Článek
Člověk to občas slyší ze všech stran, komu se co na jeho těle nelíbí. Někdo chce mít delší vlasy, někdo kratší, jiní touží po kudrlinkách nebo po nádherně opáleném těle bez větší námahy a investování do solária. Nemluvě o módních časopisech a fotkách na sociálních sítích, kde jsou vidět hvězdy modelingu a filmového plátna. To si jen závistivě prohlédneme s myšlenkou, že bychom také tak chtěli vypadat. To trvá do doby, než si člověk uvědomí, že existuje něco jako retuš a Photoshop. I hollywoodské hvězdy svého vzhledu dosahují za pomoci nejrůznějších technologií a účinné kosmetiky.
Příležitostná (sebe)kritika vzhledu podle mě není úplně na škodu, pokud je oprávněná. Pokud budu oblečená v něčem, v čem bych vypadala jako jedinec bez přístřeší, ocením, když mi to někdo taktně dá najevo. Ideálně ale, když mi k tomu i sdělí, co by se k mému vzhledu hodilo více. Bonus v podobě společného nakupování je pak sladkou tečkou na závěr. Také kritika postavy občas není na škodu, kdy si okolí všimne, že postavu nemáme úplně ideální (myšlena vysoká obezita, nebo naopak přílišná hubenost). Tyto spouštěče leckdy pomohou nastartovat změnu životního stylu, dotyčný změní stravu, přidá více pohybu, pokusí se více se svou postavou něco dělat. Odměnou mu je nejen snížení rizika zdravotních problémů, ale také psychická spokojenost, více možností zúčastnit se lecjaké akce a uznání ostatních (v tomhle případě to ale není nejdůležitější). Hlavní je, aby se člověk cítil ve svém těle spokojeně, což leckdy tak není, ale ke změně ho ,,dokope“ až jeho okolí.
Nejčastější nespokojenost se týká hmotnosti. Spousta žen (ale týká se to i mužů) není spokojena se svojí váhou a drží diety, aby se hmotnost zredukovala, mohly si dovolit o několik čísel menší velikost a cítily se skvěle. Pokud se tato změna udrží na rozumné míře, proč ne. Horší je, když žena zhubne a zalíbí se jí to natolik, že s hubnutím pokračuje dále, i když by to už nepotřebovala. Je pak těžké vysvětlovat, že má dotyčný/á postavu nádhernou a už má hubnutí zanechat.
V dnešní době určitých společenských nastavení, kdy má žena nějak vypadat, je vyvíjen tlak, aby postava i outfit ladily a odpovídaly daným normám. Kdo to ,,nevychytá“, může se objevit v žebříčku těch, komu se oblečení v daném dni vůbec nepodařilo a je rozebírán od A až po Z. Co na tom, že kvůli tomu, aby měl postavu štíhlou, na sobě pracoval hodně dlouhou dobu, jedním outfitem se vše ,,pokazilo“.
Co dále by mohlo napomáhat k nespokojenosti se sebou samým? Možným faktorem by mohly být vědomosti a zkušenosti. Říká se, že nejlepší škola je škola života, tedy zažít zkušenosti, poučit se z chyb a dál se rozvíjet. Tituly z vysokých škol vše nezaručí. Člověk nemůže vědět všechno, není to chodící Wikipedie, aby na vše znal odpověď. Občas se mi stávalo, že se mě někdo zeptal na určitou věc a já zjistila, že i když je to něco naprosto triviálního ze života, tak vlastně odpověď nevím a šla jsem dohledávat správnou odpověď. Na jednu stranu jsem se radovala, že se dozvím něco nového, na druhou stranu jsem zažívala stud, že tu věc prostě nevím. A v tu chvíli jsem opravdu neřešila, že jsem třeba danou situaci, ze které bych tu zkušenost získala a mohla tedy odpovědět na otázku, ještě nezažila. Pokládala jsem se za naprostého blba, sebevědomí na bodu mrazu. Později už jsem odpovědět uměla, ale už jsem z toho necítila to uspokojení.
Zkrátka a dobře, ať už se kritika týká vzhledu, vědomostí, schopností, čehokoliv, je občas těžké to přijmout a zapracovat na tom. Někteří jedinci se za to začnou nesnášet, říkat si sami sobě, že jsou naprosto nemožní, ačkoliv si ani neuvědomí, že jejich okolí je tak ani nevnímá a nechápe je. Naopak je vnímá jako fajnové lidi, a že něco nevědí? A co má být? Vždyť se nic neděje. Jenže pro lidi, co se nemají v lásce, se děje hodně. Pro ně je to další puntík do statistiky ,,v čem všem selhávám“. A citlivé ,,Měj se ráda, jsi krásná, chytrá, nemusíš přece vědět a umět všechno, to se postupně naučíš“ se občas dost mine účinkem.
Můžu říct, že sama jsem majitelkou ne úplně vysokého sebevědomí. Ve výše popsaném textu bych se v některých pasážích raz dva našla. Rady typu ,,napiš si na lístek, že jsi krásná a nalep si to na zrcadlo“ beru s rezervou, na mě by to účinky nemělo. Myslela bych si své, jsem v tom dost tvrdohlavá. Co ale u mě zabralo alespoň trochu, byla zkušenost s nemocnicí. Svoje tělo jsem fakt neměla v lásce, vyjmenovala bych několik věcí, které bych ráda vylepšila, viděla je jinak. Někdy se ale musí asi fakt něco stát, aby se člověk vnímal jinak. Já podstupovala zdravotnický zákrok, po kterém mi bylo sděleno, že moje tělo dostane trochu zabrat, takže mám čekat bolesti, nevolnosti, spoustu nepříjemností. Překvapivě žádné bolesti, nevolnosti, o nepříjemnostech též nevím. Moje tělo reagovalo úplně v pohodě. Na to, co mělo za sebou, zvládlo celou záležitost na jedničku. Nebudu rozepisovat, co jsem podstupovala, chci jen říct jediné – i když vnímáme nespokojenost se vším možným, s vlasy, obličejem, kůží, vším co nás napadá, je nutné si uvědomit, že tělo máme jen jedno a prošlo a zvládlo celou řadu změn, nenechalo nás v tom. Už jen proto by si zasloužilo, abychom ho měli rádi a tedy měli rádi sami sebe.
Podělte se v diskusi o nějaké sebeláskové tipy. Pochválíte se za dobře odvedenou práci? Řeknete si, že jste v něčem dobří? Umíte přijmout pochvalu?
Zdroj:
Autorský text
