Nebezpečný lovec mokřadů. Pakobra páskovaná klame vzhledem, někdy pruhy vůbec nemá, velikost se liší

Člověk si pod přízviskem páskovaná nejspíš představí hada s pravidelnými světlými a tmavými pruhy, jakousi australskou obdobu tygra nataženou do délky. Anglické jméno „tiger snake“ ostatně slibuje právě takový vzhled. Jenže už první setkání s tímto druhem může všechna očekávání rozprášit. Některé pakobry jsou sice opravdu výrazně pruhované, jenže jiné mají kresbu sotva patrnou a další jsou téměř celé černé, olivové nebo hnědé. Vedle sebe mohou ležet dva hadi téhož druhu a člověk - laik by je snadno považoval za vzdálené příbuzné.

Pakobra páskovaná, Notechis scutatus, patří k nejznámějším a zároveň nejnebezpečnějším hadům jižní Austrálie. Její pověst není založená jen na síle jedu. Žije totiž na místech, kde se může poměrně často potkat s člověkem: poblíž mokřadů, říček, zemědělských pozemků, přehradních nádrží, předměstských parků i zahrad. Přesto nejde o tvora, který by po krajině pátral po někom, koho by mohl uštknout. Většinu života tráví mnohem přízemnějšími starostmi. Potřebuje se ohřát, najít kořist, uniknout predátorům a včas se schovat před chladem, který je v jižní části Austrálie citelnější, než si my v Evropě při slově Austrálie obvykle představíme.

Pakobra páskovaná je statný had se silnějším tělem a poměrně širokou hlavou, která však není od krku oddělena tak výrazně jako u mnoha zmijí. Nejčastěji dorůstá přibližně jednoho až půldruhého metru, velcí jedinci ale mohou tuto délku překročit. Rozměry se liší podle oblasti, dostupnosti potravy i konkrétní populace. Na některých ostrovech se vyvinuly neobyčejně mohutné pakobry, zatímco jinde zůstávají dospělí hadi podstatně menší.

Ještě nápadnější než rozdíly ve velikosti je proměnlivé zbarvení. Klasická pakobra má tmavé tělo přetnuté světlejšími žlutými, krémovými nebo hnědavými pásy. Pruhy mohou být široké a jasné, ale také nepravidelné, přerušované nebo natolik nezřetelné, že si jich člověk všimne až zblízka. Někteří jedinci jsou ale jednotně olivoví, hnědí, šedí či leskle černí. Spodní strana těla bývá světlejší, nažloutlá nebo oranžová, ale ani zde neplatí jednoduché pravidlo.

Barva navíc nemusí zůstávat po celý rok úplně stejná. U některých hadů se kresba jeví výraznější po svlečení a postupně matní, rozdíl může přinést také osvětlení, teplota a stáří zvířete. Mláďata bývají často pruhovanější než dospělci. Určovat pakobru pouze podle pásků je proto nespolehlivé. Samotná přítomnost pruhů ještě neznamená, že jde o pakobru, a jejich nepřítomnost rozhodně neznamená, že o ni jít nemůže. Na tuto obtíž upozorňují i australští odborníci zabývající se hadím uštknutím.

Pakobry páskované jsou příkladem živočicha, jehož vzhled se při dlouhém oddělení jednotlivých populací mění rychleji, než by člověk čekal. Moře, horské oblasti, suchá vnitrozemská krajina i další překážky rozdělily jejich předky do skupin, mezi nimiž se jen omezeně vyměňovaly geny. Každá skupina se pak přizpůsobovala místním podmínkám. Výsledkem je pestrá sbírka forem, které byly v minulosti popisovány jako různé druhy a poddruhy.

Taxonomie pakober je poněkud nevděčné téma pro každého, kdo by chtěl mít v přírodě přehledné škatulky. V literatuře se lze setkat nejen se jménem Notechis scutatus, ale také s druhem Notechis ater a řadou poddruhových názvů vztahujících se k jednotlivým ostrovům či částem Austrálie. Některé starší knihy rozlišují například pakobry tasmánské, černé, západní nebo poloostrovní.

