Masařka obecná není jen moucha na mase. Její skutečný život vás možná překvapí, potřebuje žížaly

Stačí otevřít v teplém dni okno a chvíli nevětrat přes síťku. Do místnosti vletí velká šedá moucha, několikrát hlučně obkrouží strop a nakonec usedne na sklo. Je větší než moucha domácí, na hrudi má černé pruhy a její zadeček vypadá, jako by byl složený z tmavých a stříbřitých políček. Člověk ji obvykle nijak zvlášť nezkoumá. Otevře druhé okno, vezme utěrku nebo plácačku a snaží se nezvaného hosta dostat ven.

Podle vzhledu by mohlo jít o masařku obecnou, Sarcophaga carnaria. Stejně tak by to ale mohla být některá z jejích blízkých příbuzných. Masařky jsou si navzájem tak podobné, že pohled na kostkovaný zadeček k přesnému určení většinou nestačí. Přesto se právě jméno masařky obecné používá pro podobné šedé mouchy velmi často, jako by šlo o jediný běžný druh.

Její český i latinský název navíc vyvolávají představu mouchy, jejíž larvy žijí v mase a mrtvých zvířatech. U skutečné masařky obecné však podle současných poznatků probíhá vývoj jinak. Její larvy jsou spojené především se žížalami. To, co vypadá jako obyčejná moucha od odpadků, tedy značnou část života tráví v půdě a v těle jiného živočicha.

Masařka obecná je statná moucha, jejíž délka může přesáhnout jeden centimetr. Ve srovnání s mouchou domácí tak působí mohutněji, má širší tělo a při letu vydává hlubší, dobře slyšitelný bzukot. Její základní zbarvení není nijak křiklavé. Hruď je popelavě šedá a protínají ji tmavé podélné pruhy. Hlava nese velké červenohnědé oči a mezi nimi světlejší část porostlou krátkými chloupky.

Nejnápadnější je zadeček. Střídají se na něm tmavé a světle šedé plochy, které dohromady vytvářejí kresbu podobnou šachovnici. Mění se podle dopadajícího světla, takže tatáž moucha může z jednoho směru působit téměř černě, zatímco při pohledu z jiné strany se na jejím těle objeví světlá stříbřitá pole.

Kresbu nevytvářejí barevné šupinky jako na křídlech motýlů. Je výsledkem jemné struktury povrchu a drobných chloupků, které různě odrážejí světlo. Také proto bývá vzhled masařky na fotografii trochu jiný než při pohledu pouhým okem.

Kdyby v Evropě žila jediná taková moucha, byla by její identifikace snadná. Jenže podobnou kombinaci pruhované hrudi a kostkovaného zadečku má velké množství masařek. Jednotlivé druhy se mohou lišit štětinkami, drobnými proporcemi hlavy nebo stavbou posledních článků zadečku, ale většina těchto znaků není při letmém pozorování vůbec patrná.

Když tedy na zahradě přistane velká šedá moucha s červenýma očima, lze většinou říct, že patří mezi masařky. Prohlásit ji bez dalšího zkoumání za masařku obecnou už je ale pro běžného člověka téměř nemožné.

Jméno masařka zní dost jednoznačně. Člověk si pod ním představí hmyz, který vyhledá mrtvé zvíře nebo kus masa a naklade do něj vajíčka. Larvy pak maso požírají, rychle rostou a nakonec se promění v další mouchy. U řady zástupců čeledi masařkovitých takový nebo podobný způsob života skutečně najdeme. Celá skupina je však mnohem pestřejší.

Larvy různých masařek mohou žít v mršinách, výkalech nebo rozkládajících se zbytcích. Některé napadají plže, hmyz či další bezobratlé živočichy. Jiné jsou spojeny s hnízdy blanokřídlého hmyzu nebo se vyvíjejí jako parazitoidi, tedy tak, že hostitele během svého růstu nakonec zahubí. Uvnitř jediné čeledi se tak skrývá řada různých životních strategií.

Masařka obecná však patří do skupiny druhů vázaných na žížaly. Její larvy nejsou typickými obyvateli mršin, přestože dospělé mouchy na mrtvá těla nebo maso přilétat mohou. Právě v tom nejspíš vznikla část zmatku. Když někdo na zdechlině odchytil šedou kostkovanou masařku, mohl snadno předpokládat, že tam hledá místo pro potomstvo. Pokud ji navíc určil jen podle vnějšího vzhledu, mohl pod jménem Sarcophaga carnaria zaznamenat úplně jiný druh.

Odborníci proto upozorňují, že starší zprávy o vývoji masařky obecné na mrtvých tělech mohou být založené na chybném určení. U příslušníků takzvané skupiny carnaria se za běžný způsob života považuje napadání žížal a záznamy z mršin je třeba posuzovat opatrně.

