Článek
Komentáře ke všemu, i když s tématem nesouvisí
Jedna věc se českému národu nezapře a hodně to vidím pod různými články v dění ve světě – vždycky se objeví někdo, kdo má (někdy až nepochopitelně) tendenci k danému tématu zapojit politiku. Třebaže s tématem absolutně nesouvisí. Někdy se pobavím, když si říkám, co za myšlenkové pochody měl dotyčný člověk, že měl potřebu politiku zapojit za každou cenu.
Zcela oprávněně se pak pod takovými komentáři objeví další, pro změnu naprosto nechápající poznámky čtenářů, snažící se usměrnit dotyčného, aby pochopil, že u některých témat politika opravdu není žádoucí. Mohl by své názory vyjádřit někde, kde už je něco takového očekávaného. Někdy z toho vzejde dlouhá konverzace několika lidí, kdy jedni nabádají druhé, aby se nenamáhali něco takového psát, jiní pro změnu naznačují, že psát nevhodné komentáře je diagnóza apod. Někdy je zkrátka lépe nijak se nevyjádřit než napsat něco nevhodného. Můžete mít jiný názor, ale je dobré odhadnout, kdy je dobré se o názor podělit, a kdy si jej radši nechat pro sebe.
Nijak daleko nejdeme ani pro nadávky nebo pro negativní přístup k některým událostem, jako např. při čtení příspěvku o katastrofě, kdy jsou v textu odkazy na sbírky, kam mohou čtenáři přispět. Zde je to opravdu jednoduché – přečtu si článek a buď přispěji, nebo ne. Nikdo mě nenutí, je to moje rozhodnutí. Pokud nepřispěji, nikdo není oprávněn mě za to „peskovat“, pokud tedy vyloženě nenapíšu, „nepřispěju, protože….“ a neodpustím si do komentáře nějakou negaci. Chápu, že mnoho lidí má problém s přispíváním na některé konkrétní účely, ale opravdu nemyslím, že by měli zapotřebí se negativně vyjadřovat, postačí odmítnout prosbu.
Ilustrační foto - názor
Jde o život? Spojme se!
Leckdo by si řekl, že Češi jako národ umí jen kritizovat a nejsou ohleduplní vůči sobě. Ovšem vždycky se najde něco, co mi dokáže, že jako národ rozhodně nejsme tak zlí, jak to možná někdy vypadá. I kdyby každý člověk mohl pomoci alespoň nějak, v kritických chvílích to udělá. Udělá to jeden, udělá to další, a další a další. Řetězová reakce. A nestačím se divit, jak málo k té reakci stačilo.
Může se jednat o výběr peněz na léčbu pro nemocné děti a z několika málo vybraných Kč se během několika dní vybere neuvěřitelná cifra. Ovšem peníze jsou něco jiného než darovat pro záchranu života něco ze sebe.
Nejaktuálnějším důkazem toho, že český národ umí stát při sobě, je příběh malé Madlenky, která potřebuje co nejdříve nalézt vhodného dárce kostní dřeně. Její příběh, který byl postupně zveřejněn, oslovil neskutečnou spoustu lidí. A že je tedy co říct na takovou vlnu solidarity. Odběrová centra nestíhají, lidé se zajímají a dotazují, tvoří se nábory do registru. S potřebnými informacemi, jako kdo je vhodný dárce, co je akceptovatelné a co ne, a jak probíhá celý proces, se daly věci do pohybu a spoustu lidí neváhá se jít zaregistrovat a modlit se, aby to byli právě oni, kdo zachrání život malé princezně.
I když si někteří řeknou, že nemůžou pro Madlenku nic udělat, protože nesplňují požadavky (nejčastěji věk nebo nemoc), i sdílení žádosti o pomoc je projev lidskosti a faktu, že jim osud malého dítěte není lhostejný. A i když se zatím nenašel nikdo vhodný, fakt, že se našlo několik dárců pro 7 dalších pacientů, je úžasná věc. Vědět, že právě vy můžete být tím někým, kdo daruje část sebe a zachrání tak život, je naprosto báječný pocit. Osobně jsem jej zatím nezažila, ale byla jsem ráda za možnost, že mi věk a zdravotní stav umožnily zapsat se do registru. Třeba se jednoho dne dozvím, že jsem vhodnou dárkyní a někomu daruji to nejcennější, co může být. Zatím jsem to štěstí neměla, ale člověk nikdy neví. A díky všem, kdo do toho jdou, či jinak pomáhají!
Anketa
Zdroje:
Osobní názor autorky
