Mazaalaj: v poušti Gobi přežívá medvěd, kterého téměř nikdo nespatří. Zbývá jich jen kolem padesáti

Medvěda si s pouští spojuje asi málokdo. Je to zvíře, které máme zafixované jako obyvatele lesů, hor, tajgy nebo říčních údolí, kde může hledat bobule, kořínky, hmyz, zdechliny či ryby a před zimou si vytvořit pořádnou tukovou zásobu. Na jihozápadě Mongolska ale přežívá populace medvědů, která se tomuto obrazu vymyká. Stromy tam prakticky nejsou, voda se objevuje jen na několika místech a mezi jednotlivými prameny mohou ležet desítky kilometrů kamenité pustiny. Přesto právě tady žije mazaalaj, medvěd gobijský (Ursus arctos gobiensis).

Je to jedna z nejpodivuhodnějších populací medvěda hnědého na světě a zároveň jedna z nejohroženějších. Ještě poměrně nedávno se v odborné literatuře běžně objevovaly odhady kolem dvaceti až třiceti zvířat. Dnešní čísla vypadají o něco povzbudivěji – mongolské ministerstvo životního prostředí uvádělo na začátku roku 2025 přibližně padesát jedinců. Ani to ale není populace, která by byla stabilní. Kdyby se všichni mazaalajové na světě sešli na jednom místě, vešli by se do jediného většího autobusu.

Poušť Gobi není jen moře písečných dun, jak to někdy na fotografiích vypadá. Velkou část tvoří kamenité pláně, suchá údolí, štěrkové pustiny a hory, mezi kterými se táhnou obrovské vzdálenosti. Klima je zde mimořádně tvrdé. Gobi Bear Project uvádí, že teploty v oblasti mohou vystoupat zhruba ke 46 stupňům Celsia a v zimě naopak klesnout přibližně k minus 40. Déšť je vzácný a nepravidelný. To, co je pro medvěda v běžné krajině samozřejmostí, se tady stává hlavním problémem – kde se napít a kde najít dost potravy, aby vůbec přežil další rok.

Současní mazaalajové žijí především v přísně chráněné odlehlé části pouště Gobi, označované jako Great Gobi A, na jihozápadě Mongolska. Na mapě může jejich domov působit obrovsky, ve skutečnosti ale nejsou odkázáni ani tak na celé území jako na několik konkrétních míst, kde vyvěrá voda a kde kolem ní dokáže přežívat vegetace. Právě oázy a prameny jsou středem jejich života. Medvěd může mít kolem sebe stovky kilometrů čtverečních volného prostoru, jenže pokud tam není voda, je mu taková „svoboda“ vlastně k ničemu.

Dnešní rozšíření je navíc pouze zlomkem toho, které mazaalaj využíval v minulosti. Mongolské ministerstvo životního prostředí uvádí, že jeho současný areál je přibližně desetkrát menší než ve 40. letech minulého století a asi pětkrát menší než v letech šedesátých. Starší výzkumy ukazují, že severnější části původního areálu medvědi postupně opustili poté, co se zde rozšiřovalo lidské osídlení, pastva, zemědělství a pohraniční stanice zabírající důležité vodní zdroje.

Mazaalaj tak není zvíře, které si prostě „vybralo poušť“. Spíše jde o poslední zbytek někdejší populace, která se postupně stáhla do oblastí, kde dokázala před člověkem a měnící se krajinou přežít.

Mazaalaj patří k medvědům hnědým, ale vedle mohutného kodiaka nebo velkého grizzlyho by vypadal trochu jako chudý příbuzný. Je štíhlejší, lehčí a celkově subtilnější. Dostupné údaje se liší, u dospělých jedinců se však často hovoří přibližně o hmotnosti kolem stovky kilogramů. U zvířete žijícího v krajině s tak omezenou nabídkou potravy to ale není překvapivé. Udržovat několik set kilogramů živé hmotnosti by v Gobi znamenalo neustálý boj o energii. Jeho srst bývá hnědá až světle hnědá, někdy s nápadně světlejší oblastí kolem krku a na hrudi.

Také jeho zařazení nebylo vždy jednoznačné. V minulosti jej někteří zoologové považovali za příbuzného himálajského medvěda hnědého, jiní dokonce navrhovali, že by mohl představovat samostatný druh. Genetické výzkumy však potvrdily, že patří k medvědům hnědým, byť jde o velmi izolovanou a geneticky mimořádně chudou populaci. Právě nízká genetická rozmanitost patří mezi věci, které biologům dělají největší starosti.

Kdyby se do Gobi přenesl medvěd z Aljašky a čekal na lososy, měl by smůlu. Mazaalaj se musel přizpůsobit tomu, co v poušti skutečně roste. A toho není mnoho.

