Mám rodinu, ale ta mi nepomůže, odstřihla mě. Jak moc je na místě odsuzovat ty nejbližší?

Mám rodinu, ale ta mi nepomůže

Paní Marie žila sama v městském bytě o velikosti 1+kk. Nikdo ji nechodil navštěvovat, většinou si vše zařídila sama, byla soběstačná. Malé nákupy zvládala, pohybovala se bez problémů. Se sousedy moc nevycházela, nemluvila s nimi, oni sami o ní téměř nevěděli. Občas ji slýchávali, jak na někoho křičí do mobilního telefonu, nejspíš někdo z rodiny. Nikoho u ní ale na návštěvě nikdy neviděli, nikdo u ní nezvonil, nikdo se neptal. Marie byla známá jako takové ráznější, mrzuté povahy a při případných konverzacích se dokázala změnit v zuřivou tygřici, jakmile s ní někdo nesouhlasí. Sousedé se jí proto snažili spíš vyhýbat.

Jednoho dne u Marie zazvonili lidé, kteří se představili jako zaměstnanci společnosti, jenž spravuje byty po technické a finanční stránce. Upozornili ji, že již delší dobu neplatí nájem a má dluh přes 30.000 Kč. Je nutné, aby dluh byl uhrazen, jinak se Marie bude muset vystěhovat. Ta na toto upozornění nereagovala, řekla, že nájem hradí jako každý jiný nájemník a nic nedluží. Ovšem při výzvě, aby ukázala doklady o zaplacení, reagovala křikem, že nic ukazovat nemusí a ať ji laskavě neobviňují ze lži. Vše poctivě platí a nemusí se prokazovat. Ačkoliv se pracovníci snažili jí vysvětlit, že když jim ukáže doklad o zaplacení, můžou se podívat, kde se stala chyba, Marie si nedala nic vysvětlit a vyhrožovala, že si bude stěžovat na policii, že je křivě nařčena a okrádána. Pracovníci předali Marii zprávu, kde bylo vyúčtováno, kolik Kč neuhradila a dali jí měsíc na to, aby vše uhradila. Jinak musí z bytu pryč. Na to reagovala Marie tím, že nemá z čeho to hradit, důchod má nízký. Při návrhu požádat si o příspěvek na bydlení, nebo jinak řešit situaci, odvětila, že si o nic žádat nebude, protože stát jí stejně nepomůže.

Po měsíci neuhrazení celkového dluhu pracovníci opět navštívili Marii a předali jí výzvu k vystěhování. Upozornili ji, že dluh se rozrostl o další neuhrazený nájem a je třeba konat. Marie se na ně rozkřičela, že nikam nejde, protože nemá kam a nemá na nic peníze. Při návrhu kontaktovat svou rodinu, která bydlela mimo město, Marie odsekla pouze to, že s ní rodina ,,nechce nic mít“ a nekomunikuje s ní. I když bylo jemně naznačeno, že přece jen je členka rodiny a jistě ji nikdo nenechá na ulici, se Marie zasmála, že její děti nejeví žádný zájem a není s nimi v kontaktu. Nabídli se, že rodině zavolají a vysvětlí situaci, i když to není jejich práce. Marie mávla rukou, ať si dělají, co chtějí a řekla jim, že se jim nepodaří je přesvědčit.

Nezlobte se, ale já s ní nechci nic mít

Ani jednomu z pracovníků nešlo do hlavy, že by rodina Marie neslyšela na to, že jí hrozí vystěhování na ulici. Určitě ji nenechají na holičkách. Se souhlasem Marie tedy zavolali nejprve dceři a potom synovi. Ovšem tvrdě narazili. I když vysvětlili, že reálně hrozí Marii život bezdomovkyně, pokud si něco rychle nenajde, nesetkali se s pochopením. Starší syn František bydlel na druhém konci republiky a s matkou nechtěl mít nic společného. Svůj postoj vysvětlil tím, že žije se svou rodinou v menším bytě, kam by se za prvé matka již nevešla, a kromě toho s ní nemá vůbec dobré vztahy. Pracovníkům taktně naznačil, že Marie jeho a mladší dceru Janu od dětství psychicky týrala, utápěla se v alkoholu a neustále se stěhovali, protože neplatila nájem. Jejich otec se snažil starat, ale v pozdějším věku onemocněl a zemřel.

Nějakou dobu žili v azylovém domě, kde ovšem Marie nedodržovala pravidla, a tak byli nuceni azylové domy nějakou dobu střídat. Peníze Marie poutrácela všude, kde se dalo a zaměstnání též velmi často střídala. Měli zajištěné nějaké to jídlo a základní ošacení, ale jinak dětství díky Marii neměli ani on, ani Jana nijak šťastné. Bylo jim tehdy Marie líto a snažili se jí pomoct, její chování chápali jako neschopnost vyrovnat se se ztrátou milovaného manžela. Sociální pracovnice, která s nimi v azylovém domě pracovala, se snažila najít jim vhodné zázemí, ale dlouho se nedařilo. Když si František našel po ukončení střední školy zaměstnání a služební byt, po domluvě se zaměstnavatelem do bytu vzal i Janu a Marii. Doufal, že se Marie vzpamatuje, Jana dostuduje a začne jim nový život. Ovšem Marie si této příležitosti nevážila, nadále se věnovala alkoholu a začala také krást synovi peníze. Jana dostudovala a z bytu odešla, snažila se však Františkovi pomáhat a hledala možnost, kam Marii umístit. Nemohla se přece věčně utápět v alkoholu. Marie ovšem o ničem nechtěla slyšet a dělala Františkovi problémy. Janiny návrhy pomoci odmítala a křičela na ni, že je to ,,rozmazlený parchant“ a nechce ji vidět.