V současném pojetí bývají tyto populace často spojovány do jediného velmi proměnlivého druhu Notechis scutatus. Ani tím však není příběh definitivně uzavřen. Odlišnosti mezi populacemi jsou skutečné, ať už jde o barvu, tělesné proporce, počet šupin, velikost nebo způsob života. Spor se vede především o to, zda jsou dostatečně velké a dlouhodobé, aby ospravedlnily rozdělení na několik samostatných druhů.

Jisté je především to, že pakobry představují úzce příbuznou skupinu australských korálovcovitých hadů. Stejně jako další členové této čeledi mají v přední části horní čelisti krátké, nepohyblivé jedové zuby. Neotvírají se tedy jako sklápěcí tesáky zmijí. Při kousnutí se had musí zakousnout dostatečně pevně, aby zuby pronikly do tkáně a jed se mohl dostat do rány.

Pakobra páskovaná obývá především jižní a jihovýchodní část australského kontinentu, Tasmánii a řadu pobřežních ostrovů. Vyskytuje se od jihozápadu Západní Austrálie přes části Jižní Austrálie a Victorie až po Nový Jižní Wales. V Tasmánii patří k pouhým třem původním druhům hadů, které tam člověk může potkat.

Její rozšíření dobře ukazuje, že Austrálie není jen zemí vyprahlého vnitrozemí. Pakobra je hadem mírnějších oblastí, kde mohou být zimy chladné, deštivé a ve vyšších polohách také zasněžené. V Tasmánii se objevuje od pobřeží až po horskou krajinu a je schopna využívat mokré louky, bažiny, lesy, křoviny i kamenitá místa.

Přesto je ze všeho nejvíce spojována s vodou. Žije kolem řek, potoků, rybníků, přehrad, mokřadů a odvodňovacích kanálů. Neznamená to, že by byla vodním hadem v pravém smyslu. Vodu však výborně využívá. Umí plavat, dokáže se potápět a v mělkých tůních může hledat potravu. Vodní prostředí jí navíc poskytuje množství žab, které patří k její nejdůležitější kořisti.

Příznivé podmínky nachází také v krajině pozměněné člověkem. Zavlažovací příkopy, nádrže pro dobytek nebo zarostlé okraje městských vodních ploch mohou napodobovat přirozené mokřady. Pokud se v nich drží žáby a drobní savci, může se zde usadit i početná populace pakober. Někdy se tak nebezpečný had stane sousedem lidí nikoli proto, že by vyhledával lidská obydlí, ale proto, že jsme mu nevědomky vytvořili dobré loviště.

V Tasmánii se pakobry objevují v překvapivě široké škále prostředí, od vlhkých bažin po suché kamenité oblasti. V zimě omezují aktivitu a ukrývají se v dutých kmenech, starých pařezech nebo opuštěných norách. Z jednoho zimoviště bylo nalezeno i více mláďat pohromadě, nešlo však o společenský život v pravém slova smyslu. Vhodných míst chráněných před mrazem zkrátka není neomezené množství, a tak se v jednom úkrytu může sejít několik hadů.

Had si nedokáže udržovat stálou tělesnou teplotu stejným způsobem jako pták nebo savec. Musí ji řídit chováním. Pakobra proto část dne tráví vyhříváním, jindy zalézá do stínu nebo pod zem, aby se nepřehřála. Na chladném jihu Austrálie je schopnost využít i krátké období příznivého počasí otázkou přežití.

Za slunného rána může vylézt před úkryt a nastavit tělo paprskům. Tmaví hadi zde mají určitou výhodu - černý povrch pohlcuje sluneční záření účinněji než světlý. Právě to bývá považováno za jeden z důvodů, proč jsou některé populace z chladných ostrovů a Tasmánie tak tmavé. Není to však jediný vliv. Do zbarvení vstupuje také maskování, dědičná historie populace a možná i další vlastnosti, které s barvou přímo nesouvisejí.

V chladnějších dnech se pakobra může zdržovat pod plochými kameny, kusy plechu nebo dřevem, které se na slunci ohřívají. To je zároveň jeden z důvodů, proč může dojít k setkání s člověkem při práci na zahradě, skládání dřeva či odklízení starého materiálu. Had nepřišel čekat na lidskou ruku. Pouze využil místo, které mu poskytovalo teplo a bezpečí.