Většinu jeho potravy tvoří rostliny. Vyhrabává kořeny a podzemní části rostlin, žere výhonky, traviny, cibuloviny a plody pouštních keřů. Důležité jsou například keře rodu Nitraria, které dokážou růst i v silně suchém a zasoleném prostředí. Živočišná potrava se v jídelníčku objevuje také, jenže možností je podstatně méně než u medvědů v lesích nebo horách. Mazaalaj může ulovit drobného savce, sebrat zdechlinu nebo využít jiný příležitostný zdroj potravy, ale hlavní část roku musí vystačit s tím, co vyroste ze země.

Medvěd potřebuje během roku získat dost energie nejen k běžnému fungování, ale také k tomu, aby přežil zimní období. Pokud je rok mimořádně suchý a rostliny vytvoří méně plodů, není kam odejít na bohatší pastvinu o pár kilometrů dál. Sucho může postihnout obrovskou oblast zároveň.

Přesto má mazaalaj v pouštní krajině svůj význam. Mongolští ochranáři upozorňují na zajímavý vztah mezi medvědem a keři Nitraria. Medvědi jejich plody požírají a semena následně roznášejí trusem. Semena, která projdou trávicím traktem, podle výzkumů klíčí úspěšněji než ta, která jednoduše dopadnou na zem. Mazaalaj tak svou přítomností pomáhá udržovat vegetaci kolem oáz – a do jisté míry tedy také prostředí, na kterém je sám závislý.

Medvědi hnědí jsou samotáři a ani mazaalaj není výjimkou. V Gobi má však samotářský způsob života ještě jeden rozměr. Zvířat je tak málo a krajina je tak rozlehlá, že se jednotliví medvědi mohou nacházet velmi daleko od sebe.

Výzkumníci se proto snaží jejich pohyb sledovat pomocí satelitních obojků. Od roku 2005 se týmu Gobi Bear Project podařilo takto označit dvacet zvířat – patnáct samců a pět samic. Telemetrická data ukázala, že medvědi dokážou absolvovat dlouhé přesuny mezi jednotlivými oázami a že jejich domovské okrsky mohou zabírat tisíce kilometrů čtverečních.

Medvěd musí hledat vodu, potravu a v období rozmnožování také partnera. Zvlášť u samce může být dosažení jiné části areálu jedinou možností, jak vůbec narazit na samici. To má při několika desítkách přežívajících zvířat zásadní význam.

Na tuto jednoduchou otázku kupodivu neexistuje úplně jednoduchá odpověď. Není to tím, že by se biologové nemohli dopočítat. Problém je v prostředí. Sčítat samotářské zvíře, které se toulá přes tisíce kilometrů čtverečních pouště, je něco úplně jiného než spočítat stádo kopytníků na savaně.

Dříve se počet mazaalajů odhadoval hlavně podle toho, co po sobě v poušti zanechali. Výzkumníci hledali stopy, sbírali trus a zaznamenávali medvědy, kteří se objevovali u pramenů a dalších míst s vodou. Takové sčítání ale bylo v obrovské a téměř liduprázdné Gobi pochopitelně velmi nepřesné. Ve druhé polovině 20. století se proto většinou mluvilo jen o patnácti až třiceti přežívajících medvědech.

Mnohem lepší představu přinesla až genetika. Vědci začali v místech, kam medvědi pravidelně přicházejí, natahovat ostnaté dráty, o které se zvířata při průchodu otřou a nechají na nich několik chlupů. Z nich lze získat DNA a poznat, zda se na různých místech objevuje stále stejný medvěd, nebo několik různých jedinců. Díky tomu už výzkumníci nemuseli spoléhat jen na stopy a náhodná pozorování. Jedna z dlouhodobých studií tak odhadla, že v roce 2009 žilo v Gobi přibližně 23 mazaalajů, o čtyři roky později 28 a v roce 2017 asi 31. Ani tato čísla nelze brát jako přesný součet všech medvědů do posledního kusu, ukazovala však něco poměrně důležitého – navzdory své zoufale malé početnosti se tehdy populace alespoň nezdála být kriticky klesající.

Novější mongolské údaje jsou příznivější. Ministerstvo životního prostředí v lednu 2025 uvádělo, že podle posledních výzkumů žije přibližně padesát mazaalajů. Je to podstatně více než staré odhady kolem dvaceti kusů, ale nedá se říct, že se populace během několika let zdvojnásobila. Část rozdílu může být výsledkem přesnějšího sledování a většího množství genetických vzorků.

Důležitější než jedno konkrétní číslo je proto něco jiného - mazaalaj stále existuje pouze v několika desítkách exemplářů. To je natolik málo, že několik mimořádně špatných let může situaci výrazně změnit.

