Článek
Když je vůle, ale chybí síla
Starali se o vás, když jste byli malí. Vařili vám, uklízeli, pečovali. Vozili k lékaři, vyzvedávali ze školy, když jste byli nemocní, věnovali vám svůj čas a lásku, jako každý rodič, který bezpodmínečně miluje svoje dítě. Jak jste rostli, pomáhali jste v domácnosti, zastávali některé těžší práce a postupně jste přebírali některé role, aby si rodiče mohli odpočinout (jo, to žehlení jsem milovala, mamka mě dodnes nechápe, když si pustím hudbu naplno a u žehličky a prkna téměř tancuji :-D).
Jak jde čas a rodiče stárnou, lze na nich vidět, jak jim ubývají síly. Už nedojdou tam, kam by chtěli, takže se nechají svézt, nebo povolí, abyste jim výjimečně nakoupili. Stále se mohou hýbat, chodí, co jim nohy a klouby dovolí a snaží se být aktivní. Jenže časem i toto postupně mizí, klouby bolí čím dál víc, výtah je pro ně vítaná spása. Ale nenechají vás, abyste jim pomohli s úklidem, protože to přece sami zvládnou. I když vy vidíte, že je to s nimi horší a že by výpomoc byla vítaná. Co naplat, nemůžete je nutit, i když byste opravdu moc chtěli.
Je těžké si přiznat, že rodič stárne, nezvládá to, co zvládal dřív a čas se nezastaví, i když vy byste ho nejradši vrátili tak asi o 30 let zpět, kdy byli rodiče čipernější. Zatímco vy se je snažíte rozveselit, jim někdy dochází smysl pro humor a povídají si s vámi o tom, jak je stáří těžké a omezující (což věřím, že je, když nemůžete nikam pro samou bolest jít a jste odkázáni na pomoc ostatních, které se ale bráníte, protože si pak musíte přiznat, jak na tom zdravotně vlastně jste). Někteří si říkají, jak už by nechtěli být na tom světě, jiní pro změnu, že by se chtěli dožít ještě spousty událostí. Ovšem jakmile přijde řeč na výpomoc v domácnosti, striktně odmítají. Co na tom, že se během dne zase uhodili do ruky, když věšeli prádlo. Co na tom, že opět při cestě po bytě uklouzli a jsou samá modřina, jak mají chatrnou kůži. Berou to tak, že úrazy a modřiny ke stáří patří. Ale ještě na tom nejsou tak zle, aby si nechali vypomáhat od rodiny v domácích pracích. Možná nárazově, ale ne pravidelně.
Ilustrační obrázek
Simona chodila ke svým rodičům třikrát týdně, vždy hned po práci. Rodiče bydleli v panelovém bytě v 5. patře s výtahem, který v poslední době hodně používali. Vyjít schody pro ně bylo náročné, bylo jim přes 85 let, tělo už dávalo najevo, že nezvládá to, co dříve. Chodila k nim s nákupem, vynášela odpad, ale nic víc jí nedovolili. Podle nich už jen fakt, že jim chodí nakupovat a vynáší koš, je víc než dost. Simona jim chtěla pomoci i s úklidem, v bytě byly dva koberce, jinak lino, ale k tomu ji nepustili. Dle jejich slov,,to přece zvládnou.“ Simona nepochybovala o tom, že tam je ta touha vzít vysavač a vše vyluxovat a následně vytřít. Ale vysavač už na ně byl těžký a tahat se s vodou v jejich věku? Nesmysl. Ale o tom ani jeden z nich nechtěl slyšet. Na náladě jí ani nepřidalo, že tatínek občas uklouzl a udělala se mu velká modřina, maminka taky občas upadla. V jednu chvíli ji napadlo, jestli by si nedali říct třeba tím, že by jim nevypomáhala ona, ale organizace, která poskytuje pečovatelské služby. Možná, že třeba nechtějí, aby jim vypomáhala vlastní dcera, kterou dle svých slov už tak moc zatěžují místo toho, aby žila svůj život.
Ovšem, když tohle před nimi nadnesla jako možnost, se zlou se potázala. Cizí lidi do bytu? Nikdy. Nikdo se jim tam nebude promenádovat, uklízet a vytírat. Nikdo jim nebude sahat na jejich věci. Oni všechno zvládají sami, s názorem Simony, že v něčem už je pomoc potřeba, se neztotožnili. Simona občas zkusila i nenápadně při návštěvách něco uklidit, ale vždy ji nervovalo, že ji při její snaze jim pomoct nachytají a důvěra mezi nimi zmizí. Proto s tím raději přestala. Mrzelo ji, že vidí rodiče samou modřinu, ale oni si toho nevšímali a žili si, jak chtěli. Viděla, že ta pomoc je potřeba, ale když rodiče odmítají, nepřiměje je.
Když nechtějí, nenutit…ale je to náročné
Snad každý, kdo pečuje nějakým způsobem o své rodiče, ví, jak může být občas těžké jim domluvit. Myslí to dobře, chce pro ně jen to nejlepší. Na druhou stranu, rodiče mají také právo na to zvolit si to, co chtějí a odmítnout. Chtějí svůj život dožít důstojně a mnohdy se jejich představy o důstojnosti liší od názorů jejich potomků. Ti zase nechtějí vidět své rodiče s modřinami, jak se snaží pečovat o svůj životní prostor, ale ani si to s nimi nechtějí rozházet. Pro některé starší lidi je i děsivá představa fakt, že poskytování péče od příslušné organizace se hradí. Ovšem i to se dá řešit.
Ačkoliv je článek spíše o střetu názorů rodičů a jejich dospělých dětí, co se péče týče, je na místě podotknout, co lze stárnoucím rodičům nabídnout, pokud by třeba o péči měli zájem, ale odmítali by ,,zatěžovat“ své potomky. Svou pomoc mohou nabídnout různé terénní pečovatelské služby, kdy pracovníci/pracovnice dochází do domácnosti a pomáhají s péčí, úklidem, doprovodem k lékaři, nebo s nákupy, popř. zajištěním jídla. Dále je v nabídce možnost využití terénní zdravotní službu, kde pro změnu zdravotní sestřičky pomáhají s péčí o zdraví – tedy příprava léků, odběr krve, měření tlaku atd. V neposlední řadě jsou tu pak i různá zařízení pro seniory. Ať už se jedná o Domovy pro seniory nebo Domy s pečovatelskou službou a další. Jen je spousta žadatelů, takže si zájemci počkají delší dobu. K úhradě pečovatelských služeb slouží příspěvek na péči, který zajišťuje Úřad práce.
Zdroje:
Osobní názor autorky