Aktivita se v průběhu roku mění. Na jaře, kdy se vzduch i půda začínají oteplovat, hadi opouštějí zimní úkryty. Samci se více pohybují a vyhledávají samice. V teplém období loví, tráví potravu a shromažďují zásoby nezbytné pro rozmnožování i další přezimování. Za horkého počasí mohou přesunout aktivitu do rána, večera nebo noci. Naopak v chladném klimatu mohou být venku hlavně během nejteplejší části dne.

Pakobra páskovaná není úzce zaměřeným lovcem jediné kořisti, přesto mají v jejím jídelníčku zvláštní postavení žáby. V mokřadech je dokáže vyhledávat mezi trsy vegetace, v bahně i ve vodě. Hlasité období žabího rozmnožování představuje pro hada něco jako prostřený stůl. Na relativně malé ploše se shromáždí velké množství kořisti, která je sice pohyblivá, ale pro zkušeného lovce dobře dosažitelná.

Pakobry požírají také ještěrky, drobné savce a ptáky. Mohou vybírat ptačí hnízda na zemi nebo nízko v křovinách, kde se zmocní vajec či mláďat. Výborně plavou, ale nejsou odkázány pouze na lov u vody. Při vhodné příležitosti dokážou vyšplhat i do nízkých keřů nebo na konstrukce vytvořené člověkem.

Kořist vyhledávají pomocí zraku, čichu a rozeklaného jazyka. Jazyk sám o sobě pachy „necítí“. Sbírá drobné chemické částice z okolí a přenáší je k Jacobsonovu orgánu v horní části tlamy. Díky dvěma špičkám jazyka může had do určité míry porovnávat, z které strany přichází silnější pachová stopa.

Po zachycení kořisti přichází rychlé kousnutí. Jed není určen hlavně k obraně před člověkem, ale k co nejrychlejšímu ochromení žáby, myši nebo ptáka. Pro hada je důležité, aby se poraněná kořist nedostala příliš daleko, nezalezla do nepřístupné štěrbiny a sama ho při zápasu nezranila.

Žáby mohou být překvapivě obtížnou kořistí. Některé nafouknou tělo, jiné vylučují kluzký nebo dráždivý sekret a větší druhy se dokážou aktivně bránit. Pakobra však má dostatečně širokou tlamu a silné tělo, aby spolkla i poměrně objemné sousto. Stejně jako ostatní hadi potravu nekouše na části. Čelisti a další části lebky jsou spojeny pružnými vazy, takže se pravá a levá polovina mohou při polykání střídavě posouvat dopředu.

Některé z nejzajímavějších kapitol života pakober se odehrávají na malých ostrovech při australském pobřeží. Hadi na nich zůstali dlouhodobě odděleni od pevninských populací a ocitli se v prostředí, kde bývá nabídka kořisti zcela jiná než v mokřadech na kontinentu.

Na ostrovech s velkými koloniemi mořských ptáků mohou pakobry využívat sezónní nadbytek mláďat. Několik měsíců v roce je potravy dostatek, poté však přichází dlouhé období, kdy musí hadi vystačit s mnohem skromnější nabídkou. Místní pakobry mohou dorůstat značných rozměrů, protože velké tělo jim umožňuje polykat větší ptačí kořist a zároveň ukládat více zásob.

Na jiných ostrovech se hadi přizpůsobili omezenému výběru menších živočichů. Rozdíly ve velikosti hlav a čelistí se mohou objevovat už během růstu mláďat. Nejde tedy vždy jen o pomalou genetickou změnu rozloženou do tisíců generací. Část tělesných vlastností se může utvářet také podle toho, jakou potravu had v mládí přijímá.

Známá je populace na ostrově Carnac u západního pobřeží Austrálie. Kolem jejího původu dlouho koloval příběh, že hadi byli na ostrov vysazeni člověkem ve 20. století. Novější práce však upozorňuje, že dostupné doklady nejsou jednoznačné a že pakobry mohly ostrov osídlit přirozeně už podstatně dříve.