U mnoha ohrožených zvířat bývá hlavním nepřítelem pytláctví. U mazaalaje je situace trochu jiná. Mongolsko jeho lov zakázalo už v roce 1953 a od sedmdesátých let je jeho hlavní zbývající areál chráněn. Přesto nemá vyhráno.

Jedním z nejvážnějších problémů je jednoduše sucho. Pokud vyschne pramen nebo se výrazně sníží množství dostupné vegetace, medvěd nemůže změnit jídelníček tak snadno jako jeho příbuzný žijící v lesích. Oáza není jen místem k napití. Je to ostrůvek života, kolem něhož rostou rostliny, pohybují se další živočichové a soustřeďuje se potrava. Ztráta jednoho takového místa proto může mít mnohem větší dopad než naznačuje jeho rozloha.

Gobi Bear Project připomíná také tlak těžby uhlí, mědi a zlata, dopravy a dalších lidských aktivit v širším regionu. Pro medvědy není problém pouze samotné zastavění krajiny. Cesty a intenzivnější pohyb lidí mohou narušovat spojení mezi oblastmi, které zvířata potřebují při dlouhých přesunech. A právě spojení mezi jednotlivými oázami je pro populaci, která už nyní žije v izolaci, mimořádně důležité.

Další potíž se skrývá přímo v genech. Mazaalajové jsou po dlouhou dobu odděleni od ostatních populací medvěda hnědého a genetická rozmanitost jejich populace patří k nejnižším zaznamenaným u medvědů. U malých izolovaných populací přitom roste pravděpodobnost páření příbuzných zvířat a zároveň ubývá genetických variant, které by mohly být výhodné při změně klimatu, výskytu nové choroby nebo jiné změně prostředí.

Ochranáři tak řeší nepříjemné dilema. Nechat medvědy zcela vlastnímu osudu může v období dlouhého sucha znamenat zbytečné úhyny. Krmit je příliš intenzivně zase může vytvořit populaci závislou na člověku.

Mongolská vláda proto v některých oblastech zřídila doplňková krmná místa, kam se v kritických obdobích dopravuje potrava. Zároveň slouží jako vhodná místa pro genetický monitoring, protože medvědi zde zanechávají chlupy, z nichž lze získat DNA. Gobi Bear Project výslovně upozorňuje, že cílem není medvědy pravidelně živit, ale pomoci jim překonat období, kdy by nedostatek přirozené potravy mohl ohrozit jejich přežití před zimou.

Vedle přikrmování se kontrolují prameny, používají fotopasti a satelitní obojky, sbírají genetické vzorky a sleduje zdravotní stav zvířat. Je to ochrana neobvykle náročná právě proto, že se odehrává na obrovské a téměř liduprázdné ploše. Najít jednoho medvěda může znamenat několikadenní výpravu terénem, kde není silnice, mobilní signál ani jistota dalšího zdroje vody.

Mongolsko zároveň z mazaalaje postupně udělalo symbol ochrany své pouštní přírody. V prosinci 2023 jej vláda prohlásila za zvíře národní hrdosti a následující rok byl vyhlášen rokem ochrany gobijského medvěda. Nejde jen o gesto. Pro osud tohoto zvířete je zásadní, zda o něj bude mít zájem právě Mongolsko, protože nikde jinde na světě životaschopná populace neexistuje.

Žádný jiný medvěd hnědý nežije stejným způsobem. Mazaalaj se musí celý život pohybovat mezi několika ostrůvky vody roztroušenými v jedné z nejsušších oblastí Asie. Nemůže počítat s pravidelnou úrodou lesních plodů, s řekou plnou lososů ani s kořistí, která by mu každé léto umožnila snadno vytvořit tukové zásoby. Je odkázán na kořínky, pouštní keře, několik pramenů a schopnost překonávat obrovské vzdálenosti. A přesto tam pořád někde je.

Je ukázkou toho, jak daleko dokáže velký savec posunout hranice prostředí, ve kterém je ještě schopen žít. Po generace přežíval na místě, kde je voda vzácností a potrava nikdy není samozřejmá. Jestli tam budou jeho potomci chodit mezi prameny i za dalších sto let, už ale nebude záležet jen na schopnostech samotných medvědů.

Zdroje:

https://www.gobibearproject.org/

https://correctmongolia.com/mazaalai-10-interesting-facts-the-remarkable-gobi-desert-pocket-gopher/

https://news.mongabay.com/2017/06/tracking-gobi-grizzlies-book-excerpt-and-qa-with-douglas-chadwick-wildlife-biologist-and-author/

https://esajournals.onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1002/ecs2.3696

https://mecc.gov.mn/storage/media/f2e7b550-b4ff-4617-89e3-f789ade16adf.pdf (str.32)

https://www.bearsinmind.org/en/projecten/understanding-the-most-elusive-bear-in-the-world/