/

https://www.abicko.cz/clanek/precti-si-priroda/18375/poustni-bezci-zahadne-priserky-solifugy.html

https://www.smithsonianmag.com/science-nature/camel-spiders-are-fast-furious-and-horrifically-fascinating-180964439/

https://www.faunaportal.cz/clanek/chov_solifug

https://ingwelala.co.za/archives/fauna-flora/solifugids.html