Carnac je pozoruhodný vysokým podílem slepých nebo poškozených hadů. Za část zranění mohou rackové bránící hnízda. Útok ptačího zobáku míří často na hlavu a oči, tedy na nejzranitelnější místo hada. Přesto dokážou některé osleplé pakobry přežívat dlouhou dobu. Při lovu se nemusejí spoléhat jen na zrak a v prostředí s dostatkem kořisti jim čichové vnímání umožňuje získávat potravu i po vážném poranění.

Ostrovní pakobry jsou pro biology mimořádně cenné. Jednotlivé ostrovy fungují téměř jako přirozené pokusy. Na každém se liší kořist, klima, predátoři i velikost dostupného prostoru. Vědci tak mohou sledovat, jak rychle se populace přizpůsobuje a které vlastnosti jsou pevně dědičné, zatímco jiné se mění během života jedince.

Pakobra páskovaná má pověst útočného hada. Kdo však sleduje hada v přírodě a nechá mu možnost úniku, obvykle uvidí především zvíře snažící se vzdálit. Konflikt s člověkem pro ni nedává smysl. Člověka nemůže pozřít a jed použitý k obraně pak chybí při lovu.

Nebezpečná situace vzniká ve chvíli, kdy se had cítí zahnaný do kouta, někdo na něj šlápne, pokusí se ho chytit nebo mu zatarasí únikovou cestu. Pakobra tehdy může přední část těla nadzvednout a výrazně zploštit krk i trup. Zvíře, které před okamžikem vypadalo poměrně štíhle, se náhle rozšíří a působí mnohem mohutněji.

Tento postoj je varování, nikoli bezprostřední důkaz, že had musí zaútočit. Pakobra může hlasitě syčet, pohybovat hlavou a naznačovat výpady. Pokud hrozba neustoupí, dokáže skutečně kousnout velmi rychle. Na malou vzdálenost není rozumné spoléhat na vlastní reflexy.

Při setkání je nejlepší zůstat stát nebo pomalu ustoupit a dát hadovi prostor. Největší riziko podstupují lidé, kteří se ho snaží zabít, přemístit holýma rukama nebo zahnat klackem. Mnoho uštknutí nevzniká při náhodném míjení hada, ale během pokusu s ním aktivně manipulovat.

V okolí domu pomáhá odstranit nepořádek, vysokou trávu, volně ležící plechy a hromady materiálu, pod nimiž by se mohli ukrývat hadi i jejich kořist. Ani dokonale upravená zahrada však neposkytne absolutní ochranu, zvlášť pokud sousedí s mokřadem nebo vodním tokem.

Jed pakobry obsahuje řadu složek, které zasahují nervový systém, svalstvo i srážení krve.

Neurotoxiny narušují přenos signálů mezi nervy a svaly. Postižený člověk může mít pokleslá oční víčka, rozmazané vidění, potíže s mluvením a polykáním. V těžkém případě ochabnou také dýchací svaly. Bez podpory dýchání by pak člověk nemusel zemřít kvůli zástavě srdce, ale proto, že se už nedokáže nadechnout.

Další složky jedu nebezpečně aktivují srážení krve. Na první pohled to může znít, jako by následkem měly být především krevní sraženiny. Ve skutečnosti se srážecí faktory rychle spotřebují a krev poté ztrácí schopnost normálně se srážet. Vzniká stav, při němž se zvyšuje riziko krvácení.

Významné jsou také toxiny poškozující svalová vlákna. Rozpad svalů, označovaný jako rhabdomyolýza, uvolňuje do krve látky, které mohou zatěžovat a poškozovat ledviny. Člověk může pociťovat silnou svalovou bolest a slabost, moč může tmavnout. Tyto obtíže se nemusí rozvinout okamžitě po kousnutí, ale postupují během několika hodin.

Právě kombinace několika účinků činí uštknutí pakobrou tak závažným. Jed může současně narušovat srážení, ochromovat svaly a ničit svalovou tkáň. Bez léčby hrozí ochrnutí dýchání, krvácivé komplikace i selhání ledvin.

Pakobra páskovaná rodí živá mláďata. Přesněji řečeno se zárodky vyvíjejí v těle samice a mláďata přicházejí na svět obalená tenkou blánou, kterou krátce po porodu protrhnou. Samice tedy nemusí hledat místo, kde by vejce zůstala několik měsíců v dostatečném teple a bezpečí.