Jednoho dne František po návratu z práce zjistil, že je byt docela dost poničený a Marie nikde. Začal ji hledat, ovšem neměl moc štěstí, čekal tedy v bytě, jestli se vrátí. Marie se naštěstí vrátila, ovšem v dost podroušeném stavu ve společnosti dalších ,,přátel“, kteří jí nabízeli alkohol. Když se snažil jí alkohol vzít a dát ji dohromady, Marie se na něj rozkřičela, ať ji okamžitě nechá, vulgárně ho urážela a sdělila mu, že by se měla lépe, kdyby se nikdy nenarodil. Ačkoliv by každý člověk v tu chvíli Františkovi řekl, že to tak Marie nemyslela, Františkovi bylo jasné, že by to nejspíše řekla i za střízliva a Marii do bytu nepustil. Marie to neřešila a zůstala se svými přáteli. František se po nějaké době z bytu odstěhoval, dal ho do pořádku a slíbil si, že se odejde někam hodně daleko. Od té doby Marii neviděl. Nevěděl, jak se dostala do městského bytu, jakým způsobem byla přiměna k tomu, aby skoncovala s alkoholem, pokud s ním tedy skoncovala, ale už s ní v kontaktu nechtěl být. Jednou nebo dvakrát se ještě rozmýšlel, že Marii zavolá a zkusí trochu narovnat pokažené rodinné vztahy, ale žádný z telefonátů nebyl úspěšný. Marie sice hovor přijala, ale místo vlídného ,,Ahoj“ nebo ,,Jsem ráda, že voláš“ si František vyslechl, že ho nechce vidět, zničil jí život a ať táhne. Předpokládá, že u mladší dcery je to něco podobného.

Když tento ,,rodinný příběh“ pracovníci slyšeli, na jednu stranu obě Mariiny děti chápali. Pekelné dětství, stěhování po azylových domech, jedinou podporu měly v otci, kterým zemřel, než dospěli. A ze života s Marii si z dospívání a začátku dospělého života odnesli to, že jsou na světě patrně ,,omylem“ a vlastně se jim ,,podařilo“ zničit Marii život. Ačkoliv upozornili na fakt, že Marie skončí pravděpodobně venku a nebude mít kde spát, takže z ní bude bezdomovkyně, ani František ani Jana na toto neslyšeli. Ano, je to jejich matka, takže rozumí tomu, že budou nejspíš společností odsuzováni za to, že vlastnímu rodiči nepomohli. Na druhou stranu si prošli něčím, co by žádné dítě nemělo zažít, takže se jim nikdo nemůže divit. Oznámili, že jsou ochotni v případě, že by Marie byla umístěna někam do zařízení, přispívat jí na nájem, ale k sobě do bytu ji nevezmou. Jsou si vědomi toho, že než se Marii něco vyřídí, bude živořit, ale nedokázali najít v sobě sílu v daný moment, aby jí pomohli.

Marie nakonec byla vystěhována a s pomocí sociální pracovnice úřadu přijata do azylu pro lidi bez přístřeší, kde měla zajištěný nocleh a urgentně se zažádalo o vzdálenější azylový dům pro ženy. Než bylo žádosti vyhověno, pobyla si v azylu pro lidi bez domova 2 týdny. Ani František, ani Jana s ní v kontaktu nebyli, pouze byli informováni, do jakého azylového domu Marie půjde a přispívali jí malou částkou na nájem. V danou chvíli ale ani jeden z nich neměl po zkušenostech z minulosti zájem ji vidět.

V reálném světě se může stát, že rodiče se ke svým dětem chovají v průběhu dětství takovým způsobem, že děti později s nimi zpřetrhají veškeré kontakty a nechtějí s nimi mít cokoliv společného. Jsou situace, kdy se společnost rozdělí na dva tábory – na ten, který naprosto chápe postoj již dospělých dětí dotyčného a zachoval by se stejně, a na ten druhý, který by i přes veškeré problémy, které rodiče způsobili, šel a rodiče si vzal k sobě. Je těžké odsuzovat blízkou rodinu, která by případně měla možnost pomoci svému rodiči a odmítá to udělat, když nevíme, čím si kvůli němu prošla. A i když je pro některé z nás nemyslitelné, nechat vlastní matku nebo otce na ulici a přes veškeré problémy si je vzali k sobě, pro některé to tak úplně nereálné není. A odsuzovat je člověk nemůže.

Zdroje:

Autorský text