To neznamená, že se dospělá masařka masu vyhýbá. Může na něm sát tekutiny, stejně jako navštěvuje výkaly, hnijící zbytky nebo jiné zdroje snadno dostupné potravy. Návštěva určitého místa však ještě nic neříká o tom, kde se vyvíjejí larvy. Dospělý motýl může sát šťávu z přezrálé švestky, a přesto jeho housenka požírá listy kopřivy.

Běžná představa o rozmnožování much vypadá jednoduše. Samice naklade vajíčka, z nich se po nějakém čase vylíhnou bělavé larvy a ty se začnou krmit. Masařky tento postup poněkud zkrátily. Vajíčka se vyvíjejí uvnitř těla samice a ven se dostávají larvy, které jsou už připravené k samostatnému životu.

Tomuto způsobu rozmnožování se říká larviparie. Zjednodušeně se dá říct, že masařky rodí živé larvy. Není to úplně totéž jako porod u savců, ale zvenčí to může působit podobně - místo nehybných vajíček samice ukládá na vhodné místo drobné pohyblivé larvy.

Pro mouchu je to výhodné hlavně tam, kde není času nazbyt. Vajíčko ponechané ve vnějším prostředí může vyschnout, být sežráno nebo se ocitnout mimo vhodný zdroj potravy. Čerstvě vylíhlá larva se může začít krmit téměř okamžitě. Samice ovšem musí předem najít správného hostitele nebo alespoň místo, kde je vysoká pravděpodobnost, že se s ním larvy setkají.

U masařky obecné je tímto hostitelem žížala. Přesné detaily napadení se v přírodě sledují obtížně, protože celá událost probíhá při povrchu půdy, v mechu, v opadu nebo přímo pod zemí. Žížaly vylézají na povrch hlavně při dostatečné vlhkosti, po dešti nebo během noci. Samice masařky musí využít chvíle, kdy se k nim dokáže dostat.

Drobné larvy proniknou do těla žížaly a pokračují v růstu uvnitř hostitele. Nejde tedy o larvy, které by si jen ukously část mrtvé žížaly nalezené na cestě. Jsou na živém hostiteli závislé. Pro žížalu to znamená jednoznačný osud – napadení larvami nepřežije.

Žížala napadená larvami nemusí uhynout hned. Nějakou dobu se může pohybovat a na pohled nemusí být zřejmé, co se v jejím těle odehrává. Larvy se živí, rostou a několikrát svlékají pokožku. Jak přibývají na velikosti, hostitele stále více poškozují. Nakonec jej opustí a hledají vhodné místo k další proměně.

V této chvíli se jejich vzhled ani způsob života ničím nepodobají dospělé mouše. Nemají nohy, křídla ani zřetelnou hlavu, jakou známe u většiny ostatního hmyzu. Jejich tělo je měkké, světlé a přizpůsobené pohybu v tkáních hostitele a ve vlhkém prostředí.

Dospělou mouchou se larva nestane najednou. Nejprve se její pokožka zkrátí, zakulatí a ztvrdne v hnědavý soudečkovitý obal. Ten se nazývá puparium. Uvnitř zůstává skutečná kukla, v níž se původní larvální tělo přestavuje. Vznikají nohy, křídla, oči, tykadla, svaly i celé orgány potřebné pro život dospělce.

Tato část vývoje může probíhat v půdě, kde je puparium chráněno před prudkými změnami teploty a vysycháním. Zároveň tam na něj mohou narazit draví brouci, roztoči nebo jiní živočichové, pro které je bezbranná kukla vítanou potravou. Ani tvrdý obal tedy nezaručuje, že se moucha skutečně vylíhne.

Když je proměna dokončena, dospělec musí puparium otevřít a protlačit se k povrchu. Čerstvě vylíhlá masařka má ještě měkké tělo a její křídla nejsou připravena k letu. Nejprve se do nich napumpuje tělní tekutina, křídla se narovnají a postupně zpevní. Teprve potom může moucha odletět.

Z pohledu člověka se masařka zkrátka objeví na listu nebo na zdi. Většina jejího předchozího života přitom proběhla v žížale a v půdě několik centimetrů od místa, po kterém každý den chodíme.

Masařka nedokáže ukousnout sousto tak jako vosa nebo brouk. Její ústní ústrojí slouží k přijímání tekutin a rozpuštěných látek. Když usedne na něco pevného, může povrch zvlhčit slinami a potom nasát vzniklou tekutinu. Proto ji přitahují místa, která lidem příliš příjemná nejsou - výkaly, odpad, hnijící zbytky nebo tekutiny unikající z mrtvých živočichů.