Živorodost představuje v chladném klimatu velkou výhodu. Samice může teplotu vyvíjejících se mláďat ovlivňovat vlastním chováním. Vyhřívá se na slunci, přesouvá se mezi teplejšími a chladnějšími místy a zárodky nosí stále s sebou. Vejce ukrytá v půdě by byla mnohem více závislá na proměnlivém počasí.

Páření probíhá obvykle v teplejší části roku. Samci se v období rozmnožování více pohybují a mohou mezi sebou soupeřit o přístup k samici. Souboj nepřipomíná zápas na život a na smrt. Hadi se proplétají a snaží se soupeře přitlačit k zemi. Jedové zuby, které jsou při lovu tak účinné, obvykle proti sobě nepoužívají.

Počet mláďat závisí na velikosti a kondici samice. Běžně jich může být několik desítek, mimořádně velké vrhy jsou však neobvyklé. Novorozené pakobry jsou od počátku jedovaté a musí se o sebe postarat samy. Samice je nekrmí ani nechrání.

Pro mládě začíná nebezpečné období, v němž je samo kořistí mnoha ptáků, savců i dalších hadů. Musí rychle najít drobnou potravu a současně se vyhnout vyschnutí, chladu i predátorům. Dospělosti se dožije jen část narozených hadů.

Pakobru páskovanou lze snadno vnímat pouze jako zdravotní riziko. V přírodě však zastává úlohu predátora, který reguluje početnost žab, hlodavců a dalších obratlovců. Sama se stává potravou dravých ptáků, velkých ještěrů a některých savců. Je tedy součástí potravní sítě, nikoli přebytečným vetřelcem.

Její přítomnost může vypovídat o tom, že krajina stále nabízí dost potravy, úkrytů a fungujících mokřadních společenstev. To neznamená, že každý člověk musí vítat jedovatého hada na dětském hřišti. Znamená to však, že plošné zabíjení hadů není rozumným řešením, což ostatně platí u všeho živého. V Austrálii jsou původní hadi chráněni a odchyt by měl provádět zkušený člověk s příslušným oprávněním.

Pakobry zároveň doplácejí na vysušování mokřadů, silniční dopravu, pronásledování i znečištění. Výzkum ukazuje, že se v jejich tělech mohou hromadit látky pocházející z průmyslu, zemědělství a městského prostředí. Had na vrcholu místního potravního řetězce přijímá škodliviny prostřednictvím kořisti, takže může sloužit jako ukazatel problémů, které na první pohled nejsou v krajině vidět.

Na druhou stranu je pakobra neobyčejně přizpůsobivá. Dokáže přežívat i na malých ostrovech, v blízkosti měst nebo v krajině, kterou člověk výrazně přetvořil. Nestačí jí však pouze prázdný prostor. Potřebuje funkční prostředí s kořistí, úkryty a možností pohybovat se mezi jednotlivými částmi svého území.

Pakobra páskovaná nepochybně patří mezi hady, jejichž uštknutí může člověka zabít. Bagatelizovat její jed by bylo stejně nerozumné jako zkoušet hada chytit proto, aby se ukázalo, zda je opravdu tak nebezpečný. Strach však často překryje všechno ostatní.

Pakobra není jen zásobník jedu opatřený pruhovaným tělem. Je to had přizpůsobený krajině jižního okraje Austrálie, kde se musí vyrovnávat s chladem, obdobím nedostatku potravy a prostředím rozděleným mořem na množství izolovaných ostrovů. Je to pozoruhodný lovec, který se po miliony let učil žít v jedné z nejproměnlivějších částí australské přírody.

Zdroje:

https://aussieanimals.com/profiles/tiger-snake-notechis-scutatus/

https://australian.museum/learn/animals/reptiles/tiger-snake/

https://www.monaconatureencyclopedia.com/notechis-scutatus/?lang=en

https://botany.cz/cs/notechis-scutatus/

https://cdn.environment.sa.gov.au/landscape/docs/hf/pa-fact-tigersnake.pdf