Vedle toho ale masařky navštěvují také květy. Vyhovují jim hlavně rostliny s drobnými, mělce uloženými kvítky, ke kterým se dostanou krátkým sosákem. Mohou se objevit na okolících miříkovitých rostlin, na řebříčku, pcháčích a mnoha dalších květenstvích. Na zahradě si jich proto někdy všimneme ve společnosti pestřenek, včel, drobných brouků a dalších milovníků nektaru.

Při přeletu mezi květy přenášejí na těle pyl. Nebývají pokládány za nejvýznamnější opylovače a většina lidí je mezi ně vůbec nepočítá, jejich návštěvy však nemusí být pro rostliny bez užitku. Masařka zkrátka nemá jedinou potravu ani jediný typ prostředí. Během jednoho dne může sedět na květu, na výkalu i na osluněném dřevě.

Ráda odpočívá na teplých površích. Často ji proto najdeme na zdech domů, kamenech, kmenech, plotech nebo listech vystavených slunci. Samci mohou na vhodném místě vyčkávat a po okolí podnikat krátké lety. Když je něco vyruší, prudce vzlétnou, ale někdy se po několika vteřinách vrátí téměř na stejné místo.

Masařka, která vletí do domu, nemusí hledat mrtvé zvíře ani místo pro vývoj larev. Často ji přiláká pach jídla, odpadkový koš nebo miska s krmivem pro psa či kočku. Jindy se dovnitř dostane náhodou a potom jen nedokáže najít cestu zpět.

Mouchy se orientují podle světla, a proto vytrvale narážejí do zavřeného okna, přestože je o metr vedle otevřené. Z jejich pohledu je nejsvětlejší plocha právě sklo. Člověk má potom pocit, že se masařka chová nepochopitelně, zatímco ona pouze následuje podnět, který jí ve volné přírodě obvykle pomáhá dostat se na otevřené místo.

Jedna moucha v místnosti není důvodem k pátrání po uhynulém zvířeti pod podlahou. Pozornost si zaslouží teprve situace, kdy se velké šedé mouchy objevují opakovaně a ve větším množství. Pak může být někde poblíž zdroj, který je přitahuje, případně místo, kde se vyvíjel některý jiný druh masařky nebo bzučivky.

Může jít o odpad, zbytky potravy, zkažené maso, silně znečištěnou nádobu nebo uhynulého hlodavce v dutině. Bez určení konkrétního druhu však nelze podle samotného vzhledu much mnoho vyvozovat. Právě masařka obecná, navzdory svému jménu, by nebyla nejpravděpodobnějším původcem hromadného výskytu larev v mrtvém zvířeti.

Masařka obecná nemá žihadlo ani bodavý sosák. Člověka nekouše a na kůži dokáže nanejvýš přistát a zkoumat její povrch. Pocit šimrání způsobují drápky a přilnavé polštářky na koncích nohou, případně dotek ústního ústrojí.

To ovšem neznamená, že bychom ji měli nechat pochodovat po pečivu nebo po hotovém obědě. Dospělá moucha může během krátké doby navštívit výkal, odpad i lidskou potravu. Na jejím povrchu mohou ulpět mikroorganismy a drobné nečistoty, které potom přenese jinam.

Není potřeba z toho dělat příběh o smrtelně nebezpečném hmyzu. Jde především o obyčejné hygienické pravidlo. Jídlo chráníme před mouchami ze stejného důvodu, z jakého si po práci s odpadky umyjeme ruce. Masařka se nesnaží člověka nakazit, pouze nerozlišuje mezi místy, která považujeme za čistá, a těmi, která nám připadají odpudivá.

Občas se u různých masařkovitých zmiňuje schopnost jejich larev napadat živé obratlovce a vyvolávat takzvané myiázy. Čeleď skutečně zahrnuje i takové druhy, nelze však jejich vlastnosti automaticky připsat každé velké šedé masařce. Běžný vývoj masařky obecné je svázaný se žížalami, nikoli s člověkem.

Masařku obecnou asi nikdo z nás nebude nikdy považovat za sympatickou. Ostatně příroda není složená jen z tvorů, jejichž životní návyky se lidem líbí. Masařka obecná je však rozhodně víc než pouhá „moucha od masa“. Její nenápadné šedé tělo patří živočichovi, jehož skutečný život se odehrává z velké části skrytě, pod povrchem půdy a mimo lidskou pozornost.

Zdroje:

http://www.naturabohemica.cz/sarcophaga-carnaria/

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC4430590

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC4430587

https://www.chovzvirat.cz/zvire/1170-masarka-obecna/